Rádi přivítáme vaše další příspěvky, které je možné posílat na e-mailovou adresu encyklopedie.VC@denik.cz.

Písmeno Š (pokračování)

Škoda Josef Václav

Sochař se narodil 1. května 1901 v České Skalici. Svůj umělecký talent začal rozvíjet na průmyslové škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Jana Štursy a poté v letech 1926 – 1927 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Otto Gutfreunda. Oba profesoři měli na Josefa Škodu velký vliv. Jeho formování pomohly také dvě studijní cesty do Itálie a Francie. V roce 1924 se zúčastnil soutěže na Žižkův pomník pro hradecké Velké náměstí, kterou vyhrál. Na soše pracoval až do roku 1942, kdy byla činnost výboru pro postavení pomníku nacisty ukončena. Po smrti autora práci dokončil v roce 1958 sochař Jiří Dušek a odhalena byla až v roce 1971. Josef Škoda vytvořil v Hradci Králové i pomník Ladislava Jana Pospíšila a sousoší Světlonoši na střeše hlavního nádraží. Pro  Třebechovice pod Orebem zhotovil pomník doktora J. T. Helda a pomník obětem světové války. V srpnu 1934 bylo v Jiráskových sadech v Hradci Králové odhaleno jeho alegorické sousoší  Soutok Labe s Orlicí, představující splynutí dvou největších východočeských řek. Toto dílo ve své době vyvolalo u obyvatel velké pobouření a nahá těla milenců označili „za zcela nemravnou a nevhodnou podívanou nejen pro děti, ale i pro dospělé". Josef Václav Škoda zemřel ve věku 48 let v Maršově u Úpice.

Škopek Jiří

Akademický malíř, grafik, ilustrátor a pedagog se sice narodil 21. července 1933 ve Velimi, ale v roce 1952 zakotvil v Jaroměři, odkud pochází jeho žena Zdenka, rovněž výtvarnice.

Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (1953-1959) v ateliéru prof. A. Hoffmeistera. V letech 1961 – 1980 učil na Lidové škole umění v Jaroměři, nyní učí výtvarnou výchovu na Střední škole řemeslné v Jaroměři. V letech 1964-1982 byl výtvarníkem Muzea Boženy Němcové v České Skalici, od roku 1982 má svobodné povolání.

Kraji, který se mu stal před 58 lety domovem, věnoval rozsáhlé krajinářské cykly Krajina mládí Boženy Němcové (první polovina 60. let), Obrazy z Náchodska a Řeka Úpa (70. léta) a Řeka Metuje (první polovina 80. let). Během více jak 61leté práce v Jaroměři Jiří Škopek namaloval přes 1000 obrazů, několik tisíc kreseb i kreslených vtipů, nakreslil asi 600 portrétů různých osobností, vydal přes 380 barevných pohlednic, jimiž jde proti kýči a nevkusu. Je autorem malované keramiky a okenic v atriu českoskalické Barunčiny školy, tabulí naučné stezky Babiččino údolí. Navrhuje obálky a grafiku publikací, plakáty, diplomy.

Ilustroval kromě jiného také  slavnou Babičku Boženy Němcové, vydanou Karlem Šípkem v Liberci v roce 2009 jako soukromý tisk – bibliofilii  a pro  práce královéhradeckého publicistu Josefa Rodra   Vánoce v Antarktidě (2000),  Zrcadlení (2002) a v časopise Krkonoše zajímavý Rodrův seriál Stromy hovoří (2002 – 2003), tvořil portréty  ve  třech dílech biografické kartotéky  Lidé hradeckého spektra.  Z monumentálních děl se sluší zmínit, že Škopek navrhl výtvarné řešení u pramene Labe v Krkonoších v roce 1968 a 2006 s mozaikami 26 erbů – znaků českých a německých měst ležících na toku naší největší české řeky.

Svá díla Jiří Škopek prezentoval na takřka 100 samostatných a 150 kolektivních výstavách.

Škopková Markéta

Dcera jaroměřských výtvarníků Jiřího a Zdenky Škopkových se narodila 9. června 1968 ve Dvoře Králové. Svůj talent rozvíjela už na Lidové škole umění v Jaroměři. Úspěšně absolvovala Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni (1982-1986) a obor sochařství, ateliér keramiky a porcelánu u prof. B. Dobiáše a V. Šeráka na Vysoké škole umělecko-půmyslové v Praze (1988-1994). Zaměřuje se na tvorbu užité i volné keramiky a porcelánu i keramickou plastiku, drobnou plastiku a medaile. Vytvořila více sochařských, keramických, medailérských i malířských děl ve svém sochařském ateliéru v Šestajovicích u Jaroměře, kde v listopadu 2002 byla vinou bývalého manžela popálena na 52% těla  a pobyla přes deset měsíců na popáleninovém centru Vinohradské nemocnice v Praze. Tato tragédie poznamenala citlivou introvertně založenou osobnost  na celý další život. Od roku 2003 pracuje v ateliéru u svých rodičů v Jaroměři. Těžiště její tvorby – keramické plastiky zastupují figurální sochy s lidskými i zvířecími náměty, ze zahradní keramiky například fontána s vílami a různé svítilny, žardiniéry, výstavě v novoměstské Zázvorce (2009) dominoval majestátní „Bůh". Keramiku doprovázely pastelové obrazy zasněných krajin. Pro ochoz starobylého  dřevěného hřbitovního kostelíka v Broumově  vytvořila Křížovou cestu a pro hřbitovní kapli v Šestajovicích u Jaroměře  stropní malbu, je autorkou nástěnných maleb na symposiu v Itálii. Markéta Škopková ilustrovala Báchorky z Kladského pomezí. Z medailérské tvorby uveďme např.  Karel IV., Škopkův betlém či Královské věnné město Jaroměř.

Škorpil Ladislav

Uznávaný fotbalový odborník, rodák z Hradce Králové (6. června 1945). Fotbal hrával za RH Hradec Králové (1955-1964 a 1966-1968), vojákoval v Dukle Žamberk (1964-1966), kde poprvé čuchnul k trenéřině – z vlastní vůle začal trénoval brankáře. S fotbalem musel skončit v roce 1968 poté, co měl potíže s oběma koleny. Na popud Josefa Součka se dal na trenérskou dráhu. Začínal u C žáků hradeckého Spartaku a postupem času se dostal k dorostu. Největších úspěchů dosáhl s prvoligovým dorostem. V roce 1981 s ním vyhrál jediný ročník Československého poháru, když ve finále porazil bratislavský Slovan 1:0 na hřišti soupeře a v odvetě 2:0 v Třebechovicích, kam přišlo na mládežnický fotbal nebývalých 1500 diváků. V sezoně 1985-1986 získal Spartak pod jeho vedením titul dorosteneckých přeborníků České republiky.

Do Hradce Králové přivedl z Chocně patnáctiletého Luboše Kubíka, trénoval i Václava Němečka, Milana Frýdu, Pavla Černého, v hradeckém B-dorostu dokonce i Ladislava Vízka, v dorostenecké reprezentaci Pavla Nedvěda. V letech 1967 až 1973 mistroval v hradecké Tesle dílně samých žen.

Definitivnímu trenérskému přechodu k dospělým se dlouho bránil, až mu to v roce 1991 s pomocí ustanovení Zákoníku práce nařídil předseda klubu  SKP Spartak Hradec Králové JUDr. Zdeněk Franc. Před tím už působil jako asistent u Josefa Součka (1975) a u Ladislava Moníka (1978). V sezoně 1992–1993 skončili votroci pod jeho vedením v nejvyšší soutěži devátí. Trénoval DAC Dunajskou Stredu (1993-1994 a 1997-1998), Duklu Praha (1995-1997), ale největších úspěchů dosáhl s libereckým Slovanem (1998-2004). Získal s ním v sezoně 1999-2000 Pohár českomoravského fotbalového svazu a v sezoně 2001-2002 ho přivedl spolu s asistentem Josefem Csaplárem k mistrovskému titulu. V evropských pohárech má na svém kontě 44 utkání – největším úspěchem byl postup do čtvrtfinále v Poháru UEFA 2000-2001, kdy Liberec postupně vyřadil Slovan Bratislava, Celtu Vigo, RCD Mallorca, Olympique Lyon a vypadl až s Borusií Dortmund.  V české nejvyšší soutěži odkoučoval 225 zápasů (99 výher – 63 remíz – 63 porážek). Devět let trénoval dorosteneckou reprezentaci, na ME přivedl šestnáctku i osmnáctku, tři a půl roku pak i reprezentační jedenadvacítku (2004-2007), se kterou se probojoval do finálového turnaje v Nizozemsku. V roce 2008 získal prestižní fotbalové ocenění – Cenu Václava Jíry. V současné době je hlavním skautem FC Hradec Králové.

Úspěšně se zapojil do komunální politiky, nepřetržitě od roku 1998 je už páté volební období v zastupitelstvu města Hradec Králové. Ve volbách v roce 2014 získal druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů – 7749, hned za primátorem MUDr. Zdeňkem Finkem. Byl zvolen do jedenáctičlenné Rady města, je opět předsedou Sportovní komise.

S manželkou Jiřinou je ženatý od roku 1970, mají dva syny – Jana (37 let) a Ladislava (35 let).

Škrlík Libor

Ilustrátor, malíř a kreslíř, který si sám vymýšlí náměty a ucelené příběhy. Pochází z Chrudimi (25. 9. 1966)), kde dosud žije. Po absolvování místního gymnázia vystudoval dálkově dějepis a pedagogiku na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Učitelování definitivně pověsil na hřebík v roce 2000, kdy se rozhodl pro dráhu výtvarníka.

Zaměřuje se hlavně na děti. Výsledkem jeho desetileté spolupráce s Nadačním fondem Zdeňky Žádníkové jsou nástěnné malby v dětských odděleních nemocnic po celé republice: například v Praze, Prostějově, Hradci Králové, Pardubicích, Liberci či Znojmě. Nejde o nahodilé výjevy, ale o velkoplošné malby s mnoha postavami, které svou poetikou a naznačeným dějem zmírňují u dětí stres či obavy z neznámého prostředí. Zároveň slouží k usnadnění komunikace mezi malým pacientem a zdravotníky. Nápady ztvárněné v čekárnách, ordinacích či lůžkových odděleních Libor Škrlík dál rozvíjí do většího příběhu, který nakonec dostane podobu komiksu. Tím prvým byl „Cestovatel Čenda Buráček a neposlušná hlína" v roce 2012. Obrýlený dobrodruh, jehož domovem je glóbus, patří k hlavním postavám výtvarníkova pohádkového světa. Dosud vydal tři knížky komiksů.

Kromě zdravotnických zařízení a škol Libor Škrlík vyzdobil stěny dětských pokojíků, restaurací či obchodů, ale také noční stolky, židle, truhly či skříně. V roce 2013 dokonce vymaloval výslechovou místnost Policie ČR v Pardubicích pro nezletilé svědky trestných činů. Je autorem krátkých animovaných filmů: netvoří je za pomoci počítače, ale klasicky, ručním rozkreslováním jednotlivých obrázků. Ilustroval výchovné programy pro děti, například v oblasti dopravní výchovy či slušného chování. Věnuje se také olejomalbě.

Pro dětskou ambulanci očního oddělení pardubické nemocnice letos připravil kolekci maleb na dřevovláknitých deskách zavěšených na stěny. Na jaře Libor Škrlík vytvořil novou expozici pro Švýcárnu Slatiňany – muzeum starokladrubského koně: jde o nástěnné malby na principu optického klamu, které návštěvníkovi umožňují pořídit si třeba fotku s motýlem na dlani. V současnosti podruhé chystá plakát pro Loutkářskou Chrudim, připravuje další malby pro Fakultní nemocnici v Motole a kreslí svůj prvý příběh pro legendární časopis Čtyřlístek.

Škrovád

Dnešní místní část města Slatiňany na Chrudimsku je známá od roku 1417 a leží na pískovcích, který tuto lokalitu proslavil. Jeho těžba patřila k největším ve východních Čechách. Dnes jsou dávno opuštěné lomy součástí centra obce, případně cvičnými horolezeckými stěnami a nebo byly zavezeny. Vznikla zde vyhledávaná rekreační chatová oblast, která se táhne borovým lesem až do místní části se samotou Borek, kde je objekt bývalé prachárny. Škrovádské skály jsou vyhledávané horolezci – lezení zde začalo již v roce 1960. Až dvacet metrů vysoké stěny se táhnou přibližně 300 metrů daleko, jejich výška kolísá s okolním terénem. Na své si zde přijdou nejen lezecké dvojice, ale velké vyžití zde čeká i na příznivce boulderingu.

Škroup František

Hudební skladatel a autor naší státní hymny, rodák z Osic na Královéhradecku (3. června 1801). Byl pátým potomkem zdejšího učitele a skladatele Dominika Josefa Škroupa a od svých osmi let veřejně vystupoval s hrou na flétnu. V letech 1814 až 1819 studoval na gymnáziu v Hradci Králové, v Praze absolvoval dva roky filosofie a v roce 1822 začal i s právy, která však nedokončil. Prostředky ke studiu získával vyučováním hudby a zpěvu, vypomáhal ve sboru Stavovského divadla. Brzo se do popředí jeho zájmu dostalo ochotnické divadlo a spolu s jinými vlastenci založil v roce 1823 první českou operní družinu, která si vzala za úkol provozovat v Praze představení českých oper. Byl autorem první české opery Dráteník, jejíž libreto napsal J. K. Chmelenský. V roce 1827 byl jmenován druhým kapelníkem Stavovského divadla, o deset let později postoupil na první pozici, kterou držel dalších dvacet let. Nesmrtelnost mu zajistila hudba k frašce Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, ve které při premiéře konané 21. prosince 1834 poprvé zazněla píseň slepého žebráka Mareše Kde domov můj, která se později stala českou národní hymnou.

V roce 1857 byl ze Stavovského divadla, kde působil třicet let,  propuštěn. Otevřel si pěveckou školu, jeden rok byl i ředitelem Žofínské akademie. František Škroup přijal v roce 1860 místo kapelníka u německé opery ve městě Rotterdamu, kde 7. února 1862 zemřel a je pohřben na zdejším protestantském hřbitově.

V Osicích slavného rodáka připomíná pamětní síň v budově místní fary.  Jako hold skladateli byl ze sbírky občanů  v roce 1928 postaven Škroupův dům. Unikátní stavba sloužila vzdělávacímu a divadelnímu spolku Škroup až do roku 1951. V současné době je objekt zchátralý a na jeho rekonstrukci byl založen Nadační fond Františka Škroupa.

Škvorecký Josef

Jeden z nejznámějších českých spisovatelů, prozaik, esejista, překladatel a nakladatel se narodil 27. září 1924 v Náchodě. Po maturitě na zdejším gymnáziu byl za 2. světové války totálně nasazen jako pomocný dělník v místních továrnách, teprve po válce začal studovat nejprve na lékařské fakultě, poté přestoupil na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Krátce si vyzkoušel učitelskou dráhu, v roce 1953 nastoupil jako literární redaktor angloamerické redakce Státního nakladatelství krásné literatury a umění, později také v dvouměsíčníku Světová literatura. Už od mládí přitom obdivoval angloamerickou literaturu a české čtenáře s ní seznamoval. V letech 1948 a 1949 napsal román Zbabělci, ve kterém představí mladého Dannyho Smiřického (Škvoreckého alter ego) a jeho kritiku společnosti na konci války. Románová prvotina, zapadající do kulis Náchoda, byla vydána až o deset let později a způsobila politický skandál. Totalitní režim přinutil Škvoreckého vydávat většinou pod pseudonymy, nebo byla díla ze šuplíku publikována mnohem později. V roce 1969 po studijním pobytu v USA se Škvorecký rozhodl s manželkou Zdenou Salivarovou (společný snímek) zůstat v kanadském Torontu. Stal se profesorem americké a moderní anglické literatury na zdejší univerzitě, vedl kurzy tvůrčího psaní, překládal, vyučoval dějiny a teorii českého divadla a filmu, přednášel na mnoha severoamerických univerzitách. Se svou ženou založili nakladatelství Sixty-Eight Publisher, kde  vydával českou exilovou a samizdatovou literaturu. Díky jejich úsilí v něm vyšlo mnoho knih v Československu zakázaných autorů. Jejich prvním publikovaným dílem byl vlastní groteskní román o vojenské službě v 50. letech Tankový prapor, původně připravený k vydání už v Československu. Z obsáhlého díla Josefa Škvoreckého, které bylo přeloženo do mnoha jazyků, připomeňme některé tituly: Legenda Emöke (1963), Nápady čtenáře detektivek (1965),  Hořkej svět (1969), Mirákl (1972), Prima sezóna (1975), Příběh inženýra lidských duší (1977), Ze života české společnosti (1985), Věk nylonu (1992) nebo Obyčejné životy (2004). Po sametové revoluci  často jezdil domů do Čech. Roku 1990 byl společně se Zdenou Salivarovou poctěn  Řádem Bílého lva, které manželům za zásluhy o českou literaturu ve světě udělil prezident Václav Havel. Josef Škvorecký zemřel 3. ledna 2012 v Torontu, kde je také pohřben.

Město Náchod  v roce 2014 odhalilo na náměstí sochu spisovatele, ležérně odpočívajícího na lavičce. Pamětní desku má  na hrobě rodiny Škvoreckých na zdejším hřbitově. Odkaz jeho díla každoročně připomíná také festival studentské tvořivosti Náchodská Prima sezóna.