Užuž jsem málem podlehl svrbění projevit názor na ty, kdo mají na všechno názor. Jenže jsem si také uvědomil, že v prostředí, kde jsou informace tak snadno dostupné, a v době, která tolik přeje všem emocím, je skoro těžké názor nemít. Člověk se bojí, že ho bude okolí považovat za ignoranta.

A tak si mnozí stále přihrabujeme ke své hromádce informací, jak to dělají děti s kostičkami lega, sestavujeme z nich své názory a občas, vedeni spíš citem než potřebou dialektiky, metáme své kostky po těch, kteří skládají konstrukce zcela odlišné od našich, nebo se o dílky své stavebnice ochotně dělíme s těmi, kdo uvažují, cítí a staví podobně jako my.

Jakub Horák
Pěna dní: Ztraceni v příběhu

Lidé, kteří z nějakého důvodu nechtějí nebo nedokážou být takto zaměstnaní v „herní místnosti“, si možná připadají jako při chůzi po kladině nebo koleji, kdy člověka neustále stahuje na jednu či druhou stranu jakási škádlivá síla – snad větru nebo otáčení Země.

Vleklý covid, ukrajinská válka, drahota, prezident Zeman… Z tak bohaté půdy témat vzešla úroda zřetelných, mnohdy i vypjatých názorů, kterou si rychle rozebralo ještě mnohonásobně větší množství lidí. Je ale mylné tvrzení, že koronavirus, Babiš nebo prezident rozdělili společnost. Ta je rozdělená od věků a výraznější období s jejich osobnostmi tohle rozdělení vždy jen více vyjeví.

Soustředěná chůze po kladině je ve vypjatých časech možná tím nejvypjatějším. Tím spíš, když se člověk na kladině náhle lekne, jestli jen nepřijal ono idiotské „pravda je někde uprostřed“. Ale tak to, myslím, není, nebo alespoň já to tak necítím; kladinu z houževnatého dřeva vidím jako nekonečnou, protože nekonečná je i cesta k pravdě. 

Kladina se jen od obzoru k obzoru prohýbá nad krajinou, v níž jsou lidé v trvalém pokušení stavět své názory jen z informací a emocí.

Z kladiny v mé představě shlíží třeba malý Aram, který v knížce vlídně vzpomíná na dědečka a na to, jak mluvil o babiččině rýži: rýže byla podle dědečka vždycky „buď rozvařená, nebo bezvadná“.