Přestože ještě minulý pátek lilo jako z konve, v sobotu se vyjasnilo a jubilejní pátá čtyřiadvacetihodinová výstava Drajborna sobě, která se pravidelně s přicházejícím podzimem koná ve stodole a okolí českoskalického chalupáře Romana Rejholda ve Studnici řečené Drajborna nad Jívkou, mohla začít.

A byl to opět opulentní kulturní svátek. Na stěnách stodoly, v jejím interiéru, na louce či na zdech chalupy či na stojanech byla k vidění žánrově pestrá výtvarná díla. Od obrazů, přes fotografie, koláže, plastiky, po loutky i videa. Rok co rok také přibývají vystavující umělci. V prvním ročníku jich bylo osm, v dalším už jedenáct, ve třetím o jednoho více a ve čtvrtém třináct. A letos? Letos jich bylo čtrnáct a patrně i v dalších ročnících dojde k nárůstu.

Výtvarníci jsou kamarády a přijíždějí z různých koutů. Například z Prahy, Trutnovska i Náchodska. Právě náchodský region zastupovali malířky Zuzana Vodáková z Náchoda, Vendula Henclová z téhož města, výtvarníci Roman Rejhold, Karel Štěpánek a tvůrce koláží Hynek Šnajdar, všichni z České Skalice. „Řídím se svým srdcem a intuicí. Témata nacházím ve svých snech a aktuálním rozpoložení, která přenáším do svých obrazů,“ prozradila Vodáková ke svým pestrobarevným, lehce eroticky zabarveným dílům.

Kostele sv. Vojtěcha v Broumově přivítal Škampovo kvarteto, Kühnův smíšený a komorní sólisty Karla Růžičky. Deset festivalových koncertů navštívilo 3222 posluchačů, kteří přispěli na dobrovolném vstupném částkou 226 696 korun.
Jazzová mše Karla Růžičky uzavřela festival Za poklady Broumovska

Vtipné a láskou zasažené tři obrazy ve starodávných rámech, které jsou jak vystřižené z doby na začátku minulého století, ve stodole představila náchodská malířka Henclová. Dobývání ženského srdce s texty Od srdce k srdci či Láska je láska orámovaná červenými srdíčky hovoří samo za sebe. Rejhold na stodolu pověsil rozměrný „větrný“ obraz s vyčnívajícími menhiry, kameny jeho srdce.

Čtvrtým autorem z náchodského regionu byl novinář Hynek Šnajdar. Na dřevěnou zeď stodoly, stejně jako v minulých letech, pověsil zarámované koláže, tentokrát z cyklu z roku 2015 nazvaného Obrazárna všednosti. „Vystavené koláže navazují na cyklu Záhady blešího trhu z roku 2011. Na formátu A 3 je devět okopírovaných rámů a v každém z nich jsou koláže evokující všednost reality,“ uvedl kolážista. Stálicí na výtvarném nebi Drajborny je také tamní chalupář a malíř Karel Štěpánek, který ve stodole vystavil několik svých obrazů, v nichž se snaží vyjadřovat k obecnějším tématům, oslovujícím nás, naše předky i potomky.

Velký úspěch měl doprovodný program vernisáže, který umocnil družnou a přátelskou atmosféru, která při výstavě panovala. Nevšední hudební variace zazněla v podání jazzem zasaženého, výborného náchodského kontrabasisty Marka Macka. Toho vystřídali dva svérázní herci červenokosteleckého divadla v „maskáčích“. Olešenský Shakespeare, jak si říká Vlasta Klepáček, přednesl Sobotní chvilku DEPO, tedy dementní poezie. V jeho bezelstném, někdy tak trochu přisprostlém podání, byla přednesena i báseň Drajborna.

K pobavení publika mu zdárně sekundoval Vráťa Hanuš, neboli olešenský Di Caprio, zamilovaný do lahvového piva, stejně jako do ženy. Žhavou novinkou letošního jubilejního ročníku je první pojmenovaná ulice na Drajborně. Tu vytvořil domácí chalupář Rejhold. Ulice vede od rohu stodoly přes louku pokrytou kamennými menhiry k lesu a nese příznačný název Rue de Menhirs. „Je to vzpomínka na naše cesty do francouzské Bretaně,“ vysvětlil.

A co je smyslem čtyřiadvacetihodinové výstavy? Mimo jiné umělecky oživit toto poněkud neprávem zapomenuté místo, dát mu nový rozměr, přilákat starousedlíky i přespolní, nabídnout jim trochu toho kumštu a zároveň jim zpestřit jeden víkendový den dříve, než kraj pod Bischofsteinem zahalí melancholická zima. „Drajborno sobě! Díky tobě!“ nechali se slyšet nadšení účastníci.


Hynek Šnajdar