Změna pravidel pro řidiče je tu. Návrh ministra Martina Kupky prošel sněmovnou. Nejvíc se bude mluvit o povolené stopadesátce na vybraných úsecích dálnic. Ta diskuse ovšem nemá smysl. Proč? Ono zvýšení rychlosti není nic jiného než lidová tvořivost politiků. Ta nás už stála stovky miliard, čili tento její výplod je v podstatě neškodný, jen zbytečný. Sto třicítka platí ve většině civilizovaných zemí. Tendence je ji snižovat. Kvůli bezpečnosti, emisím a šetrnosti.
Výjimkou je Německo, kde se rychlost neomezuje. Většinou vám však značka dovolí jen sto dvacítku. Na některých úsecích se však puberťáci všeho věku mohou prohnat třístovkou, když na to mají fáro. Jeden český miliardář dokonce čtyřstovkou. To už je adrenalin. Sto padesátka ho nevyplaví, cestu z bodu A do bodu B zkrátí maximálně o minuty. Je to tedy věc nesmyslná. Senát by mohl být rozumnější tak jako před sedmi lety a Kupkovu tvořivost škrtnout.

Řízení od sedmnácti s bezúhonným mentorem za zvážení stojí. To, že sedmnáctiletí zvládnou automobil, je nabíledni. Můžeme stejně říci, že by zvládli pít alkohol, ženit se a volit, to už však nechme na budoucích poslancích. Otázka visí spíš nad „mentorem“, který je má učit. Většinou to bude rodič.
Připusťme, že je dobrý řidič, což u nás většinou neplatí. Když usedne na místo spolujezdce se svým dítětem, bude reagovat přehnaně. Bude úzkostlivý, bude na děcko řvát, bude je nervovat. Místo aby je něčemu naučil, vštípí mu komplexy a špatné návyky, jichž se mladý muž a mladá žena nikdy nezbaví. Budou určitě mnohé kladné výjimky, pohled do duše českého automobilisty však dává za pravdu pesimistům.