Kliknutím zvětšíteNěkteré ze zajímavých staveb jsme vám už na webu představili. V první části to byly stavby spjaté s odpočinkem, relaxací a přírodou. Včera jsme pro vás vybrali stavby určené k bydlení. Dnes se můžete seznámit s padesátkou staveb spojených s kulturním a společenským životem. Jsou mezi nimi knihovny, divadla, kostely, pomníky a památníky, komunitní centra, ale také kavárny a bary, kde se lidé setkávají a baví. Další zajímavé stavby, které by rády uspěly v letošním ročníku soutěže, vám představíme zítra.
Revitalizace katedrály sv. Bartoloměje v Plzni
ATELIER SOUKUP OPL ŠVEHLA, autoři: Ing. arch. Jan Soukup, Ing. arch. Jan Trčka, Ing. Antonín Švehla
Gotická katedrála sv. Bartoloměje ze 14. a 15. století je nejatraktivnější památkou města Plzně a její silueta s věží je neodmyslitelnou součástí městského panoramatu. Vnější plášť byl v 90. letech kompletně zrekonstruován, ale její interiér stále nesl stopy všech dějinných zvratů za posledních 100 let. Projekt revitalizace měl za úkol kompletní obnovu vnitřního prostoru, včetně veškeré umělecké výzdoby, mobiliáře a technického vybavení. Po tříletém úsilí všech zúčastněných se katedrála velmi působivě rozzářila. Kameníci pečlivě opravili a očistili celý vnitřní prostor. Nové osvětlení dává vyniknout všem pracně zrestaurovaným uměleckým dílům, výmalbě katedrály i vybavení. Do presbytáře byla umístěna nová katedra biskupa a další prvky liturgického vybavení.
Tento krok završil definitivní podobu liturgického prostoru. Byl vybudován nový vstup pro návštěvníky a díky tomu je nyní možná volná prohlídka a přístup do katedrály po celý den. Pro doprovod liturgie i pořádání koncertů budou sloužit původní krásné varhany, které byly od základu pečlivě zrenovovány a staly se znovu skvělým nástrojem. V místě lustrů jsou nyní zavěšeny nové programovatelné sestavy světel. Výkon a technická kvalita světelných zdrojů umožnila jejich umístění do takové výšky, aby se světla při běžném pohledu neuplatňovala, ale zároveň dokonale osvětlila celý prostor. Katedrála se otevřela veřejnosti 2. června 2021 slavnostním koncertem.
Knihovna Petra Hájka
Studio COSMO, autoři: Tereza Kabelková, Jiří Kabelka
Prof. RNDr. Petr Hájek, DrSc. (1940-2016) byl světoznámý český matematický logik a ředitel Ústavu informatiky Akademie věd ČR. Po profesorově smrti byla ústavu odkázána jeho rozsáhlá sbírka knih. Zadáním bylo knihy vystavit, zpřístupnit a zároveň tak uctít památku osobnosti Petra Hájka.
Do utilitární místnosti uvnitř dispozice budovy, kde kdysi stál sálový počítač, jsme navrhli vložený pokoj knihovny. Místnost zahalenou do knih. Vložená knihovna funguje jako introvertní pokoj, svět Petra Hájka, jeho knih, vědění. Do okolních chodeb jsme knihovnu otevřeli velkorysými otvory a průhledy. Výraznou barevností i osvětlením knihovna přitahuje pozornost a láká k objevení. Modrá barva působí důstojně a klidně, navazuje tak na osobnost pana Hájka. Police nesoucí knihy se propisují i do vnější strany knihovny. Do vytlačených polí tak prosakuje svět Petra Hájka skrze citáty nebo klíčové axiomy jeho matematické práce. Při průchodu kolem knihovny tak návštěvník sbírá střípky profesorova osobního i profesního života.
Modernizace diváckých prostor Divadla Oskara Nedbala Tábor
atelier a-detail, autoři: Ing. arch. Monika Krausová, Ing. arch. Martin Kraus
Divadlo Oskara Nedbala je originálním komplexem památkově chráněné neorenesanční divadelní budovy z roku 1887 se sálem pro 300 diváků a novodobé přestavby z roku 1965 se sálem pro 650 diváků. Spojením historického divadla s novostavbou moderní scény vznikl architektonický unikát - jedno jeviště společné pro dva sály. Naším cílem bylo vytvořit přehledný a vzdušný prostor, který odpovídá významu této kulturní instituce. Místo, kde se lidé budou setkávat, kam přijdou za divadlem, ale třeba i za výtvarným uměním. Divácké prostory v přízemí i v patře prošly důkladnou změnou dispozice. Divadlo dnes komunikuje více s ulicí, večer rozsvícená světla září ven, z ulice je vidět přes horní foyer až na obzor.
Snažili jsme se zachovat původní kvalitní prvky interiéru z 60. let (kamenné obklady, dveře, kryty topení, zrcadla), na které navazujeme a doplňujeme novými současnými v kvalitním materiálovém a řemeslném provedení. Vybrané části foyer obou pater jsou určené pro instalaci uměleckých děl. Stěna nad hlavním schodištěm slouží pro prezentaci děl z depozitáře Alšovy jihočeské galerie, v přízemí vedle busty Oskara Nedbala se mohou umělci vyjádřit audiovizuálními prostředky. Převýšený strop v přízemí, kde původně visel lustr, jsme odstranili a získali jsme průhled do horního patra divadla přes zasklenou stěnu nové výstavní galerie. Vzniklo zde zároveň místo pro prezentaci prostorových uměleckých objektů.
Výtvarná díla lze vystavovat i na stěnách kavárny. Součástí kavárny je světelný podhled, který ukrývá notový zápis úryvku drobné Nedbalovy klavírní skladby. Během navrhování vznikl nápad na úpravu prostoru před divadlem. Město Tábor náš návrh zrealizovalo. Divadlo tak získalo nejen důstojný předprostor, ale změnilo se i vnímání divadelní budovy v rámci bloku domů v ulici.
Dům v parku Šlapanice
ARCHIX, autoři: Ing. arch. Milan Podroužek, Ing. arch. Milan Podroužek
Městský park ve Šlapanicích je přirozeným centrem společenského života, místem setkávání. Takový chce být i tento dům. Není okázalý. Svým jednoduchým tvaroslovím odpovídá budovám v podzámčí. Dvě kolmo k sobě posazené hmoty zastřešené sedlovými střechami dobře korespondují s tvaroslovím blízkého okolí. Navržený nový objekt je proveden ze dvou částí. V jedné z nich, kolmé k ulici Riegrova je umístěna restaurace. Tento blok obsahuje kromě nezbytného zázemí také veřejné toalety. Prostor restaurace je v letních měsících možné pomocí skládací stěny přímo propojit s velkorysým prostorem městského parku. Náplní druhé části, která je kolmá na blok restaurace je městská knihovna. Má samostatný vchod v těsné blízkosti šlapanického gymnázia.
Za vstupem v přízemí je umístěno oddělení pro děti a mládež, v patře pak oddělení pro dospělé. Hlavním těžištěm dispozičního „kříže“ v průniku obou hmot je víceúčelový prostor pro setkávání. Skýtá možnost proměnit se v kavárnu a čítárnu s volnou výpůjčkou knih nebo je jej možné oddělit od restaurace a využít ho pro přednášky, koncerty, recitály, menší divadelní představení pro děti i dospělé, pro městské slavnosti a další dílčí aktivity. Flexibilně jej lze propojit bud’ s restaurací, nebo s prostorem knihovny. Může být také využit samostatně. Elevace sálu navazuje na stávající terén a volně přechází do pobytových teras v exteriéru. Fasádám dominuje dřevěný obklad z thermoborovice, sklo, kov, keramická krytina bobrovka a zateplovací fasádní systém. Omítkové souvrství je tvořeno broušeným povrchem v betonovém vzhledu. Zpevněné plochy jsou pak řešeny z žulového odseku v kombinaci s pohledovým betonem.
Kulturní dům Olšany
LAPLAN, autoři: Ing. arch. Martin Pavlun, Ing. arch. Jitka Zelenková
Olšanská hospoda se sálem na návsi sloužila po desetiletí jako zázemí pro kulturní vyžití obyvatel. Byla také jedním z míst natáčení legendárního filmu Věry Chytilové Dědictví. Po letech bez zásahu se však zhoršil technický stav objektu, plesy už v něm pořádat nešlo a hospoda přežívala na kompromisech. Protože hrozilo, že se ze stavby uprostřed obce stane ruina, rozhodla se obec dům koupit a na jeho místě vybudovat důstojný prostor s původním využitím. Jeho poloha je pro náplň takového významu ideální. Návrh nového kulturního domu vychází z archetypu tradičních venkovských staveb. Hlavní vstup z návsi je zdůrazněn kamenným rizalitem. Vedlejší vstup z cesty slouží pro zásobování. Předprostor přímo navazuje na sál i náves a vytváří tak příležitost pro konání nejrůznějších akcí ve všech ročních obdobích, které znovu naplní centrum obce životem.
Plesy, hody, divadla či košty slivovice pořádané ještě donedávna a stejně tak velký zájem obyvatel o stavbu dokazují, že to nezůstane jenom prázdnou větou. V objektu se kromě společenského sálu nachází hospoda, která funguje buď samostatně, nebo jako zázemí při pořádání větších akcí. Prostory hospody určené pro každodenní provoz jsou vybaveny jednoduše, použitý mobiliář a materiály lze snadno nahradit. Naopak velkorysý prostor sálu otevřený do krovu, s posezením na galerii a jevištěm, působí, i díky použití kvalitních materiálů, reprezentativním dojmem.
Kanceláře Becherovky
CAPEXUS, autor: Ing. arch. Jakub Seči
Původní zázemí v nevýrazných barvách přestalo vyhovovat požadavkům firmy a zaměstnanci se tak přesunuli do moderních prostor v Centru Stromovka v pražských Holešovicích. Zaměstnanci Becherovky, která je součástí skupiny Pernod Ricard, toužili po výraznějších a reprezentativnějších kancelářích s na první pohled zajímavými prvky. „V tomto ohledu byla rozhodující spolupráce s brand managery jednotlivých značek, které firma zastupuje a na českém trhu distribuuje. Ti nám pomohli dotvořit design. V zasedacích místnostech se tak zaměstnanci i návštěvníci setkávají s barevným pojetím typickým pro značky jako je Becherovka, Jameson, Beefeater nebo Havana Club,“ charakterizuje prostory architekt Jakub Seči ze společnosti CAPEXUS, která pro Becherovku prostory navrhla a realizovala formou design & build, kdy návrh, realizace a dodávka interiéru na klíč spadá pod jednoho partnera.
Kanceláře jsou primárně vybaveny nábytkem tuzemských značek – Becherovka klade velký důraz na své české kořeny, ačkoliv se vyváží do celého světa. Najít zde tak lze například ikonické židle TON z masivního ohýbaného dřeva. CAPEXUS dodával také veškerý atypický nábytek, jako dřevěný recepční pult v barovém stylu či bar tvořený jediným solitérním kusem s dřevěnou deskou a integrovaným ambientním osvětlením. “Na nové adrese v Centru Stromovka jsme mysleli hlavně na pohodlí a spokojenost našich zaměstnanců. Pojízdné stěny, díky kterým se dá prostor různě dělit, a coworkingové zóny podporují dynamické pracovní prostředí. Jednoduchý prostor podtrhuje naše DNA, historii i to, co dnes děláme,“ říká Lenka Zavadilová, Back Office manažerka ve společnosti Jan Becher Pernod Ricard.
Telegraph
ječmen studio, autor: Lukáš Blažek
Idea investora byla využít spící objekt pro vystavování obrazů ze své sbírky. Původní objekt je zvenku památkářsky zachován, ale s novou strukturou na fasádě. Zachovali jsme původní princip etážové výroby–každé patro je jiné (funkcí i designem). Veškeré zázemí se odehrává v 1,5 konstrukčním modulu–do domu je vložena stěna „žiletka“ z červených akustických cihel, která odděluje schodiště a nový provoz. Je viditelná, neomítnutá. Galerie musela být striktně na terénu blízko k lidem. Na dalších patrech je coworkingové centrum, kavárna s terasou, multifunkční sál, byt pro rezidenčního umělce a loft v nástavbě. Na fasádě přízemí je legální graffiti stěna–Telegraph se snaží vystupovat i vně a vtahovat kolemjdoucí. Coworkingové centrum je hybrid mezi volnou kancelářskou krajinou a samostatnými kancelářemi. Po obvodu je prosvětlen ze tří stran. V hloubce dispozice je chillout zóna a zasedací místnost, dále telefonní budky a jednací boxy. Vnitřní schodiště je propojení coworkingu a kavárny.
Kavárna díky dobrému jídlu, mixu funkcí a atraktivitě programu funguje i ve 3.NP. Z kavárny je přístupný multifunkční sál (kino) se zázemím produkce. Na tomto podlaží je i byt s ateliérem hostujícího umělce. Zde končí původní budova. Celá nástavba je jiný svět. Původní dům–střih–nástavba. Dole kvalitní prostředí pro práci a občerstvení vs. kvalitní prostředí pro slavnostní pobyt a dobrou party–extrakt zásadních momentů z typologie vily. Loft v nástavbě je bytem pro milovníka umění, odkazuje na salon měšťanských bytů konce 19. století, tvarem je to ale jednoduchá ocelová stavba jako při rozšíření továrního provozu. Vše vyrůstá z podlahy, prostor je zde jevištěm dění. Z ochozu v převýšeném prostoru pak pozorujete obrazy na jevištních tazích. K dispozici je též zahrada a paluba na střeše
Kulturně komunitní centrum Koruna - Praha Radotín
Grido, architektura a design, autor: Ing. arch. Peter Sticzay-Gromski
V nejstarší části Radotína , v prudkém meandru Radotínského potoka a dopravní křižovatky vždy stály statky sedláků. Koncem 19. stol. zde vznikl spolkový dům U Koruny, který dodnes slouží jako kulturní středisko. Městská část Praha 16 se rozhodla využít potenciál lokality a rozšířit nabídku poskytovaných služeb. Výstavba komplexu okolo dvorní zahrady zahrnuje objekt Policie ČR, pobočku ZUŠ Radotín, nízkoprahové startovací byty, komunitní kavárnu, infocentrum, nový kulturní sál a další prostory kulturního střediska U Koruny. Nové objekty zachovávají půdorysnou stopu původní zástavby ve tvaru písmene L, což dovolilo využít proslunění jižní fasády. Dvoupodlažní provozy s podkrovím mají do dvora otevřenou dispozici, která vizuálně komunikuje s okolím. Mohou fungovat samostatně a nezávisle na ostatních, což umožňuje oživení na sebe navazujících provozů po celý den.
Pavilon Z
A8000, autoři: Martin Krupauer, Pavel Kvintus, Daniel Jeništa, Petr Hornát
Architektura Pavilonu je založena na třech zvětšujících se kvádrech, kde nejmenší je u země a směrem vzhůru se objem zvětšuje a těžkne. Z původní hmoty jsou odebrány - proskleny dílčí části tak, aby výsledný efekt byl vzdušný a elegantní – inspirováno je procesem šlechtění bonsaje. Pavilon se nově otevírá především ve své východní části k řece a městu. Materiálově se vnější vzhled odehrává ve dvou formách – pevné a průhledné. Pro pevnou formu je zvolen materiál plechových bílých kazet a bílé střešní folie. Průhledná forma je řešena sklem ať už čirým strukturálním zasklením či více intimním materiálem copilitu. Použití profilovaného skla je zároveň odkaz na původní architekturu.
Doplněno je o velkoformátová okna, která nám otevírají vnitřní prostor soudobým řešením. Interiér je pojednán jako maximálně otevřený a flexibilní. Pro vytvoření co největšího prostoru byly všechny doplňkové provozy soustředěny do krajního traktu a zbylou část tak bylo možné nechat volnou. Pavilon tak lze modifikovat systémem drapérií – závěsů od expozičního či galerijního prostoru po uzavřený sál pro koncerty. Limitujícím ale zároveň krásným prvkem se stala stávající konstrukce objektu, kde se podařilo zachovat odkryté ocelové konstrukce a celý prostor tak ještě dále odhmotnit a vytáhnout jeho původní strukturu – duši. Tento princip zároveň určil designový směr interiéru, kde bylo na rozdíl od až minimalistického exteriéru přistoupeno k více technicistnímu pojednání na hraně High-tech architektury. Interiérem nás tak provází nejrůznější systémy technického vybavení od masivních potrubí vzduchotechniky po červené potrubí požárního systému. Atmosféru interiéru zjemňuje měkké světlo prostupující skrze copilitovou stěnu zobrazující i obrysy dějů exteriéru.
Architektura Pavilonu je založena na třech zvětšujících se kvádrech, kde nejmenší je u země a směrem k vzhůru se objem zvětšuje a těžkne. Z půdvodní hmoty jsou odebrány - proskleny dílčí části tak, aby výsledný efekt byl vzdušný a elegantní – inspirováno je procesem šlechtění bonsaje. Pavilon se nově otevírá především ve své východní části k řece a městu. Materiálově se vnější vzhled odehrává ve dvou formách – pevné a průhledné. Pro pevnou formu je zvolen materiál plechových bílých kazet a bílé střešní folie. Průhledná forma je řešena sklem ať už čirým strukturálním zasklením či více intimním materiálem copilitu. Použití profilované skla je zároveň odkaz na původní architekturu. Doplněno je o velkoformátová okna, která nám otevírají vnitřní prostor soudobým řešením.
Interiér je pojednán jako maximálně otevřený a flexibilní. Pro vytvoření co největšího prostoru byly všechny doplňkové provozy soustředěny do krajního traktu a zbylou část tak bylo možné nechat volnou. Pavilon tak lze modifikovat systémem drapérií – závěsů od expozičního či galerijního prostoru po uzavřený sál pro koncerty. Limitujícím ale zároveň krásným prvkem se stala stávající konstrukce objektu, kde se podařilo zachovat odkryté ocelové konstrukce a celý prostor tak ještě dále odhmotnit a vytáhnout jeho původní strukturu – duši. Tento princip zároveň určil designový směr interiéru, kde bylo na rozdíl od až minimalistického exteriéru přistoupeno k více technicistnímu pojednání na hraně High-tech architektury. Interiérem nás tak provází nejrůznější systémy technického vybavení od masivních potrubí vzduchotechniky po červené potrubí požárního systému. Atmosféru interiéru zjemňuje měkké světlo prostupující skrze copilitovou stěnu zobrazující i obrysy dějů exteriéru.
Revitalizace areálu kostela sv. Bartoloměje v Kolíně
Masák & Partner, autoři: Jaroslav Svěrek, Martin Navrátil, Jakub Masák
Kolínská akropole kolem chrámu sv. Bartoloměje zahrnuje kromě prostoru parkánu i objekty zvonice, Staré školy a kostnice. Revitalizace tohoto prostoru měla několik důležitých cílů: tím prvním bylo vrátit do tohoto, léta uzavřeného a neudržovaného prostoru život a zpřístupnit ho lidem. Dalším cílem bylo obnovit zchátralé objekty a dát jim smysluplnou náplň. V prostoru parkánu vznikla klidová zóna s lavičkami, bylinkovou zahradou a vinicí. S městem je propojena mimo jiné i suterénním prostorem v objektu muzea, kde vzniklo veřejné WC. V kostnici byla odstraněna statická porucha, byla vyčištěna kosterní výzdoba a provedena nová venkovní omítka. Objekt Staré školy byl kompletně obnoven do původního stavu – dřevěné podlahy, vápenné omítky, restaurovány původní dveře a okna.
Důležitá byla obnova vnějších omítek, které byly nevhodně odstraněny počátkem 20. století. V objektu je umístěna interaktivní expozice, zaměřená na historii města. Posledním objektem v areálu je zvonice. Zde došlo ke kompletní obnově interiéru – v suterénu bylo zřízeno lapidárium, v patře je umístěn chrámový poklad a ve vlastní zvonici expozice. V úrovni ochozu je v místnosti věžníka umístěna malá galerie. Při obnově byly důsledně používány tradiční řemeslné postupy a materiály. Vápenná malta, prkenné podlahy kladené na polštáře, cihelné podlahy kladené do písku nebo vápenné malty, dřevěné trámové stropy s prkenným podbitím a omítkou na rákosu. Výslovně bylo zakázáno používat moderní materiály jako je montážní pěna, lepidlo a perlinka, vruty s křížovou hlavou atp. Vše bylo podřízeno maximálně citlivému přístupu k památce – rozvody elektro a vytápění byly vedeny v podlahových násypech nebo v drážkách po původní instalaci. Obecně lze říci, že byl kladen důraz na co největší podíl ruční práce.
Knihovna IGI Vratislavice
atakarchitekti, autoři: Ing. arch. Ing. Jiří Janďourek, Ing. arch. Ondřej Novák
Vhodným místem pro novou městskou knihovnu se stal nevyužívaný dům římskokatolické fary, v minulosti sloužící i jako sirotčinec, školka a učiliště. Bývalá fara nemohla pojmout všechny funkce a budova byla rozšířena o přístavbu. Ideou návrhu je vytvoření nového veřejného místa, které naváže na dosavadní pulzující střed Vratislavic, definovaný veřejnými stavbami a zámeckým parkem. Vzniká nová piazzetta, jež se inspiruje rytmem malých náměstíček v sousedství budov pro veřejnost, propojených pěší cestou. Starému domu je ponechán původní charakter a ze západní strany je doplněn soudobou elementární hmotou knihovny. Domy jsou spolu propojeny v podzemní části a proskleným můstkem. Z původního domu se oproti předpokladům zachovalo jen obvodové zdivo – kvůli dřevomorce musel být odstraněn krov a dřevěné stropy. Hluboké základy stavby daly vzniknout dalšímu podlaží.
Z fasád byly odstraněny necitlivé nánosy a po zateplení jim byly navráceny historické prvky a detaily, břízolitová omítka různé zrnitosti, dřevěné vstupní dveře a kopie špaletových oken. V polozapuštěném podlaží je mateřské centrum, přízemí připadá spolkům a horní patro dětské knihovně. Velikost, tvar a umístění přístavby vycházejí z kontextu zámeckého parku a fary, ale i ochranných pásem stromů a vedení sítí infrastruktury. Výsledkem je objekt s úzkou kompaktní třípodlažní nadzemní částí a dvoupodlažním suterénem. Do nadzemních pater o minimálním půdorysu je integrována knihovna s domácí atmosférou. Podzemní patra ukrývají kinosál a vstupní vestibul s lobby a šatnou. Nový dům se velkými prosklenými stěnami otáčí do zámeckého parku a využívá výhledů a kontaktu se stromy. Z prostředního patra se otevírá výhled na kostel Nejsvětější Trojice.
Pomník Benedikta Roezla na Karlově náměstí v Praze 2
autor: doc. Ing. Matouš Jebavý, Ph.D. - autorizovaný krajinářský architekt
Realizace projektu Doc. Matouše Jebavého na obnovu pomníku Benedikta Roezla na Karlově náměstí v Praze 2. Jedná se o komplexní rekonstrukci významného historického památkově chráněného objektu - nemovité kulturní památky, největšího pomníku Karlova náměstí v Praze 2. Památka se nacházela ve velmi narušeném stavu, vykazovala četné statické poruchy a posuny architektury pomníku, devastováno bylo i vlastní sousoší. Pomník musel být proto komplexně zrekonstruován. Vyřešena byla statika pomníku, zrekonstruovány a nově odvodněny byly základy pomníku, kamenné dlažby. Vlastní sousoší, představující významného českého botanika, zahradníka a cestovatele, „lovce orchideí“ Benedikta Roezla s indiánem od sochaře Čeňka Vosmíka a architekta Eduarda Sochora bylo komplexně zrestaurováno. Podle navržené, dosud nepoužité, nové technologie úpravy byla veškerá architektura v okolí vlastního sousoší pomníku sňata, zrestaurována a nově instalována.
Architektura i vlastní sousoší byly plasticky doplněny za pomoci mědí armovaných plastických doplňků, vše bylo následně patinováno a hydrofobizováno. Nově musely být navrženy a následně zhotoveny neexistující kovářské doplňky - atributy sochy (orchidea v ruce Roezla, nůž indiána), kované lipové ratolesti umístěné na soklu pod sousoším, perlovec okolo městského znaku, dvojice rozměrných bočních kovových nádob pro výsadbu rostlin, dvojice kovových sloupků i na nich zavěšené individuálně vykované řetězy. Okolí pomníku bylo uvolněno od přehuštěného porostu a nově vegetačně upraveno. Vše proběhlo pod přímým dozorem Národního památkového ústavu v Praze. Na rekonstrukci se podíleli významní současní čeští restaurátoři Martin Široký - akademický sochař a restaurátor a Ondřej Šimek - restaurátor kovů z AVU v Praze.
Pomník obětem I. a II. světové války na náměstí v Praze – Zbraslavi
autor: doc. Ing. Matouš Jebavý, Ph.D. - autorizovaný krajinářský architekt
Celková rekonstrukce pomníku vedená autorem. Jedná se o komplexní obnovu významného historického památkově chráněného objektu - nemovité kulturní památky, nejvýznamnějšího pomníku v Praze - Zbraslavi. Památka se nacházela ve velmi narušeném stavu, vykazovala četné statické poruchy a posuny materiálu teraco na základech pomníku. Pomník musel být proto komplexně zrekonstruován a staticky zabezpečen. Nově renovována v ateliéru musela být bronzová socha, lucerny i veškeré písmo pomníku. Vložením nové armatury byla vyřešena statika pomníku i bočních pylonů. 50-ti tunový balvan pomníku musel být v průběhu rekonstrukce staticky zajištěn speciální kovovou konstrukcí, zrekonstruován byl fundament pomníku, nově nanesen byl veškerý povrch teraco, zrestaurován a hydrofobizován byl žulový balvan pomníku, nově byly položeny dlažby náměstí v okolí pomníku, vysázeny byly nové vzrostlé smuteční vrby v pozadí pomníku a pomník byl slavnostně nasvícen nově instalovaným osvětlením, umístěným v bronzových lucernách bočních pylonů.
Socha, představující vítěznou vlast, od absolventa Štursova ateliéru sochaře Žáka byla po renovaci navrácena zpět před žulový balvan. Podle navržené, dosud nepoužité, nové technologie úpravy byla veškerá architektura sousoší pomníku zrestaurována. Byla vyvinuta nová technologie položení materiálu teraco. Nově musely být navrženy a následně zhotoveny neexistující kovářské doplňky – velká písmena pomníku a části luceren. Nově bylo navrženo autorské písmo pro bronzovou cedulku se zprávou o aktuální rekonstrukci pomníku. Pro ni byl vyhotoven model v měřítku 1:1 na 3D tiskárně. Vše proběhlo pod přímým dozorem Národního památkového ústavu v Praze. Na rekonstrukci se podíleli významní restaurátoři Martin Široký, Ondřej Šimek a Vít Eckert a grafický designer Vít Jebavý.
Rekonstrukce a modernizace DK Poklad
PLATFORMA ARCHITEKTI, autor: Ing. arch. David Průša
Objekt kulturního domu je součástí blokové zástavby z doby 50tých let 20. století, tzv. socialistického realismu. Objekt ukončuje jižní kolmou odnož k bulváru Hlavní třídy v místě Alšova náměstí. Celá modernizace a rekonstrukce kulturního domu je koncipována jako návrat k původnímu účelu, ke kterému byl objekt ve 20. století určen. Důležitým faktorem byl rovněž urbanismus celého území. Koncept měl podpořit pravoúhlý systém blokové zástavby a tím vzniklých ulic a umocnit monumentalitu Domu kultury, kterou dům před rekonstrukcí postrádal. Zásahy, které do objektu byly v návrhu provedeny, jsou vyabstrahovanou formou obrazu současného pojetí architektury a jejího vnímání.
Samotné koncepční pojetí vychází z původního členění a hmotového uspořádání celého domu. Koncepčně je objekt dotvořen tak, že je navržen hlavní centrální nástup do střední části, který umocňuje vážnost a monumentalitu kulturního domu. Toho je dosaženo odlehčením vstupní hmoty a vytvořením transparentního skleněného ,,kvádru“. Dvě boční hmoty tím dostávají jasnější význam a vznikají tak rizality, které svým tvaroslovím definují hlavní vstup do objektu. Vychází ze stejného principu, který můžeme nalézat např. u starověkých egyptských chrámů. Původní boční křídla tak přiléhají k hlavní hmotě DOMU.
Depozitář pro Východočeské muzeum v Pardubicích
Adam Rujbr Architects, autor: Ing. arch. Adam Rujbr
Stavba slouží jako depozitář pro Východočeské muzeum v Pardubicích. Jsou zde plochy pro příjem nálezů a dědictví, kde sbírkové předměty projdou karanténou, dekontaminací, ošetřením a následně jsou uloženy do jednotlivých místností depozitáře dle druhu. Novostavba respektuje pavilonový charakter a začleňuje se do stávajícího souboru budov. Z jihu je umístěna zastřešená nákladní rampa a vstup do budovy. Na rampu navazují sousední budovy a společně tak vytváří dvůr, kde bude probíhat nakládka a vykládka exponátů. Objekt je jednoduchý kvádr čtvercového půdorysu obložený cortenovým plechem. Působí jako obří zapomenutá patinou poznamenaná šperkovnice. Ze tří stran je budova prosta jakýchkoliv otvorů a z dominantních pohledů tak působí nedobytně. Původní spojovací chodba mezi pavilony je transformována do podoby subtilní kolonády, lomené klikatice, jejíž ostrý hrot levituje nad příjezdovou cestou. Komunikace nadále slouží pro pohyb mezi pavilony krytý před deštěm a zároveň otevírá průhledy do zahrady a netvoří bariéru.
Sázavský kostel – obnova poutního místa
Studio acht, autoři: Ing. Václav Hlaváček, Ing. Pavel Jakoubek, Ing. Marek Wollner
Součástí obnovy zásadní části areálu Sázavského kláštera bylo restaurování barokního chrámu svatého Prokopa, věže a gotického trojlodí, dokončení a zpřístupnění krypty, vybudování komunitního a informačního centra v budově fary a celková obnova předpolí kostela. V případě fary se jednalo o úpravu pro komunitní účely farnosti a pro obytné účely administrátora farnosti. Obnova kostela a torza s věží spočívala převážně v rozsáhlých sanačních a restaurátorských pracích jak v interiéru, tak v exteriéru za účelem zajištění větší životnosti těchto objektů bez výrazného vlivu na způsob jejich užívání. Architektonický koncept v případě kostela počítal s doplněním výstavních prostor na empoře a dále s celkovou rehabilitací krypty pod presbytářem.
Otevřený prostor před kostelem byl obnoven a uzpůsoben pro konání venkovních bohoslužeb. Došlo také ke zpřístupnění torza boční gotické lodi, jediné realizované části nedostavěného trojlodního chrámu. Mříž ve vstupním portálu chrámu sv. Prokopa je jedním ze tří současných prvků, které byly Studiem acht citlivě navrženy s úctou k historii a účelu místa. Cílem autorů nových architektonických prvků bylo podtrhnout staroslověnské kořeny Sázavského kláštera, v jehož skriptoriu zřejmě hlaholské zlomky vznikly.
Motiv hlaholských zlomků se opakuje i ve zrenovované kryptě na nově osazeném velkém kruhovém lustru. „Architekti ze Studia acht mají s rekonstrukcemi památek i církevních staveb dlouholeté zkušenosti, Sázavský klášter však považujeme za naši dosud nejvýznamnější obnovu, ke které jsme přistupovali s náležitou úctou. Jsme vděční, že jsme se na projektu podobného rozměru a významu mohli podílet,” uzavírá hlavní architekt Václav Hlaváček.
Boží muka u Hořenic
3+1 architekti, autor: Ing. arch. Pavel Plánička
S nápadem oživit boží muka na pastvinách nedaleko hořenického statku přišli před několika lety jeho obyvatelé. Z původní stavby tu zbýval nečitelný fragment. Chtěli jsme posílit charakter místa a vrátit do krajiny drobný ukazatel. Křesťanská symbolika je zřetelná. Víc než definitivou je ale stavba otázkou, podnětem. Jednoduchá forma je čitelná a byla též praktická pro svépomocnou stavbu se kterou jsme počítali. Předpokládáme že železobetonová konstrukce bude v čase dobře odolávat vnějším vlivům a zároveň vyžadovat minimum údržby. Stavba byla provedena svépomocí rodinou Kobzů, kteří zároveň nesli veškeré finanční náklady (s drobnou výjimkou příspěvku obce, která se nakonec přidala).
Dům umění Ústí nad Labem
Mjölk architekti, autoři: Ing. arch. Jan Mach, Ing. arch. Jan Vondrák
Tam, kde dříve cinkalo nádobí, smrdělo UHO a za výdejními okénky servírovaly upocené kuchařky rozvařená kolínka, se dnes podává jako hlavní chod umění. Děkan Fakulty umění a designu nám nabídl přeměnu někdejší menzy na instituci vznešeného charakteru. Takový architektonický úkol se neobjevuje každý semestr, a tak jsme po projektu chňapli rychleji, než mizí poklopy kanálů v Předlicích. Při návrhu jsme maximálně vycházeli z požadavků fakulty – objekt se měl transformovat na klíčovou kulturně vzdělávací instituci celého krajského města, uzlem, kde se budou potkávat odborníci z akademické sféry a veřejnost, místem, které bude představovat současné umění i poskytovat prostor pro nejrůznější přednášky, dílny a diskuse.
Nebylo lehké pozdvihnout bývalé stravovací zařízení na svatostánek umění. Skrze nový design jsme však vdechli staré budově trochu velkorysosti, kterou si taková instituce bezesporu zaslouží. Nový návrh odkrývá utajené kvality původního domu. Dílčím uvolněním dispozic jsme do hlubokých prostor přinesli více světla i špetku rafinovaného šarmu. Nové uspořádání domu splňuje vysoké nároky současného galerijního provozu, který doplňuje multifunkční sál a residence pro studenty.
Voda se hrne pod Kouckýho mostem a z bývalé menzy je dnes prostor pro umění. Proměna trvala roky a nebyly právě lehké. Projekt byl náročný nejen z pohledu technického stavu budovy, ale i kvůli její výrazně odlišné typologii. Dnes jsou stresy z průběhu stavby zahalené v mlze vzpomínek. Stojí před námi sebevědomá instituce, která se zrodila z trosek jídelny ovoněných dochucovadly a písmenkovou polívkou. Dům umění se skví pyšně mezi paneláky. Bílý přízrak mezi barevnými fasádami je čerstvým vzduchem do kyselé atmosféry industriálního Ústí a ukazuje, že se tady začíná blýskat na lepší časy.
WineList, COLLARCH
autoři: MgA. Ondřej Janků, MgA. Shota Tsikoliya, Ph.D, M.Sc., Ing. arch. Veronika Kommová
Vinárna se nachází v malém přízemí a rozsáhlém sklepení historické budovy. Interiér již po čtvrté měnil svou náplň a podruhé procházel rozsáhlejší rekonstrukcí. Postupné změny funkcí a specifické nároky předchozích investorů vytvořily zajímavý mix historických a současných stavebních prvků, které na sebe v některých místech logicky navazují, v jiných se zcela negují. Na tuto historickou mnohovrstevnatost navazujeme vlastní současnou vrstvou. Zachováváme kvalitně zpracované prvky jako jsou např. původní klenuté cihlové stropy a využíváme vyhovující technické řešení z pozdější doby, jako je vzduchotechnika objektu. Nevyhovující prvky a nekvalitně provedené vrstvy odstraňujeme. Téměř restaurátorsky zpracovaný interiér doplňujeme o kvalitní současnou vestavbu, která dohromady s historickými prvky vytváří nezaměnitelného genia loci.
Přízemí je sjednocen denní šedobílou patinovanou výmalbou, sklepení je laděno do večerní černo-šedé. Zaoblené hrany a kouty zdí zjemňují charakter interiéru. Litá, epoxidová podlaha s omyvatelnou hranou sjednocuje spletitý půdorys. Stejný materiál je použit i pro povrch baru v přízemí. Sklepení jsme očistili od necitlivých stavebních úprav z pozdější doby a v maximální míře odhalili smíšené historické zdivo a původní klenby.
Schodišti dominuje podhled z ohýbaných mosazných plátů a závěsné svítidlo připomínající lunu v úplňku. Podhled svým provedením ozvláštňuje schodiště a přispívá k optickému scelení jinak značně členitého stropu. Stupně i madlo schodiště jsou z masivního dubu a podsvíceny orientačním osvětlením. Interiér je doplněn dubovým funkčním nábytkem na míru: skříně pro vložení automatů na víno, knihovna s projekčním plátnem nebo lavice s integrovanými konvektory a podsvícením.
Památník Zámeček
autoři: Ing. arch. Vít Podráský, Ing. arch. MgA. Jan Žalský
Nové muzeum a související krajinářské úpravy pietního území Národní kulturní památky Zámeček - místa nacistického popraviště - připomínají temné události léta 1942, kdy zde bylo v rámci heydrichiády zavražděno 194 lidí včetně obyvatel osady Ležáky. Důvod, proč popraviště vzniklo právě zde, nespočíval jen v jeho tehdejším situování ve vojenském areálu kolem Larishovy vily, v níž gestapo zřídilo své místní sídlo, či výjimečné morfologii (písečný val), ale také v jeho odlehlosti a sevřenosti díky okolním lesům. Poválečný vývoj však tato specifika zastřel. Došlo k odtržení popraviště od vily a změnilo se i místo samotné. Val zarostl a původní pás lesa přerušily době vzniku poplatné parkové úpravy.
Ani expozice neodpovídala významu místa. Souvislosti se vytratily. Scházela důstojnost. Předně bylo odstraněno oplocení areálu, což jej propojilo se sousedním parkem a umožnilo nový přístup v jeho hlavní ose. Písečný val byl remodelován a les dosázen v místech, kde se nacházel v době poprav. Východiskem nové kompozice se poté stal pomník z roku 1949. Jednotící linie společně s ním nově integruje jak muzeum, tak stupně na sezení při pietních setkáních. Vlastní muzeum je umístěno v zemi, vklíněno mezi stromy. Nechce konkurovat pomníku. Betonový odlitek se ztrácí pod zelenou střechou přecházející v okolní louku. Stává se spíše landartem než skutečným domem. Charakterová různorodost jednotlivých výstavních prostor pak vytváří podklad pro tematické celky okružní expozice, které pracují jak s dobovými fyzickými exponáty a archiváliemi, tak především s množstvím audiovizuálních a multimediálních prvků.
libreto expozice: Vojtěch Kyncl, Blanka Zubáková, grafické řešení: Jana Jebavá / Studio Datle, filmy: Václav Hron, Viktor Portel, Jan Vidlička
dodavatel expozice: PROTVAR, s. r. o.
Rajský dvůr Benediktinského opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích
TERRA FLORIDA, autor: Ing. Antonín Wagner
Když se řekne rajský dvůr, vybaví se většině z nás obyčejná křížová dispozice ve čtvercové ploše sevřené stěnami ambitu. Ne každý tuší, jak moc je tento prostor neobyčejný. Intermezzo: Matouš. 26/3 Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil!“ Pro cílovou podobou návrhu jsme zvolili představení rajského dvora v podobě z období beuronské přestavby a odkázali se k roku 1885. V této podobě byl prostor tradičně rozdělen křížovým uspořádáním cest v osách situovaných podle světových stran. Uprostřed je kruhový centrální prostor, ve kterém je umístěna dominanta kříže. Dimenzování půdorysné dispozice vychází z původního beuronského modulu, tj. násobků tří metrů.
Intermezzo: Matouš. 26/38 …, „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Od počátku bylo jasné, že musí být obnoven středový kříž. Z dochovaných pramenů bylo zřejmé, že se v případě původního kříže jednalo o symbolické vyobrazení kalvárie s mnoha vepsanými duchovními symboly. Rekonstrukci kříže v jeho původní autentické podobě jsme s ohledem na neúplnost pramenů nepovažovali za nejvhodnější řešení. Proto jsme navrhli podobu, jež jasně deklaruje, že se jedná o nový prvek. Současně jsme však chtěli vytvořit duchovní spojení s původním prvkem, a to za pomoci zdokumentovaných symbolů a hesel na podstavci.
Dispoziční uspořádání vegetačních ploch je navrženo tak, aby se výškově zvedaly směrem k plastice. Záhony jsou osázeny tradičními léčivými, kořeninovými a aromatickými rostlinami. Mobiliář reprezentují kamenicky zpracované lavičky situované na hlavních osách.
Intermezzo: Matouš. 28/10 Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje tam mě uvidí.“
Kavárna Kontejner
COLLARCH, autoři: MgA. Ondřej Janků, MgA. Shota Tsikoliya, Ph.D, M.Sc.
V srdci Prahy 7 na Ortenově náměstí vyrosla (dočasná) stavba z recyklovaných lodních kontejnerů. Svou hrubou industriální estetikou odkazuje k průmyslové historii Holešovic. Svým obsahem navazuje na současné proměny této městské čtvrti. Hrubá, černá skořápka skrývá příjemnou městskou kavárnu, jež se velkoplošným prosklením v průřezech starých a omlácených kontejnerů otevírá svému okolí. Tři lodní kontejnery. Dva, tvořící základnu kavárny, jsou umístěny paralelně s hlavní ulicí. Svou fasádu otevírají směrem do parku. Hmota obou kontejnerů je optickou a zvukovou clonou pro klidné posezení v parkové zóně. Třetí kontejner je pozorovatelna v patře kavárny.
Pozorovat a být pozorován. Orientační bod na náměstí je posazený našikmo, zdánlivě nahodile, na zbylé dva kontejnery. Jde však o promyšlený tah. Natočením vznikají dvě terasy s výhledem do okolí a hmota kontejneru se stává jasným orientačním bodem viditelným z hlavních přístupových os. Použití střídmé barevné palety a základních průmyslových materiálů je v interiéru akcentováno precizně zpracovaným, atypickým detailem. Od textilních závěsů, zjemňujících industriální interiér po panel elektrických vypínačů zasazený do obkladu stěn z vlnitého plechu. Návštěvník, zákazník se nachází v průsečíku dvou realit: hrubého průmyslového produktu a boutigue-café. Takto vnímáme i současného ducha Holešovic. Jeho esence je perzonifikována naší stavbou. Stojí stejně jako zromantizované industriální dědictví Holešovic na hranici odmítání (starší generací) a objímání (mladší generací). Dialog názorů. Nosný pilíř specifického výrazu této městské čtvrti.
Wine bar Reisten
ORA, autoři: Ing. arch. Jan Veisser, Ing. arch. Jan Hora, MgA. Barbora Hora
Prostor bylo třeba prosvětlit a propojit s exteriérem. Vyřezáváme rozměrné protilehlé otvory. Dům je tak možné prohlédnout už od příchodu. Z prostoru wine baru má člověk kontakt s oběma druhy výhledů – jak s blízkým do vinohradu, tak s dalekým směrem k nádrži Nové Mlýny. Do terasy se prostor otevírá kyvnými dveřmi, na druhou stranu je orientovaný rozměrný celoprosklený arkýř, kam je možné se usadit se skleničkou v ruce.
Všechny povrchy v interiéru jsou zbavené nátěrů a očištěné na holý beton. Příliš poškozená místa jsou doplněná cementovými stěrkami. Podlaha má polyuretanový povrch v odstínu červeného vína s divokou texturou. Je možné se soustředit na degustaci a netřeba si dělat obavy, když něco ukápne. Veškerý mobiliář je zhotovený na míru z oceli a dubového dřeva různého moření. Nad barem je zavěšený gigantický lustr tvaru elipsy, která je součástí vizuální identity vinařství. Hosté se mohou usadit na rozměrné lavici, jež do sebe integruje na míru dělané lampy. Jejich širmy tvarem volně odkazují na demižon. Lavice má za zády panel, který zlepšuje akustickou pohodu interiéru. Na protilehlé zdi je věšák na vína. Subtilní konstrukce sestává z ocelových tyček omotaných koženými pásky.
Oddělenému salonku dominuje rozměrný stůl a kruhový dřevěný podhled, který skrývá akustické panely a integruje do sebe osvětlení. Na zdech jsou prezentovány vzorky půdy z konkrétních vinohradů vinařství Reisten.
Nejlepším místem k vysedávání je rozlehlá dubová terasa, stíněná plachtovím. Terasa se otevírá do blízkého vinohradu a poskytuje výhled na západ slunce nad Děvínem.
GROUNDS coffee hub
KOGAA, autor: KOGAA
V pražské čtvrti Karlín vznikly nové prostory kavárny a současně pražírny pod názvem GROUNDS, které se ukrývají ve vnitrobloku obytných a administrativních domů. Veškeré konstrukce a většina prvků a mobiliáře byly vyrobeny svépomocí společně s majiteli kavárny, čímž se snížily náklady na výstavbu. Z 80 procent se přitom jedná o zrecyklovaný materiál, například dřevěné konstrukce a další prvky pocházejí z brněnské likérky, kterou architekti dříve rekonstruovali. Čistému a světlému interiéru dominuje výrazná oranžová barva kovových prvků, vlnitý plech a množství rostlin. Horní prostor dvoupodlažní konstrukce vymezený vlnitým polykarbonátem využívají autoři jako kancelář své pražské pobočky.
Světlo přirozeně proniká do dvoupodlažního objektu shora a díky průsvitným stěnám se může šířit napříč jednotlivými částmi. Prostory umístěné dále od vchodu slouží vlastní výrobě kávy – od skladování syrových kávových zrn po procesy jejich čištění, pražení a balení. Oddělená místnost za barem je určena k testování kávy a funguje zároveň jako showroom pro profesionální baristické stroje a prostor pro pořádání workshopů a různých soutěží. Přední část objektu při vstupu plní funkci kavárny a prodejny kávy koncovým zákazníkům. U boční stěny je zavěšeno kovové schodiště v mandarinkově oranžové barvě vedoucí do horního pracovního prostoru, který vymezuje organicky tvarová stěna z vlnitého polykarbonátu. Organický půdorys vytváří zákoutí plná květin, které zároveň slouží jako přírodní čističe a zvlhčovače vzduchu, což napomáhá k udržování optimální vlhkosti potřebné pro kávové procesy.
Komunitní centrum Opatovice 1
Rusina Frei architekti, autoři: Ing. arch. MgA. Martin Rusina, Ph.D., Ing. arch. Martin Frei, Ing. arch. Markéta Poláčková
V malé středočeské obci Opatovice I bydlí jen něco kolem sta místních obyvatel. Aby tato komunita měla místo pro setkávání a pořádání kulturních a společenských akcí, zakoupila obec starou chalupu nad Mlýnským rybníkem. Z domu vzniklo komunitní centrum s klubovnou a tanečním sálem, který místním chyběl. Přestavba zachovává nejhodnotnější části chalupy – světnice a zaklenuté místnosti v prostřední části domu. Této části jsme navrátili historické velikosti otvorů a špaletová okna. Původní dveře byly repasovány. Světnice s prkennou podlahou a kamny může být malou klubovnou pro dětské kroužky i počítačovou učebnou pro seniory. Kuchyně opět slouží svému účelu – s moderním vybavením i s původním kachlovým sporákem na nožičkách. Interiér zabydluje zrepasovaný nábytek po původních majitelích. Nové podlahy ze slinutých dlaždic doplňují ty staré.
Dožilá stáj a stodola ustoupila novostavbě sálu, otevřeného do krovu. Víceúčelovou místnost lze osadit mobilním barem s pípou, podiem nebo projektorem s ozvučením. Taneční parket je z dřevěné průmyslové mozaiky, obložení z lazurovaných překližek. Společenský prostor propojují velká okna na vstupní dvůr vpředu i na sad nad chalupou. Okna chrání posuvné dřevěné okenice odpovídající velikosti někdejších stodolových vrat. Nová a stará část domu pokorně srůstají do jednoho celku, stejně jako u původních stavení. Chalupu na pěkném velkém pozemku doplňuje ještě zděná kolna, která po menších úpravách slouží jako hospodářský objekt a dílna pro potřeby obce. Na místě zbořené kamenné stodůlky se výhledově počítá s výstavbou chaty se dvěma malými obecními byty.
Zpevněné prostory kolem budovy jsou vydlážděny kamennou dlažbou a osety štěrkovým trávníkem. Vzrostlé stromy doplňují záhony. Na sad se opět vrátí ovocné stromy.
Komunitní centrum Mírová
PROJEKTIL ARCHITEKTI, autoři: Ing. arch. Petr Lešek, Ing. Ondřej Hofmeister, Mgr. akad. arch. Roman Brychta, Ing. arch. Adam Halíř
Dům doplňuje „dětský“ vnitroblok v těsné blízkosti hlavního náměstí v ulici Mírová, kde je základní škola se zázemím a mateřská škola. Oživuje klidnou, pro automobily neprůjezdnou, ozeleněnou ulici Mírová. Objekt v sobě spojuje dvě samostatné funkce spojené s dětmi. V přízemí je školní a školková kuchyně se školní jídelnou. V patře jsou prostory Domu dětí a mládeže a Nízkoprahového centra pro děti a mládež . Oba provozy jsou oddělené. Obě venkovní schodiště do patra jsou zároveň pobytová. Na jih ke sportovnímu dvoru základní školy a zahradě mateřské školy se stěny objektu proměňují v herní plochy, průlezky, sezení. Jídelna je využitelná jako malý a velký městský sál s různou atmosférou a s bezbariérovým přístupem z ulice. Sál v patře je dělitelný a využitelný i pro sportovní aktivity. Budova má zelenou střechu s extenzivní vegetací a vnitřkem přístupnou dřevěnou terasu.
Kaple do Březové
Archeb, autor: Ing. arch. Václav Zůna
Stavba svým tvarovým a materiálovým řešením zapadá do celkové koncepce veřejného prostoru hřbitova. Tvar kaple vychází z moderního geometrického členění areálu hřbitova, ze základní jednolité hmoty smuteční místnosti vystupuje pouze věž zvonice, která je v souladu s celou stavbou řešena jako hranol se čtvercovou základnou v severovýchodním rohu objektu. Vrchol věže je tvořen prostorovým oknem, které je obsazené Zvonem. Fasáda celé vnější části je navržena ze žulových haklíků (místní lom) ze stejného lomu, ze kterého je již veškeré stávající zdivo opěrných zdí a sloupky oplocení. Kamenné zdivo odkazuje k trvalosti a věčnosti spasení. Vnitřní prostor je členěn na dvě hmoty, výstavní a shromažďovací prostor a rozlučkovou místnost, která graduje směrem ke katafalku. Vstupní shromažďovací prostor je otevřen a vítá návštěvníka velkými prosklenými vstupy.
Prostor rozlučkové místnosti je naopak uzavřen s jedinou výjimkou, směrem ke hřbitovu, kde jsou osazena triedrová okna. Výhled na poslední spočinutí nebožtíka. V návrhu interiéru se pracovalo především s čistými liniemi, které nekonkurují surovosti vnitřních kamenných zdí. S Kaplí sousedí i prostor vstupu na hřbitov, kde se prochází kolem Památníku zaniklých obcí na Březovsku, který je rovněž součástí návrhu Kaple. Památník je tvořen 4 pláty rezavé ocele, které jsou různě vysoké, v rozích je vynecháno místo a v různé výšce je vyříznut pruh tak, že při průhledu je patrný negativní kříž, který je umocněn ve večerních hodinách, kdy je prosvětlen ze středu Památníku ven. Pláty jsou doplněny vyřezanými padajícími březovými listy, které upozorňují na dočasnost života ve zdejším a zároveň odkazují k názvu obce Březová. Spoluautor návrhu a realizátor Památníku je umělecký kovář Jan Zoubek ze Sušice.
Dobudování a rekonstrukce Janáčkova divadla, Foyery a interiéry zázemí
Architekti Hrůša & spol., Ateliér Brno, autor: prof. Ing. arch. Petr Hrůša
Rekonstrukce interiérů vychází z ideje odkrytí původního kulturního pojetí stavby vycházejícího z výtvarného názoru poloviny již svobodnějších šedesátých let. Samotný projekt rehabilituje původní stav po dlouhodobě neudržovaném, a tak zasutém elegantním a přitom civilním výrazu objektu – a to jako oprávněné kulturní památky. Samotný objekt pře své stáří i dnes diskutované představy o tekutém postmodernismu je mimořádnou stavbou, která je v Brně již ikonou a i v dnešní době slouží znovu výborně svému účelu. Projekt tak rozvíjí kvality objektu a záměrně se nesnaží divadlo nijak předělat, naopak udržet ho jak v intaktní, tak v soudobě jen záměrně umírněně posunuté podobě. Rozšiřuje kvalitu foyer, zázemí divadla, zahrnuje i rekonstrukce a novou intervenci uměleckých děl, umělecky řemeslných výrobků s doplněním původního mobiliáře, a konečně i se zkvalitněním sociálního a hygienického zařízení s proměnou celého zázemí šaten umělců i dalších zaměstnanců a zkušeben ve vysoké akustické kvalitě.
Dále se rekonstrukce týká i některých konstrukčních a technologických systémů, které dlouhodobě nevyhovovaly a až nyní jsou součástí soudobě konečně vyhovujícího projektu; a to pro velké a dnes mimořádně i zahraniční kulturní veřejností uznávané velké operní a baletní inscenace. Tak byl obnoven znovu dispoziční a technický potenciál ale tak, jak předurčilo původní architektonické pojetí, které se po létech vyjevilo v plné kráse.
Památník výročí 100 let republiky Pacov
20-20-ARCHITEKTI, autoři: Ing. arch. Zdeněk Rychtařík, Ing. arch. Tereza Mandíková, Ing. arch. Tomáš Maceška
Základní idea „Památníku výročí 100 let republiky“, jehož realizaci iniciovalo město Pacov, byla navržena studenty místního víceletého gymnázia a byla úzce spjata s Pacovem a jeho obyvateli. Jeho podstata spočívá v získání 101 otisků ruky anonymních lidí, kteří se narodili v jednotlivých letech 1918–2018. Otisky rukou byly zpracovány do kruhových šablon, které byly vloženy do stavby památníku. Architekti spolupracovali s městem na nalezení ideálního místa ve městě, které bylo nakonec určeno v zámeckém parku. Zalamovaná kónická stěna z rezavého plechu je perforována časovou osou, do které jsou vloženy v jednotlivé otisky rukou, nezaplněné otvory dělají památník vizuálně lehčím a prostorově transparentnějším. Před památník je umístěna atypická betonová lavička v jejíž středu je zasezena „lípa republiky“. Součástí památníku se stala i realizace nové mlatové cesty, která nahradila původní panelovou.
COXs bar
deskarchitekti, autoři: Ing. arch. Jakub Děnge, Ing. arch. Martin Kačírek, Ing. arch. Jakub Havel
Původním záměrem projektu bylo rozšíření areálu stavební firmy Bausysteme v Mikulově o kancelářské prostory a nové obchodní jednotky. V průběhu projektu vznikl nápad využít nejčastěji používané produkty stavební firmy pracující se systémem ztraceného bednění VELOX jiným způsobem. Společně s investorem jsme měli možnost zkusit použít tyto materiály jinou formou. Vznikl návrh baru v polozapuštěném suterénu, který je postaven převážně z betonu a vznikal z velké části svépomocí otce a synů za pomoci našeho týmu architektů.
Diskuzní studio Českého rozhlasu Vltava
Skupina, autor: MgA. Marcela Steinbachová, Ph.D.
Proměna diskuzního studia Českého rozhlasu Vltava nově umožňuje vytváření variabilního pozadí pro živé koncerty a kamerové záznamy vysílání. Studio je součástí rozhlasového komplexu v Římské ulici na pražských Vinohradech, který byl postaven v letech 1998–2000 podle návrhu architektonického studia A.D.N.S. Cílem interiérové proměny bylo vytvořit adekvátní pozadí pro rozhlasové rozhovory či přenášené koncerty při dobré akustice prostoru. Výchozí myšlenka neutrálního a spíše intimního prostředí byla záhy rozšířena o ideu snadné proměny atmosféry studia tak, aby odpovídala náladám jednotlivých pořadů. V době postupující digitalizace vznikla myšlenka světelné stěny z LED pásků, pro kterou lze naprogramovat mnoho světelných motivů – statických i dynamických, jedno či více barevných, s nápisy i jinou libovolnou grafikou. Řešení umožňuje další rozvoj dle aktuálních potřeb studia. Studio je obloženo dřevěnými perforovanými panely z překližky mořenými do světle šedé.
Vyřezávaný jednoduchý opakující se geometrický motiv umožňuje napojení panelů téměř bez viditelné spáry. Pod dřevěnými panely je černá síťovina, která překrývá akustické stěnové panely, nezbytné pro správné fungování nahrávacího studia. Obložení končí u podlahy i stropu detailem negativní spáry. Na podlaze je položen nový černý koberec. Po celém obvodu studia probíhá pod stropem konzole sloužící pro rozmístění reflektorů, reproduktorů a kamer. Součástí návrhu byl také nový vysílací diskusní stůl. Dvouúrovňová deska ve tvaru pravidelného pětiúhelníku je vyrobena z černě mořené překližky se zafrézovaným měkkým pásem černého přírodního linolea pro tlumení úderů. Atypicky tvarovaná podnož je schránkou pro napojení a rozvedení kabelů všech potřebných zařízení.
Kunsthalle Praha
Schindler Seko architekti, autoři: Ing. arch. Jan Schindler, Ing. arch. Ludvík Seko
Konverze měnírny na muzeum umění. Původně byla Zengerova budova plná technologického zařízení transformující elektrickou energii pro napájení pražských tramvají. Díky modernizaci měnírny je nyní kompletní technologie přemístěna do malé části podzemí. Technický stav neoklasicistní budovy z 30. let 20. století byl havarijní. Vnitřní nosné betonové konstrukce byly kontaminovány nejen olejem a rtutí, ale také dnes již zakázaným hlinitanovým cementem. Tyto konstrukce vykazovaly po 80 letech nedostatečnou statiku a musely být odstraněny. Konverze zachovává původní vnější plášť budovy. Fasády a střechy jsou uvedeny do původního stavu. Všechny zachované charakteristické prvky jsou odborně restaurovány. Nová veřejná funkce budovy je zvenčí reprezentována dvěma architektonickými zásahy:
- Vstup do Kunsthalle je vybudován na lávce, která vychází z chodníku a vede do zvýšené vstupní haly v úrovni tzv. piano nobile.
- Nový prostor galerie, nahrazující původní technologickou střešní terasu. Kvádrový objekt dostavby je skryt z hlavní ulice za střešními konstrukcemi stávajících krovů. Ze zadní ulice doplňuje hmota princip ustupující členité fasády.
Vnitřní prostorová koncepce je zcela nová. Všechny prostory kaskádovitě plynou po různých úrovních ve smyslu „raumplanu“, který oproti původnímu řešení logicky navazuje na stávající neoklasicistní fasádní otvory. Použitím pemrlovaného pohledového betonu vizuálně navazujeme na materialitu původního průmyslového objektu. Kunsthalle nabízí veřejnosti tři velké galerijní prostory, auditorium, knižní salonek, vzdělávací prostory pro děti, Artshop, bistro a kavárnu s terasou s výhledem na Pražský hrad. Suterény slouží pro přípravy výstav, dílny pro restaurování uměleckých děl, depozitáře a umístění technologií.
Statek Benice - interiérové úpravy společenského sálu
1:1 architekti, autoři: Ing. arch. Pavla Feistnerová, Ing. arch. Tomáš Feistner, Ing. arch. Štěpán Psotka
Statek Benice získal svoji barokní podobu tří stodol na půdorysu rovnostranného trojúhelníka už v 16. století. Místo se silnou energií se nachází na samotě uprostřed zvlněné posázavské krajiny. Naším úkolem bylo navrhnout novou podobu špejcharu v jihozápadní stodole. Prostor otevřený do krovu s malými okny, který původně sloužil k uskladnění obilí, je dnes využívaný pro svatby, oslavy, konference. Zásahy spočívaly v odstraňování nepotřebných novodobých konstrukcí, překážejících samotnému používání, a vyčištění prostoru. Následovaly nové prvky - centrální schodiště na galerii – ocelová konstrukce vynášející galerii vstupuje do prostoru jako socha, nový bar z překližky a cementové stěrky a prosvětluje prostor pod galerií, osvětlení tvořené skleněnými válci v pravidelném rastru dodává sálu takřka sakrální charakter.
Celý prostor je sjednocen novým prkenným podhledem krovu a zejména novou betonovou podlahou. Leštěný potěr s jemným kamenivem odkazuje svou načervenalou barvou na původní podlahu skládanou z cihel. Cílem rekonstrukce bylo doplnit historickou stavbu novou kvalitní vrstvou, která na sebe nestrhává pozornost a poskytuje prostor pro konání nejrůznějších akcí od cvičení jógy přes svatební veselí.
Obecní dům Skalička
autor: Ing. arch. Soňa Urbánková
Obecní dům znovuoživuje opuštěné místo v centru obce prostřednictvím otevřené, čitelné a zvoucí stavby. Drobná vesnice Skalička je historicky rostlá kolem cesty, která v obci končí. Vedení obce se rozhodlo k vybudování chybějícího zázemí pro komunitní život poté, co přestala fungovat stará hospoda – tak vznikla myšlenka obecního domu na Skaličce. Obecní dům pak nahradil původní stavbu nejen svou funkcí, ale i fyzicky. Z objektu v nevyhovujícím technickém stavu zůstal zachován jen malý kamenný sklep ve svahu a na uvolněném místě byl postaven areál obecního domu. Stavba se nerozpíná do krajiny, naopak oživuje jádro obce, nachází nová využití pro místo, které své původní funkce ztratilo. Objekty jsou umístěny tak, aby přirozeně navázaly na stávající zástavbu.
Seskupení tří těles zapadá do urbanistické struktury vesnice a rozšiřuje veřejný prostor o drobné nádvoří, z něhož je po schodech volně přístupná obecní zahrada ve svahu nad domem. Obecní dům se zahradou a nádvořím svou funkcí, a umístěním představuje dosud chybějící centrum života obce. Hlavním prostorem je sál sloužící ke sportovním účelům i k pořádání koncertů, plesů, svateb, mší a divadelních představeních pro 80 až 100 návštěvníků. Dále jsou v objektech prostory obecního úřadu a klubovny poskytující zázemí místním sp
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
