VYBERTE SI REGION

Od běžek po skialpy a moderní vrtulníky

Pec pod Sněžkou /ZBLÍZKA - HORSKÁ SLUŽBA/ - Přemysl Kovářík se ohlédl za pěti desetiletími u Horské služby v Krkonoších. Jak to bylo kdysi a co se do dnešní doby změnilo?

21.2.2016
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoAutor: DENÍK/Michal Fanta

„Pokud se mnou chcete mluvit, musíte nahoru. Já se teď do toho sajrajtu dole nepoženu," odvětil Přemysl Kovářík na žádost o rozhovor. Měl na mysli tající sníh  nebo turistické hemžení v Peci? Nejsem si jistý, ale chápu to. S nadhledem se dlouholetý člen Horské služby dívá na koloběh v údolí. Vždyť žije ve výšce, kam většina vyráží jen na turistický výšlap. Na místo určení tak raději razím s běžkami, přes Černou horu a Kolínskou boudu.

Pořád je co dělat

Se službou u horských záchranářů začal Přemysl Kovářík v roce 1969. Po deseti letech se z dobrovolníka stal profesionál a po dalším čtvrtstoletí zase dobrovolník. A ještě k tomu čestný. Každý měsíc přispívá do časopisu Krkonoše, článků už je víc jak stovka, v létě občas chodí sloužit na stanici v Peci. „Člověk si musí trápit hlavu a musí se hejbat," připomíná prostou pravdu.

„Jsem praktik, měl jsem na starosti výcvik členské základny tady v Krkonoších a výcvik leteckých záchranářů ze všech sedmi pohoří, kde Horská služba působí," podotýká. Zkušenosti získával i předával nejen doma, ale taky v zahraničí. „Jezdil jsem a stále jezdím na setkání od Ikaru, mezinárodní organizace horských záchranných služeb. Dozvím se nové věci a potkám staré známé."

Rychle a šetrně

„U nás s leteckou záchranou začali Slováci v Tatrách zhruba v polovině 60. let. Ale moc se to nedařilo. Ty sovětský mixéry tehdy neměly žádný výkon. První třídenní kurz s naším zapojením byl roku 1979 ve Vrchlabí, další dvoutýdenní pak v roce 1987. Tam už jsme začali cvičit činnost mimo kabinu, sjednocovala se metodika, byl to takový začátek intenzivnějšího výcviku. Když se změnil režim, oslovil jsem šéfa letového provozu policie Josefa Roušara a domluvili jsme se na pravidelných kurzech," ohlédl se do minulosti Přemysl Kovářík.

„Na mnoho míst v horách se žádná technika nedostane. Proto je pro nás i veřejnost záchrana ze vzduchu důležitá. Je bezpečná, rychlá a šetrná. Dnes se používají především francouzsko – německé Eurocoptery, s dobrým výkonem, výbornou ovladatelností a kvalitní avionikou. Jediným limitujícím faktorem tak může být počasí," dodává.

Technika během několika desetiletí služeb Přemysla Kováříka postoupila i na zemi. „Když jsem nastupoval, tak ve Špindlu, Strážném i v Peci už byly skútry. Úplně první stroje přišly do Krkonoš v roce 1966. Švédské Sno-tricy s benzínovým motorem měly obsah 250 kubíků. Velmi jednoduché, nejdřív na švihadlo, pak se startéry. Uvezlo to maximálně dva lidi, ani nákladu nemohlo být moc, ale kdo s tím uměl, tak se docela dostal. Před změnou režimu přišly kanadské Bombardiery, výkonnější, rychlejší i žravější. A nastala éra jakou známe teď," vzpomněl na skútrové počátky.

Když skialpy nebyly

Dnes jsou neodmyslitelnou součástí výbavy horských záchranářů i skialpinistické lyže. Jak to ale bylo tenkrát? „Vyráželi jsme na běžkách. První skialpy jsem tu viděl u nějakého německého občana v roce 1971. V Peci je měl první pan Vacek, šéf skiareálu, někdy v osmdesátých letech. Pak to sem začalo pronikat masivněji. Větším problémem bylo mizerné oblečení. Promokavé, z některých součástí měl člověk málem kopřivku. Fasovali jsme třeba takový prapodivný svetry, když zvlhly, tak se hrozně vytahaly. Navíc někteří šéfové z ústředí, nesnášeli věci ze západu, třeba kulichy s cizím nápisem."

Dětem chybí pohyb

A jak se změnila práce záchranářů? „Narostly úrazy ze sjezdového lyžování i snowboardingu, klesla zranění na běžkách. Hodně lidí jezdí na upravených okruzích, ty jsou bezpečnější. Přímo tady v Peci je pak hodně úrazů dětí. Dlouhodobě. Jezdí sem totiž hlavně školy. Navíc děti mají čím dál méně pohybu a nulovou odolnost proti únavě. V běžném životě mají úplně jiný pohybový režim, chybí jim energetická rezerva."

Letním sezónám před několika desetiletími téměř výhradně vládla turistika. Mnohdy organizovaná na boudách jako je Husova, kde jsme se s Přemyslem Kováříkem sešli. „Kulturní referenti od rána do večera hučeli rekreantům do hlavy, co mají dělat. To už je minulostí, i když turisté jsou tu pořád. Z pohledu Horské služby ale výrazně přibylo úrazů na kolech. Možná až třetina cyklistů nemá přilbu. Často jsou to strejdové s panděrem co si kolo půjčili, mají šátek na hlavě, ostrý ohled piráta a když pak jdou přes řidítka, může to špatně dopadnout."

Cesta ad absurdum

Minulý režim Přemysl Kovařík nijak v lásce neměl. A nemá. Na tehdejší často absurdní dobu vzpomíná s trpkým humorem. „V dobách tuhé  normalizace mezi lety 1980 až 85 se ani nesmělo chodit po Cestě přátelství. V Polsku se začala vzmáhat Solidarita, soudruzi tady z toho měli vítr. Dostali jsme speciální papíry a museli jsme se vždy u vojáků hlásit.  Hranice byla úplně zavřená a dokonce se uvažovalo, že část cesty která vede po polském území, se přesměruje k nám. Už to bylo i zaměřené, ale situace se nakonec zlepšila a cestu opět otevřeli. Cesta nepřátelství jsme tomu tenkrát říkali."

Někdy záchranář zvonil jako kůň aneb Jak to bylo kdysi

Pamětníci se shodují, že hlavním organizátorem Horské služby po druhé světové válce byl v Krkonoších Bedřich Krátký. Například Otokar Štětka psal v souvislosti s prvním vybavením záchranářů: „Vzpomínám na první látku na šponovky, kterou nám Bedřich přiděloval. Byla to tmavomodrá chlupatá látka na námořnické oděvy. Měla jednu «výhodu». Když se člověk pohyboval delší dobu na mrazu, vytvořil se na každém chlupu ledový námrazek, a tak byl bezpečně poznán člen Horské služby, poněvadž z dálky zvonil jako ojíněný kůň. Druhou věcí, kterou jsme již dostali zdarma, byly celtové větrovky zelené barvy. Když provlhly, byly jako pancíř."

Podobné to bylo i s materiálem a vybavením. Zprvu bylo využíváno vše, co zbylo v Krkonoších po wehrmachtu, brzy se však vybavení připravovalo takříkajíc na koleně: „První svozy raněných se prováděly na bílých vojenských loďkách. Později si členové Horské záchranné služby sami zhotovovali různé improvizované transportní prostředky. Kanadské saně se začaly používat od sezóny 1949 – 50, vzor přivezl z mezinárodního kursu horské služby ve Švýcarsku Bedřich Krátký z Vrchlabí. Podle něho vyrobil naše první kanadské saně vrchlabský kolář Albrecht.   (z materiálu k 80. výročí Horské služby)

Husarský kousek aneb Když začátečníci přecení své síly

Ilustrační fotoVíc jak stovku článků o Horské službě má na kontě Přemysl Kovářík a vytváří tak jakýsi archiv, mapující činnost konkrétních lidí v konkrétním prostředí. Jeden z nich, nazvaný Husarské kousky, popisuje dovednost pilotů při záchraně raněných ve špatném počasí.

Krásné zimní únorové ráno. Jiskřivě mrazivé. Na stanici Horské služby v Peci pod Sněžkou se nás sešlo sedm, je víkend. V devět se rozjedou vleky a my budeme v očekávání, kolik úrazů den přinese, čím nás dnešní den překvapí. A překvapil. Hned po deváté hodině nám byl oznámen první úraz a pak se začaly sypat další. Jak přibývalo úrazů, pomalu, ale jistě se také začalo zhoršovat počasí. Zatáhlo se vysokou oblačností a začalo foukat.

Cestou Obřím dolem stoupala pětice mladých lidí. Čtyři pánové a jedna slečna. Vystupovali po turistické cestě kolem základů bývalé boudy Kovárna. Cesta lesem jim nečinila žádné potíže. Dolní část cesty jihozápadním úbočím Sněžky je i v zimním období bezpečná. Sníh se nebořil, byl poměrně tvrdý. Stoupající turisté na skialpinistických lyžích touto cestou nikdy předtím nešli, a proto nevěděli, co je při výstupu ve vyšších terénních partiích čeká. Zkušenosti měli mizivé, byli to prostě zelenáči. Asi kolem desáté hodiny nám na stanici HS v Peci pod Sněžkou zavolali z letecké společnosti Delta System Air a oznámili nám, že přiletí okolo poledne a chtějí ve spolupráci s námi vyzkoušet možnosti vrtulníku EC 350. Vyzkoušeli. Dokonale.

Před polednem jsem přivezl na HS pátý úraz. Byla to na dopoledne úspěšná bilance. Pak zvoní telefon, volají ze stodvanáctky. Někde v Obřím dole se zřítila nějaká ženská, ale kde přesně, nevědí. Mají naštěstí číslo na jejího partnera, který nehodu oznámil. Vyťukal jsem číslo jeho mobilu a dozvěděl se následující informace.

Skupina rádobyskialpinistů vystoupala až nad vodárnu, „trkač". Sníh tam byl tvrdý a sklon svahu na jejich možnosti strmý. Domluvili se proto, že se vrátí a nebudou riskovat. Při otáčení však partnerka volajícího uklouzla a řítila se prudkým svahem asi 120 metrů, ale naštěstí ji zachytil vršek smrku vyčnívající ze sněhu. Na volání zbývajících čtyř mužů neodpovídá a nehýbe se. Pánové se k ní bojí sestoupit, aby se také nezřítili.

Řekl jsem jim, aby se o sestup v žádném případě nepokoušeli, že se budeme snažit na místo dorazit co nejdříve. Vrtulník! blesklo mi hlavou. Okamžitě jsem volal na Deltu do Hradce Králové. Bylo mi sděleno, že jsou na cestě. Během deseti minut by měli být v Peci. Úžasná shoda náhod. Spojili jsme se s pilotem a vysvětlili mu, že ho čeká záchranná akce. Souhlasil.

Vrtulník přistál. Na stanici již čekali připraveni dva kluci, Láďa Burian a Petr Pradáč. Byli vybaveni horolezeckým cajkem, sanitním materiálem a transportním prostředkem Sked. Bohužel počasí se velmi zhoršilo. Oblačnost klesla, začalo sněžit a silněji foukat. Viditelnost nic moc. Pilot Dan Tuček řekl: „Kluci, jdeme na to!" Oba naši kluci nastoupili do běžícího vrtulníku a ten s nimi během okamžiku zmizel ve vánici. My na zemi jsme nevěřili, že se dostanou na místo nehody, ale díky umění a odvaze pilota dostali. Vrtulník zavisel nad místem nehody. Kluci s mačkami na nohou vyskočili, zabalili značně podchlazenou dívku a pomocí Skedu ji spustili na dno Obřího dolu. Tam čekal vrtulník a doslova na poslední chvíli uletěl s podchlazenou a poraněnou dívkou do nemocnice ve Vrchlabí. Po zázračně přežitém pádu měla pouze zlomenou klíční kost. Naši kluci celou situaci vylíčili slovy, že Dan Tuček je mimořádnej machr.   (Přemysl Kovářík)

Přišel dopis z Plzně. A potěšil

Ilustrační fotoVážení pánové stanice HS Harrachov, vážení pánové Letecké záchranné služby,
vracíme se tímto k popoledni dne 28. 1. 2016, kdy jste poskytli první pomoc naší dcerce Anetce Vocáskové po pádu na červené sjezdovce v Harrachově – Rýžovišti. Protože nebyl v průběhu Vašeho zásahu prostor Vám osobně poděkovat, činíme tak dodatečně.
Mockrát děkujeme za Vaši rychlou reakci a profesionální přístup při záchraně naší dcerky a taktéž děkujeme i za Váš lidský přístup a pohled v rámci tohoto zásahu.
Dcerce se již daří dobře a byla včera propuštěna z Liberecké nemocnice do domácího prostředí (veškerá podezření byla nakonec naštěstí negativní).
Ještě jednou velice děkujeme za Vaši pomoc a přejeme Vám do budoucna co nejméně zásahů a pokud již k nějakému zásahu dojde, tak s takovýmto koncem jako u naší dcerky.   (M. V. s rodinou, Plzeň)

Z historie Krkonoš a Horské služby

Ilustrační foto• První pronikání člověka do neznámých hor s sebou přineslo i první oběti. Jednalo se o lovce, bylinkáře a hledače zlata, kteří zabloudili a zahynuli.

• Postupně začínali chodit do hor i návštěvníci a obraceli se na domácí obyvatele a znalce hor, aby je zavedli do neznámých koutů.

• V roce 1850 vznikla koncesovaná služba průvodců a nosičů, podmíněná znalostí první pomoci.

• V zimně 1900 byla první organizovaná záchranná akce v Krkonoších.

• 24. března 1913 zahynuli v Krkonoších Bohumil Hanč a jeho kamarád Václav Vrbata. Ve sněhové bouři Vrbata poskytl Hančovi část svého oděvu, ačkoli věděl, že nasazuje vlastní život, což bylo posuzováno jako základní čin v pomoci člověka člověku v horách. Proto je 24. březen slaven jako Den Horské služby v ČR.

• Po první světové válce došlo k velkému rozvoji lyžařství v českých zemích a díky tomu stoupal počet zimních návštěvníků hor. Tím se i zvyšoval počet úrazů a tragických nehod.

• Před zimou v roce 1934 se vytvořil v Krkonoších samostatný záchranný sbor o šesti oddílech. Zima je dokonale prověřila, a tak 12. května 1935 byla založena jednotná organizace Horské služby v Krkonoších. Předsedou byl okresní hejtman ve Vrchlabí a bylo ustaveno pět stanic. Hlavním nedostatkem bylo materiální vybavení členů. Nedostatek byl vyrovnán nezměrnou obětavostí, skromností a vynikajícím kamarádstvím členů HS.

Autor: Aleš Vaníček, Redakce

21.2.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

KAM můžete v nejbližší době vyrazit...

Trutnovsko, Pojizeří /Průběžně aktualizováno/ - Kulturní servis: přehled zajímavých akcí konaných v našem regionu.

Kraje odstartují další kolo kotlíkových dotací

Východní Čehy - Královéhradecký i Pardubický kraj se připravují na druhé kolo kotlíkových dotací, v nichž mohou majitelé rodinných domků získat příspěvek na výměnu starých neekologických kotlů na tuhá paliva za nové nízkoemisní zdroje.

Dvě dramatické bitvy přinesly důležité výhry

Dvůr Králové, Turnov - Fotbalistům Turnova pomohly k vítězství dvě individuální chyby soupeře. Dvoráci využili střelecké produktivity svých defenzivních pilířů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies