Ruská agrese na Ukrajině vyvolává hněv. A s ní nechuť oslavovat osvobození větší části republiky Rudou armádou. Chce se spíš zapomenout. Na Ukrajině svrhují pomníky sovětských vojáků. Rusové jev částech země, které dobyli, škodolibě obnovují. To jsou emoce války. V Česku, jehož dějiny byly přepsány tolikrát jako dějiny žádné jiné země, bychom si však měli vážit pravdy.

Sovětští vojáci, ironií historie v čele s Ukrajinským frontem, skutečně vyrvali tehdejší Československo Hitlerovi. A nejen tím, že dojeli do Prahy. Ano, to bylo dohodnuto. Celé čtyři roky však nesl Sovětský svaz břemeno války. Jeho civilisté byli vražděni, váleční zajatci umírali v nelidských podmínkách. Ruští a ukrajinští vojáci, tehdy bratři ve zbrani, ukázali odvahu a sebeobětování a vyhráli nad ďáblem. Tak to je bez ohledu na to, že v tehdejším SSSR vládl diktátor. Bez ohledu na to, že Stalin jen tři roky po válce použil svého zajatce Gottwalda k tomu, aby u nás nastolil totalitu.

Zákruty historie

Historie je složitý výsledek myšlení a činů miliard lidských bytostí. Nemá jednoduché čtení. Nemůžeme jednou slzet radostí nad tím, jak nás osvobodila hrdinná Rudá armáda a o pár let později ji vydávat za opilou sebranku znásilňovačů, která tu neměla co dělat. Tedy můžeme, ale budeme směšní.

Aktivističtí starostové v Británii a Americe odstraňují sochy mužů donedávna považovaných za velké. Protože byli kolonizátoři nebo proto, že byli otrokáři. Ano, byli. A z dnešního pohledu je to ohavné. I Praha svrhla sochu maršála Koněva, protože byl prý aktivní stalinista. Ale taky to byl voják, který přispěl k porážce nacistů.

Martin Komárek
Před soud s ruskými trolly?

Je jen nepatrně čistě kladných historických osobností. Matka Tereza? Svatý František? Současný papež je mravní vzor, ale i on musel nějak žít s argentinskou diktaturou. Ježíše ctí křesťané, ale judisté ho považují za lžiprorokaa grázla. Jestliže ale možná najdeme dokonalé jednotlivce, nenajdeme dokonalý národ či stát.

Například obrozenská legenda o nás Češích říkala, že máme holubičí povahu. V protikladu k tomu komunistická legenda ctila válečnické a často i na poměry středověku ukrutné husity. Dnes si říkáme, že jsme národ, který vždy všechno vzdá a na druhou stranu uctíváme legionáře a hrdiny odboje druhé světové války. Když teď vidíme statečný odpor Ukrajinců proti mnohem silnějším agresorům, říkáme si, že jsme měli v září osmatřicátého bojovat proti Německu. Nestalo se. Nemá cenu si stýskat nad promarněnými šancemi dějin. Co by se stalo, kdyby na Moravském poli vyhrál Přemysl Otakar II.? Ta otázka má stejně malý smysl jako otázka po alternativní historii – kdybychom bojovali s Hitlerem.

Věčné otázky

Až dosud se nad tímto článkem kremelský propagandista raduje. Hrdinní sovětští vojáci? Bingo! Skvělý Koněv? Super! Vše je relativní? Však to tvrdíme my! Nuže, abych ho trochu zchladil. O máločem můžeme skutečně říci, zda to je dobro, či zlo. Byl Napoleon geniální vizionář nebo hnusný militarista? Přinesla britská říše podmaněným zemím pokrok, nebo je vysávala? Bylo Rakousko-Uhersko žalářem národů nebo kvalitním státem, kde se Češi měli nejlépe za dobu své existence? Pokračovat lze donekonečna.

Martin Komárek.
Výuka o nynější válce není snadná

Jsou ale věci, které nejsou relativní. Nevyprovokovaná agrese proti jinému státu je čiré zlo. Rusko se dopouští zla. Omluvy a výmluvy můžeme poslouchat a částečně jim rozumět, to však nemění nic na tom, že putinovské Rusko je zlé.

Statečným ruským, ukrajinským, běloruským, gruzínským či arménským a dalším vojákům, kteří před 77 lety zachránili svět, však patří čest a sláva. (Aby těch paradoxů zkrátka nebylo dost.)