Když jsem před lety připravovala seriál z domova seniorů Život je ples, v rámci sběru materiálu jsem navštěvovala i hodně kurzů pro dříve narozené. Na všech jsem potkávala jenom ženy. Přikládala jsem to tomu, že to byly kurzy taneční nebo pěvecké. Ale i kroužek tvůrčího psaní patřil jenom ženám. A k mému překvapení situace nebyla jiná ani na počítačovém kurzu.

To už jsem to nevydržela a mladíka, který jej vedl, jsem se zeptala: „Proč sem nechodí pánové?“ Rozesmál se. Jeden prý přišel a pak už se nikdy neukázal. „Ponižovalo ho to.“ „Co?“ nechápala jsem. „Že ho učí takový holobrádek jako já. Že mu to hned nejde…“ „Copak dámám to jde rychleji?“ „Ani náhodou! Ale těm nevadí, když vypadají blbě. Mají z toho legraci a snaží se tak dlouho, až se to naučí.“

Tomáš Jindříšek
Filmový Žižka je moderní hrdina, jakého potřebujeme

Irena Obermannová
je spisovatelka

Tehdy jsem to nepovažovala za nijak zásadní sdělení. Teprve nedávno jsem si na ta slova znovu vzpomněla. Všimla jsem si totiž, že všude potkávám jen ženy. V restauracích, na večírkách, na cestách. Dokonce i když jsem si četla o novodobém poutnictví, zjistila jsem, že na putování lesy nebo horami se vydává více žen. Kde ti chlapi vězí?

„Jsou zalezlí doma,“ oznámila mi jedna kamarádka.

Pozorně jsem se rozhlížela kolem. A skutečně, jako by ženy zrychlovaly, lze říci, že přímo kmitají a některé z nich jsou opravdu neskutečně výkonné. Úspěšné. Ambiciózní. Kloubí dohromady náročné profese i mateřství.

Pavel Brycz
Tak nám zakázali Vinnetoua

A jaké mají partnery? Člověk by očekával, že muži takových žen musí kmitat ještě víc. Jenže jsem narazila na zvláštní jev, který začíná být mezi zrychlenými ženami dost rozšířený. Jejich muži jsou - řečeno předpotopním slovníkem - horší než ony. Nezastávají tak významné funkce. Nejsou tolik ambiciózní. Vydělávají méně peněz. A co je na tom pro všechny zastánce předpotopních pořádků nejpřekvapivější - vůbec jim to nevadí. Neponižuje je to. Obdivují své „velké ženy.“ Fandí jim a pomáhají. Podporují je. A co je na tom možná pro někoho

nejzajímavější - tyto páry či rodiny jsou spokojené. Žijí v harmonických rodinách. Jak je to možné? Nevím, to asi vyjeví časem, ale mám na to takový svůj drobátko poťouchlý názor: Dřív v předpotopních časech bývalo běžné soužití významného, úspěšného muže s takzvanou „blbkou.“ Bylo normální, že on všechno platil, jistil ji, dodával jí glanz. Načež se jednoho dne ukázalo, že to nebylo zadarmo. Využil ji použil a když se opotřebovala, tak ji bezostyšně odhodil. 

Václav Hořejší. Imunolog, mikrobiolog, biochemik
Ukrajinská tragédie

Zdroj: DeníkSoučasný trend „prohozených“ rolí jakoby dokazoval, že ženy tohle zvládnou lépe. Že nebudou své v profesi méně úspěšné muže odhazovat, vyměňovat ani se jim vysmívat. Že je prostě nepovažují za horší. Za blbce. Že zkrátka tento způsob soužití může být humánnější, rovnější. Že ženy si více váží rodiny a tedy i pomoci s rodinnými záležitostmi. Že to pro ně není póvl. Chápou, že mít významnější funkci neznamená, že ten člověk je lepší. Že pečovat o dítě, děti, o domácnost a vytvářet domov je stejně náročné a důležité.

Věřím, že vzniká jeden z nových možných modelů soužití. Jde už jen o jediné - aby se muži přestali cítit poníženi, když nejsou v roli vládce. Držím jim palce.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.