Kliknutím zvětšíteZ největší beznaděje ukřižování se o Velikonocích ve znovuvzkříšení zrodila největší naděje světa. Naděje, že naší fyzickou smrtí vše nekončí. To je něco, co bez ohledu na to, jak moc, v českém případě spíše málo, věříme v Boha, potřebujeme jako jednotlivci i jako společnost k tomu, abychom nezanikli v kakofonii časem limitovaných egoismů.
S postupným stárnutím naší společnosti potřebujeme tento život přesahující rozměr stále více, protože v opačném případě nás okamžité a krátkodobé zájmy té části společnosti, která vidí už na obzoru svoji smrtelnost, pohřbí svými požadavky. A nechutí a odmítáním investovat úsilí a prostředky do něčeho, co jejich vlastní pozemský život už neovlivní a nikam neposune.
Naše společnost a její struktura se za posledních sto let změnila mnohem více než za tisíce let předtím. Ve vyspělé části světa, do které my jako Česká republika bezpochyby patříme, dnes na rozdíl od mnoha předchozích století nepřevažuje mladá, ale stará generace. Lidé, kteří už dohlédnou na konec života, od něhož je dělí roky, maximálně několik desetiletí.
Pokud by tato dnes vlastně největší část české společnosti uvažovala jen v měřítcích svého života, tak by je už prostě nezajímaly investice do vysokorychlostních železnic, zelených technologií, které se snaží omezit rozsah budoucího oteplování planety. Ani to, že zadlužení země roste tak, že za padesát let nebudeme mít na splácení státního dluhu, a ani na důchody.
Ti co nemyslí jen na sebe
Jediné, co by je zajímalo, by byl krátkodobý horizont let či maximálně desítky či dvacítky příštích let. A to, aby jejich penze stačily na kvalitní život, aby „bezplatné“ zdravotnictví fungovalo co nejlépe, aby jim boj proti globálnímu oteplování nekomplikoval a nezdražoval život. U naplňování těchto zájmů by se přitom neptali, kde se na to vezme, protože dluhy, které tím vzniknou, už nebudou platit oni.
Naštěstí nejsou takoví zdaleka všichni, jejichž život už se nachyluje ke konci. Pomáhá tomu když ne víra, které je v církevním slova smyslu mezi Čechy bohužel stále méně a méně, ale spíše jejich děti, vnuci a pravnuci. A někdy jen vnitřní hlas, který jim dává sílu nemyslet jen na sebe, na jim vymezený život na této zemi.
Hlas, který říká, že by bylo dobré tady po sobě něco zanechat. Že by bylo a je dobré se snažit, aby to, co tu po nás zůstane, bylo v lepším stavu, než v jakém jsme to po našem narození přebírali.
S vírou v Krista a pokračování života po smrti je to o dost snazší. Ale o to větší bychom měli mít obdiv a úctu k těm, kteří takto žijí ve své závěrečné kapitole života i bez víry. Jen díky nim má tato země naději, že bude v budoucnu lepším místem k životu, než je dnes. Děkujme jim za to a pokusme se i my jít v jejich stopách.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
