Před vstupem do vysílače jsme byli naším průvodcem upozorněni na skutečnost omezeného fotografování, na kterou jsme bez okolků přistoupili. Z bezpečnostních důvodů je celá věc pochopitelná, neboť jeho signál pokrývá podstatnou část východních Čech.

Na klíč od Poláků

Ve vstupní hale je vyobrazena mozaika poplatná době výstavby celého komplexu. „Ano, vysílač na konci 70. let postavili Poláci tzv. na klíč. Je to připomínka česko-polské spolupráce,“ upřesňuje Jaroslav Filipi naše zastavení u základního kamene v podlaze haly. Z dosahu rozhlasových i televizních vln měli strach okupační vojska ze srpna 1968. Tehdy zde stál ještě menší vysílač. Po politickém otřesu v následujících dnech muselo být vydáno oprávnění, které umožňovalo vysílat ty „správné“ programy.

Třiasedmdesát metrů vysoký vysílač skrývá uprostřed výtah a točité schodiště spojující technologické zázemí vysílače včetně tří pater antén. Z venku je poznáte podle tvarů několikabokých laminátů. A to už jsme se ocitli v jednom z pater, kde si připadáme jak v zázemí televizní stanice. „Tady dříve bylo odbavovací pracoviště. V současné době mají všechny objekty Českých Radiokomunikací dálkový dohled a dálkové ovládání. Do systému zasahujeme výjimečně při poruchách a údržbě. Dohled je několikanásobně chráněn dispečerem na Žižkově,“ vysvětluje nám Filipi.

Technika nahrazuje lidského činitele

Moderní vysílací technologie nahradila v minulosti deset zaměstnaných lidí. Nyní jich zde pracuje pět. Analogové vysílače, které se na konci června odporoučely, přenechaly místo těm digitálním. Ty analogové zřejmě čeká šrot. „Tady vidíte konec analogu v Čechách,“ říká s úsměvem Filipi a ukazuje na odpojený anténní kabel od analogového vysílače.

Po prohlídce televizní a rozhlasové techniky scházíme k mohutnému záložnímu zdroji, který v případě výpadku dvou přívodů elektrické energie ihned zapíná a dodává potřebný elektrický proud vysílací technice, aby divák nebo posluchač nic nepoznal.

Nakonec jsme se prošli kolem vysílače, kde jsme se dozvěděli, jak je dostupný vysílač v zimě. „Jezdíme lanovkou z Janských Lázní. Tu nám kolegové z Pradědu závidí,“ vypráví o svém pracovišti, druhým nejvýše položeným v gesci ČRa, Jaroslav Filipi. Od října do května se do těchto výšin autem nikdo nedostane. „Od lanovky dál jezdíme skútrem, jiná cesta není,“ dodává.

A co říci na závěr? Lidé si oblíbili vysílač i jako turistický cíl. Architektonicky zdařilý objekt se už z dáli připomíná zářivě novým opláštěním. „Turisty musíme bohužel odmítat. Přijdou, vysílač si prohlédnou ze všech stran, ale dovnitř je pustit nesmíme,“ dodává na závěr zodpovědný pracovník Jaroslav Filipi.

Jemu i Kamilu Chalupovi z ČRa děkujeme za prohlídku.

Radek Latislav