Jako kluk jezdíval k babičce do Rokytnice nad Jizerou a při práci mohl pozorovat svého strýce, který u horské služby sloužil. Vystudoval sice stavební průmyslovku, několik let působil v oboru, ale u horských záchranářů je od svých 19 let.

U Horské služby jste od roku 1989, tedy víc než čtvrt století. Jak se za tu dobu hory změnily?
Změnila se především návštěvnost, která je diametrálně odlišná. Pamatuji víkendy, kdy do Bedřichova přijelo o víkendu pár běžkařů a prošlápli si stopu. Dnes jsou tu masy lidí, a to nejen o víkendu. Parkoviště je plné i ve všední den až do večera. Lidé se sem mohou relativně dobře dostat po práci, ale především sem chtějí. Stopy jsou dobře upravené, jsou kvalitní čelovky, takže lidé si to chodí užívat.

Jenže hory nejsou nafukovací, kde je ten strop?
Lidé budou hledat lokality, které nejsou tak přeplněné. To už vidíme dnes z pohledu letní turistiky, kdy se lidé zaměřují spíš na severní stranu Jizerských hor. Stahují se do okolí Nového Města pod Smrkem, Lázní Libverda, Bílého potoka. V minulosti to tak navštěvované nebylo, ale posledních pět let je tam lidí čím dál víc. Vidíme to i na tom, jak stoupá úrazovost.

Takže lidé si budou návštěvnost korigovat sami?
Když bude plná kapacita ubytování, pohostinství, penzionů, tak si lidé sami řeknou, to přeci nemá cenu… Jedou sem z Prahy, zjistí, že jsou parkoviště plná, a že stejně musí parkovat někde nad Libercem nebo Jabloncem, tak prostě začnou hledat lokality, kde není tak plno. Pro běžkaře třeba už teď vznikly stejně dobré trasy mimo Bedřichov nebo Jizerku, jen se o nich zatím moc neví.

Nádherně upravené tratě jsou například kolem Kořenova, u rozhledny Štěpánka, v Příchovicích. Relativně nejsou náročné i pro méně zdatné běžkaře. Ale nejsou tak známé, je to zatím trochu zapomenutý kraj. Navíc výhledy na Jizerky i Krkonoše jsou tam možná ještě hezčí.

Pět, deset let je velkou módou právě noční lyžování. Jak jako člen Horské služby vidíte čelovky - rád?
My s tím nemáme problém. Služba je jak tady na Bedřichově, tak i na stanici Jizerka až do osmé večer, takže služba je dostupná, pokud se někdo zraní, ale lidé si pochopitelně musí uvědomit, že pokud se jim něco stane, nedostaneme se k nim tak rychle jako ve dne. A měli by být na takovou eventualitu připraveni. Nevyjíždět na noční lyžování jen v tenkých běžeckých kalhotách, ale trochu se přiobléct, protože když je v noci nějakých mínus patnáct, může takový zraněný lyžař pěkně promrznout, než k němu ve tmě dorazíme.

Lidé jakoby s tou vší technikou a dostupností přestali počítat s tím, že se jim také něco může stát…
To je pravda. Hlavně zapomněli, že by si v některých situacích měli umět poradit sami. Zvykli si, že když je jakýkoliv problém, tak zavolají, ať to za ně někdo jiný vyřeší.

Co například?
Třeba problém s vybavením. Stane se, že vylomí vázání, zlomí hůlku a už volají Horskou službu. Pokud je takový člověk v ohrožení života, je daleko a bez lyže by nedošel, tak pro něj pochopitelně dojedeme, ale lidé se často chovají tak, jako by si naši službu prostě objednali… Není výjimkou, že si nás někdo zavolá, protože někam zapadl s autem. Pomůžeme samozřejmě zprostředkovat vyproštění, postaráme se, pokud hrozí podchlazení, ale nejsme odtahovka! Primární v naší práci je záchrana života.

Jak je to vlastně legislativně, nejste záchranka, musíte vyjíždět automaticky?
Vyjíždíme, pokud je někdo v ohrožení života, zraní se nebo zabloudí.

V Jizerkách, tak jako třeba v Krkonoších nebo Jeseníkách, nehrozí nebezpečí lavin, co je pro vás noční můrou?
Tak nejde přímo o noční můru, ale často se stává, že se lidé vydají kolem Jizerky, zabloudí a nevědí, kde jsou. Hledat někoho, kdo neví, kde se ztratil a nedokáže popsat, kde se právě v rozlehlé lokalitě kolem Velké Jizerské louky nachází, bývá velmi náročné. V lyžařských areálech jsou to zase těžké úrazy, kterých bohužel přibývá. V zimní sezóně je jich až kolem tisícovky, pro srovnání v létě kolem 300. Také nemáme rádi elektrokola, protože na jednu stranu sice umožní starším či méně zdatným lidem se do hor ještě vydat, na druhou stranu už často nemají potřebnou fyzičku a pak se stávají nebezpečím pro sebe i pro okolí.

Zmínila jsem nebezpečí lavin. Máte s nimi osobní zkušenost?
V závalu jsem nebyl, ale do jejich blízkosti jsem se dostal, protože se věnuji horolezectví a skialpinismu. Několikrát se stalo, že jsme byli na skialpiningu v Tatrách a lavinu jsme „uřízli", ale stihli jsme ujet tak, aniž by nás zachytila. Teď se o lavinovém nebezpečí naštěstí hodně mluví, lidé by měli sledovat lavinové předpovědi, měření, která se provádějí a podle toho se chovat a k horám přistupovat s velkou obezřetností. Nechodit nebezpečí naproti. Sledovat počasí, opatření a pak teprve vyhodnotit, zda výstup realizovat.

S tím jak přibývá adrenalinových sportů, je zároveň i lepší vybavení. Speciální airbagové batohy, pípáky… Může člověk s tímhle vybavením zával přežít?
Záleží na mnoha okolnostech. I zdánlivě malá lavina může způsobit takové zranění, že člověk nemá šanci přežít ani s takovým vybavením. Laviny, které jdou úzkým koridorem, se valí takovou silou, že člověku zlomí vaz. Je rozdíl mezi lavinou z prašanu a deskovou lavinou z těžkého sněhu, ta vás doslova sešmelcuje. Prachová vás zase může natlačit na strom, kámen, skálu a přivodit smrtelné zranění. Je to vždycky velká souhra náhod, které hrají roli.

Jakou rychlostí se lavina valí?
Prachová jede rychlostí i 200 kilometrů za hodinu, je to obrovská masa energie, která se uvolní. Ty těžké, deskové se pohybují rychlostí kolem 30, 50 kilometrů v hodině, ale svou vahou zase sešmelcují všechno, co jim stojí v cestě.

Četla jsem, že i prachová lavina se dá přirovnat k tomu, že vás zalije beton…
Je to beton! Jak se zastaví, dojde k obrovskému tlaku, který sníh spojí v pevnou masu. Když máte zasypanou ruku, tak ta ruka se sama nevyhrabe. Nepohnete ani se zasypanou nohou. Když jsou zasypané obě ruce, nohy máte pod sněhem a venku jen hlavu, tak se sami ven nedostanete.

Nějak jsme ztratili před horami respekt…
Respekt měli boudaři v horách, a když se podíváte do historie, taky jich to spoustu zasypalo. Měli zkušenost, ale zase neměli dnešní techniku, výpočty, mohli jen tušit, že je to dobré nebo špatné.

Německý specialista na laviny Ilari Dammert nedávno v jednom rozhovoru řekl, že lidé na horách poznají, že zkrátka „je něco špatně", aniž by to dokázali definovat. Stalo se vám někdy něco podobného, kdy jste se rozhodl na základě instinktu?
Několikrát jsem se dostal do situace, kdy jsem vyhodnotil, že zkrátka ne, ale jestli to bylo dobře, k tomu jsem se už nevracel. Podmínky se dají vysledovat zkušeností, podmínkami. Když jde člověk ve svahu a náhle ucítí pod nohou takové zvláštní zadunění, tak i sluchem pozná, že něco není v pořádku. Nebo když se pohybuje ve svahu, kde je tvrdý, umrzlý povrch a pod ním je nafoukaný měkký sníh, tak odtamtud taky pryč. To samé při oblevě.

Ale ten instinkt… Nemůžu to říct o sobě, ale vím, že ho má hodně lidí. Setkal jsem se s tím například u svého kamaráda Vládi Noska (MUDr. Vladimír Nosek, jablonecký chirurg a významný český horolezec pozn. red.), který se kdysi dostal do laviny v Tatrách. Když jsem se s ním o tom později bavil, potvrdil mi, že měl tušení, že tam něco není dobře. Takže ty instinkty u lidí v horách asi fungují.

Co byste lidem poradil jako zkušený horal, aby se vyvarovali zbytečného nebezpečí?
Mám-li to brát podle sebe, tak aby se v prvé řadě řídili počasím. Ať už se vydají do Jizerek nebo do Alp. Když se někam drápu a je tam mlha, vítr, žádný výhled, tak si nic z té krásy neužiji. Co si chci dokazovat? Lidé by měli respektovat nejen hory, ale i své možnosti. A pak rychlost. Dostat se z nebezpečného místa v co nejkratší době. Když jsem někde pod Mont Blancem, projdu rychle, tiše a koukám bezpečně zakempovat. Ne že si na nějakém nebezpečném místě rozložím věci a začnu dávat čaj.

Také je důležité se před túrou pořádně připravit. Ještě doma si prostudovat mapu, abych věděl, že když se cokoliv stane, zraním se nebo se prudce zhorší počasí, znám nějakou krátkou a rychlou ústupovou cestu, kudy se mohu vrátit. Ne si vyjít na výlet a začít shánět mapy teprve, když nastane problém, ale prostudovat si ji už předtím, což mi umožní bezpečný návrat. Hory nejsou výlet s cestovkou, tady jde každý sám na sebe.