KOMENTÁŘ: Kundera a Havel. Srovnávat oba velikány nemá smysl

Úmrtí Milana Kundery ohlašují největší média světa. A přemýšlí se o ní i na sociální síti v Česku. Jeden z rozhovorů mě inspiroval. „Přátelé“ se přou, kdo byl větší, zda Havel, nebo Kundera. Aniž bychom to chtěli rozsoudit, srovnání života obou mužů a jejich osudy ve 20. a na začátku 21. století jsou inspirativní.

Oba byli spisovatelé, esejisté a filozofové života. Václav Havel byl syn kapitalisty a geniální samouk. Kundera pocházel z intelektuálské rodiny a osvojil si jedinečné vzdělání. Zatímco první přivítal únorový převrat s odporem a nedůvěrou, druhý své první básně věnoval „vzkvétajícímu socialismu“.

Smrt Kundery zasáhla svět. Byl posvátným monstrem literatury, píší v zahraničí

V šedesátých letech, kdy se země pokoušela sametově vymanit z velkoruských spárů, se oba sešli. Havel se z kulisáka vypracoval na hlubokého a zároveň módního dramatika. Kunderu proslavila sbírka povídek Směšné lásky a zejména světoznámý Žert. Oba ironicky kritizují stupidní režim funkcionářů, byrokratů a pokrytců. Jejich psaní se točí i okolo hlubšího tématu – smyslu či nesmyslu života. A Havel se mimochodem stává předlohou pro Kunderovu postavu svůdníka.

Po sovětské okupaci se ale jejich životy rozpojují. Krátce předtím, než zemi pokryla cenzurní deka, polemizují o smyslu pražského jara. Spisovatel v něm vidí dějinný zlom (ostatně jako tehdy většina světa). Dramatik jasnozřivě podotýká, že to vlastně byla jen snaha dobrat se svobodné tržní společnosti, která je na Západě běžná.

Když v sedmdesátém definitivně vítězí normalizace, jsou oba umlčeni, zakázáni, sledováni. Nikdo z nich netrpí existenční nouzí, mají příjmy ze zahraničí, musí však volit, jak se prokousat nastalou „Biafrou ducha“. Havel po jistém selhání volí boj. Svůj talent používá pro formulaci výzev a pamfletů, které po čase pomohou rozleptat okupační režim. Než aby ustoupil, snáší žalář. Listy z něj jsou však vlastně jeho poslední zaznamenáníhodné umělecké dílo.

Kundera oslovil generace. Na smrti lidi nejvíc děsí ztráta minulosti, říkával

Havel se z umělce mění v politika, který nakonec vyhrál.

Kundera odchází do Francie, ztrácí české občanství a získává francouzské. Postupně začíná psát francouzsky. Vydává však pravidelně román za románem, esej za esejí. Každé z těchto děl má evropský a světový význam, jsou to také bestsellery, v Československu samozřejmě zakázané. Kromě pronikavých filozofických úvah o osudu Západu a střední Evropy se spisovatel do politiky nepouští.

A nevrací se domů ani poté, co Havel dovršil revoluci a stal se prezidentem. Stává se tajemným mužem, se svými českými přáteli se stýká jen tak, aby se to nikdo nedověděl. Je to zatrpklost? Pohrdání tím, co vzniklo v Česku po převratu? (Podobný postoj měl přeci básník a zpěvák Karel Kryl.) Nebo je to oddanost umění a myšlení, nechuť zabývat se tím, co není pro muže ducha podstatné? I jeho oficiální setkání s rodnou zemí je paradox. Sejde se s premiérem Babišem, který je v očích většiny domácích intelektuálů arcilotr.

Zemřel český spisovatel Milan Kundera. Bylo mu 94 let

Soudit, kdo byl větší, zda Havel, nebo Kundera, nemá smysl. Jeden obětoval umělecký talent boji za svobodu a přiznejme, i touze po vlivu a moci. Druhý obětoval svou schopnost bojovat a získat vliv čistému umění. Oba jsou však dnes nevídaným příkladem vymanit se z domácích i středoevropských poměrů a zůstat vlastně doma.

Ano, to je potřeba na závěr říci: Milan Kundera byl velký, pravděpodobně největší, český spisovatel.