Kdo by si na to teď vzpomněl? Na sítích koloval výjimečně dobrý vtip: „Cenu Thálie získává srpen za dokonalé ztvárnění října.“

Před pár dny lilo a byla kosa jak na Sibiři. Teď zas našinec s jazykem vyplazeným žehrá na nemorální vedro. Jako by nebylo známo, že o počasí ve střední Evropě se nedá říct nic jiného, než že je proměnlivé.

Kateřina Perknerová
Pád doktora Fremra

Ono je však dnes nejen oblíbeným (ve Velké Británii povinným) konverzačním tématem, leč největší otázkou této doby. O změnách klimatu pochybují jen výstředníci jako Václav Klaus. Jiní výstředníci se zas přilepují k silnicím. Jako nějací šamani doufají, že takto zachrání Zemi.

Všichni ostatní vědí, že ledovce tají, druhů zvířat děsivě ubývá a počasí se vymklo pranostikám. A koumají, co s tím.

Do jaké míry za to může civilizace a do jaké míry přírodní cykly, které neznáme, neumíme určit. Zaplavené Slovinsko, spálené Havaj, Rhodos a Kanada. Jak často se na celém světě takové katastrofy opakují? A nakolik k jejich ostrému vnímání přispívá neomezený přístup k videu? A naše přesvědčení, že jsou to znaky změny podnebí?

Martin Komárek
Vrah Ukrajinec, vrah Čech

Když na přelomu sedmdesátého osmého a sedmdesátého devátého klesly v Česku teploty o třicet stupňů během noci, byl to větší extrém, než jakýkoli, který jsme zde potom zažili. Jenže to se o ohrožení Země nic nevědělo.

Poučení, které z toho plyne, je banální: Rozumný člověk se nepřilepuje ani neexhibuje. Pro jistotu třídí odpad, šetří energii a pokud možno si vybírá tu čistou. A nenadává na horko ani zimu, neb ty se na rozdíl od klimatu změnit nedají.