Mladá, usměvavá a energická Kateřina Valentová má pečlivou a sebekritickou povahu, potřebuje, aby bylo všechno perfektní jako dobře namazaný stroj, tedy tak stejně jako na svářečské dílně. Jakmile Kateřině odpadla počáteční nervozita, odtajnila nám jaké je to být ve 23 letech svářečkou a ženou, která se nebojí pracovat s muži jako se sobě rovnými.
Jak se taková mladá žena dostane k tomu být svářečkou?
Na práci svářečky jsem narazila díky inzerátu v novinách, kam jsem poslala životopis. Asi za týden mi volali, že mám šanci a že to vypadá dobře. V případě zájmu mě čekal měsíc svářečského kurzu. Neměla jsem v oboru vůbec žádné zkušenosti, a proto jsem se nejvíc bála toho, že nebudu mít mezi ostatními šanci.
Podle čeho vás nakonec vybrali?
To by mě taky zajímalo! Neměla jsem zkušenosti, ale na druhou stranu na inzerátu stálo VHODNÉ I PRO ŽENY, a nebyla tam jiná kritéria, která bych měla splňovat.
Jak vypadá kurz sváření?
Kurz se dělil na sváření a technologii. Každé dva dny jsme dělali něco jiného, a když to někomu nešlo, tak jsme se zase vrátili zpět, aby se to naučil. Byla tam perfektní spolupráce, na 100 % se nám věnovali. Kurz absolvovalo 13 lidí a já tam byla jediná žena.
Jak na vás ostatní účastníci – muži na kurzu jako na jedinou ženu koukali?
Byli docela překvapení. Měla jsem obavy, jak budou reagovat, jestli mě budou brát vážně, nebo si budou myslet, že jsem tam jen na okrasu. Chtěla jsem, aby mě přijali. Stačilo však pár dní a vše se srovnalo. Všichni z party viděli, že pracuji pečlivě a snažím se to dělat pořádně, i když třeba něčemu nerozumím. Když poznali, že to vážně myslím, tak mě hned přijali mezi sebe. Jinak na svařovně máme ještě na protisměně kolegyni, takže jsme tam celkem dvě ženy.
Jak se na sváření dívají třeba vaše kamarádky? Nechtěly by to také zkusit?
Moje kamarádky by do toho určitě nešly. Vadila by jim špína, která k tomu patří. Taky asi i hluk, když se brousí a také to tam upřímně moc nevoní… Výpary ze svářeček, nebo z broušení… Co se týče ovzduší, je to prostě náročnější. Mě špína ani hluk nevadí, já to beru jako poctivou profesi. V tom překážku nevidím.
Nebála jste se sváření jako oboru, jež může být náročný a nebezpečný?
Já jsem si tohle nepřipouštěla, ale vzpomínám, jak se o mě báli strejda s tetou. Mysleli si, že vydržím tak měsíc a pak mě to přestane bavit. Přiznávám, že práce je celkem fyzicky náročná. Já sama dělám spíše drobnější a lehčí práce, ale také mám občas docela potíže.
Čím jste chtěla být jako malá?
To si nepamatuji, ale když jsem byla o trošku větší, tak mě zaujala architektura, nebo archeologie. A taky si vzpomínám, že když jsem se koukala na televizi, tak jsem toužila být Xenou. Bojovnicí.
A později na škole? Přitahovaly vás mužské obory už tehdy?
Já jsem se vyučila na kuchařku, ale moc mě to nechytlo. Zkraje se mi to líbilo, protože moje babička výborně vaří a je také vyučená kuchařka. Jenže mě to tak dobře jako jí prostě nešlo, takže mě to brzy pustilo. Další problém byl navíc při hledání práce. Všude mi řekli, že budu nejprve loupat zeleninu a mýt nádobí a to já jsem s dokončenou školou s maturitou dělat nechtěla. Čekat až se dopracuji k vaření, mě asi odradilo nejvíc.
Baví vás vaše práce, měnila byste?
Baví a od pana Kaspera (zakladatel a vlastník rodinného podniku KASPER GROUP) „mě nedostane ani stádo koní". Už tady pracuji od loňského října a jsem moc spokojená, nemám tomu zatím opravdu co vytknout. Byla jsem velmi ráda, že mi pan Kasper dal příležitost. Není lehké dnes sehnat dobrou práci u dobrého zaměstnavatele.
Jak se pozná dobrý zaměstnavatel?
Za prvé vám dá šanci a věří ve vás. A nekončí to jen tím, že vás přijme. Stará se dál, zda se cítíte při práci dobře a jak si stojíte v pracovním kolektivu. Za mnou třeba několikrát pan Kasper přišel a ptal se mě, jak mi práce jde a jak si stojím. To vás opravdu povzbudí. Legrační bylo, když jsem byla šťastná, že v sobotu dostanu přesčas a všichni se mi smáli, že jestli považuji za štěstí vstávat ve 2 ráno, tak jsem blázen!
Jak vás vnímají vaši kolegové – muži? Jak s nimi vycházíte? Svět kovů je přeci jen považován za mužský.
Slýchávám, že jsou prý rádi, když s nimi pracuji, protože jsem na dílně zřejmě určitým zpestřením. Zároveň mě berou jako rovného kolegu. Když si nevím s něčím rady, třeba s nákresem, broušením, nebo se svářením, tak mi vždycky ochotně přijdou pomoct.
Je proces za zlepšením dlouhou cestou?
Určitě. Když jsem nastoupila, měla jsem v období zkušební doby po tři měsíce opatrovníka, který mi radil. Když jsem nevěděla jak nastavit svářečku, nebo jak přesně udělat svár, tak jsem za ním šla a on mi to vysvětlil, nebo ukázal. Co uplynula zkušební doba, už to začalo být jen na mě. Samozřejmě mi kolegové pomáhají doteď, ale za odvedenou práci ručím já.
Je v této branži možný kariérní postup?
Kolegové mě s tím straší. Prý můžu být svářeč a pak třeba i mistr. Já bych to nechtěla, baví mě tohle. Mistr kontroluje halu, sleduje svářeče, sepisuje zakázky, rozděluje práci… Spíš tu práci zařizuje, než jí vykonává. A to by mě nebavilo. To není pro mě. Já potřebuji pohyb.
Jaké má tato práce plusy a mínusy?
Hlavní plus vidím v tom, že je to pro mne výborná zkušenost, protože tenhle obor se rozhodně neztratí. Máme také perfektní kolektiv, našla jsem si tam spoustu nových přátel. Někteří kolegové jsou stejně staří i mladší, tak si rozumíme. Ale já bych si na druhou stranu rozuměla i se staršími, kdyby nebyli nějací rasové!
První mínus byl, že tato profese výrazně namáhá oči, hlavně ze začátku. První měsíc mě při sváření hrozně bolely. Proto nosíme svářečskou kuklu, kde si můžete nastavit ztmavení sklíčka, což taky pomáhá, ale pro začátečníka je to stejně boj. Moje oči si už přivykly, nemám s tím dnes větší problémy. Další malou nepříjemností jsou létající jiskřičky.
Co bylo pro vás tou největší pracovní nebo osobní výzvou?
Já jsem docela nervák a k tomu ještě pečlivá. Možná až přehnaně pečlivá. Jsem totiž narozená ve znamení panny, a když mi něco nejde, tak se hrozně rozčílím. To se pak musím projít po hale, abych se uklidnila, protože jinak by všechno lítalo kolem.
Jde se u vás v práci pro slovo daleko? Jak jsou na tom muži, když se vztekají, drží se před vámi?
Drží se, ale někdy to samozřejmě nejde! Když ovšem vybouchnou, jeden z nich řekne: „Ježíš, chovej se slušně, když je tady slečna!"
Myslíte, že vaším příchodem se atmosféra na dílně změnila?
Mě přijdou všichni přirození. Já tedy nevím, jak se chovali před tím, ale asi na tom něco může být…
Jak se dívá váš přítel na to, že jste se stala svářečkou?
Myslím, že je pyšný. Někdy se tím i chlubí. Vlastně celá moje rodina mě v tom podporuje. A za to jsem moc vděčná.
Znáte film Flashdance? To spojení mě nemohlo nenapadnout.
Film Flashdance jsem viděla jen jednou a zaznamenala jeden malý rozdíl. Ta slečna, co tančí a zároveň sváří, sváří elektrodou, což je něco úplně jiného. Já svářím „COčkem"
A jak se vám film líbil, je hodně odkloněný od reality?
No, myslím, že nejzajímavější je na tom ten tanec…
A vy sama tančíte?
To už je hodně dávno. Po zranění kotníku jsem toho nechala. Tančila jsem hip-hop, nic jako Flashdance!
Co vás baví ve volném čase?
Mám dva koníčky. Prvním je čtení knih. Zajímám se o Annu Boleynovou, což je historická postava z období Tudorovců, neboli druhá žena Jindřicha VIII. a ten druhý je rybaření.
Chytáte ryby? To opět není příliš ženské hobby.
Rybařím něco přes rok díky příteli. Na ryby chodíme společně, to on mě to naučil. Chtěl, abych na ryby jezdila s ním a mně se to zalíbilo. Zamilovala jsem se. Beru rybaření jako relaxaci, člověk si odpočine. Největším úlovkem byl zatím 60 cm kapr, kterého jsem hned zase pustila, protože ryby vlastně nejím.
Vraťme se ještě ke knihám. Proč zrovna Anna Boleynová?
Inspiruje mě. Byla svá a šla si pevně za tím, co chtěla. I když měla velké překážky, docílila toho být královnou. Byla sebevědomá a hrdá a kvůli tomu jí obdivuji. Bohužel na to potom také krutě doplatila.
Co byste na závěr vzkázala vaším budoucím nástupkyním?
Já bych byla nejradši, kdyby tam žádná nepřišla, protože ti chlapi jsou prostě moji! A já je nedám. Jen žádnou konkurenci! Ne, dělám si legraci. Vzkázala bych, ať se toho nebojí a že je to úžasná zkušenost. Sice možná není pro každou, ale těm, kdo ji zkusí, může dát směr.
A nakonec to nejzajímavější. Co vás na sváření tak fascinuje?
Že to dělám a že po sobě něco zanechávám a chci, aby to bylo perfektní. Jsem na sebe velmi kritická. Na této práci totiž necháváte stopu, kterou nedělá jen stroj. Je to ruční práce. Je to produkt člověka, je to můj svár, moje vizitka.
Michaela Králová