Vypravili se za poznáváním arktických tundrových ekosystémů, nacházejících se v mnoha obměnách také na Špicberkách.

„Příroda hřebenů a ledovcových údolí Krkonoš je totiž v mnohém podobná té ze skandinávských hor nebo krajů za severním polárním kruhem. Když se naskytla příležitost díky finančním prostředkům z Norských fondů navštívit tzv. vysokou Arktidu na Norským královstvím spravovaném souostroví Svalbard, nezaváhali jsme,“ upozornil jeden z členů expedice Jiří Dvořák. Tím spíš, že bylo možné využít dvě vědecké základny, v minulých letech vybudované Centrem polární ekologie Jihočeské univerzity České Budějovice. Jedná se o terénní výzkumnou stanici Josefa Svobody v zálivu Billefjord a Arktickou vědeckou stanici Julia Payera v městečku Longyearbyenu, správním středisku Svalbardu. Tam se také nachází mezinárodní letiště, jehož otevření v roce 1975 výrazně usnadnilo přístup na toto souostroví a přineslo sílící turistický ruch.

Polární léto

Delší část pobytu biologové strávili v oblasti Billefjordu, když z terénní stanice vyráželi buď pěšky nebo na člunech přes záliv Petuniabukta na terénní exkurze po údolích, náhorních planinách i ledovcích. Polární léto, kdy v těchto zeměpisných výškách slunce za celý den vůbec nezapadá, umožnilo dlouhé výpravy po až překvapivě různorodé severské krajině. Při závěrečném pobytu v Longyearbyenu si krkonošští přírodovědci mohli dopřát „luxus“ teplé vody a elektřiny, nezávislé na spuštění elektrocentrály. „Na stanici Jihočeské univerzity, využívané přírodovědci z mnoha zemí světa, byly zahraničními kolegy prezentovány zajímavé přednášky,“ ocenil Dvořák.

Žádné stromy a keře

„Hlavním účelem cesty bylo seznámení se severskou tundrou a možnost jejího srovnávání s arkto-alpínskou tundrou Krkonoš. Bylo skvělé naživo vidět, jak se podmínkám severní a střední zóny arktické tundry přizpůsobují organismy, které známe z Krkonoš, kde se naopak tundrové ekosystémy nacházejí na opačné hranici možností. A vzhledem ke klimatické změně, tedy oteplování prostředí, se ta „naše“ tundra zřejmě bude dál zmenšovat. Jásali především botanici, kteří měli ve výpravě nejsilnější zastoupení, když mohli v podmínkách Svalbardu pozorovat například lomikámen vstřícnolistý, ostružiník morušku nebo ostřici skalní, které znají z karů a rašelinišť Krkonoš," líčil.

"Zkoumání a dokumentaci geomorfologických jevů, především mrazem tříděných půd, velmi usnadňuje skutečnost, že na Špicberkách nerostou stromy a keře, a také bylinný pokryv půdy je převážně skromný. Ony jevy jsou zde stále živé, zatímco v Krkonoších jde převážně o jejich fosilní pozůstatky. Průzkum ledovců a jejich bezprostředního okolí umožnil lépe pochopit jevy a mechanismy, které u nás probíhaly v dobách ledových a na jejich konci,“ popsal expedici do Severního ledového oceánu Jiří Dvořák a doplnil: "Nebyl to žádný výlet, ale do poslední hodiny využitý studijní pobyt, který byl pro všechny jeho účastníky nesmírně cennou zkušeností. Ta se jistě odrazí v další práci zaměřené na ještě lepší poznání a následně ochranu krkonošské přírody."