Na kole podél Labe k Atlantiku. Díl osmý: Babišovou chemičkou do města Bauhausu

Možná jste si všimli, že minulý díl byl trochu kratší. Byl, protože jsem ho musel psát podruhé, ve chvíli, kdy už jsem měl být na cestě. Stalo se to tak. Od chvíle, kdy jsem do reportáže napsal slovo Agrofert, začalo všechno stávkovat. Klávesnice se nemohla propojit s tabletem, a když se propojila, psala anglicky. Tak jsem přikročil k nouzovému řešení, propojil s klávesnicí mobil, napsal článek rovnou do mailu a odeslal. Mail zmizel. Nepřišel do redakce, nebyl ve spamu a nakonec ani v odeslané poště. A tak jsem musel psát článek o Wittenbergu a Andrej Babišovi. Trochu jsem spěchal, vynechal pár vtípků, celkově se do Babiše moc neopřel. A klávesnice psala jak měla, všechno se odeslalo a přišlo hned. No nebýt v EU, ale v Číně, tak začnu mít trochu strach.

„Projedete Babišovou chemičkou, pak dále na Coswig a pak už jste skoro v Dessau,“ popsal mi recepční cestu. A skutečně to tak bylo. Budiž tu řečeno, že dělníci z Wittenbergu dojedou do chemičky po cyklostezce. Naopak cyklostezka vede chemičkou, protože u Labe má chemička přístav. K němu má i železnici a nedaleko dálnici. Chemička je skutečně obří. Hned přes silnici má dvě závodní mateřské školky. Asi se ve Wittenbergu říká, když budeš zlobit, půjdeš do školky u chemičky. Jinak je ale Babišovo německé království dobře opečovávané, téměř všechno se blýská nebo je čerstvě natřeno firemní blankytnou modří.

Až tady člověku dojde rozsáhlost Babišova impéria, a tak si jen říká, proč tenhle člověk jezdí v obytňáku po českém venkově a radši se nestará o svůj majetek, kde by pro sebe našel určitě práce dost.

Ale dost o Voldemortovi české politiky. Myšlenky na Babiše odplynuly hned, jakmile jsem znovu uviděl řeku. Písečné břehy, louku kolem, prostě učiněná nádhera. Tropické počasí přešlo zpátky do letního. U hezkého městečka Coswig jsem se na druhou stranu řeky, kde bylo mé cílové Dessau, dostal přívozem. Bez motoru, jen s navijákem, využívajícím k přeplutí sílu proudu řeky a v řece ukotvená lana.

Na druhém břehu jsem neodolal a došel si na rádlera. Servírka s jinými hosty probírala cosi o Polsku, a tak jsem to zkusil polsky. „Jsem Čech, ale píšu pro Gazetu Wyborczu,“ řekl jsem. „To já jsem začínající polská spisovatelka,“ odpověděla polsky s úsměvem. „To já možná začínající český spisovatel,“ prohodil jsem. „A už jste něco vydal?“ „Dvě sbírky básní,“ odpověděl jsem s trochou hrdosti. „To já zatím jen jednu,“ dodala a přinesla mi účet na tři eura padesát. „To je trochu hodně za malého radlera. Ale ne zas tolik za tohle milé setkání,“ dodal jsem a ujížděl dál.

Na kole k Atlantiku. Díl sedmý: Protestantský Vatikán bez mší. A taky Andrej

Cesta vedla lužními lesy a pak krásným zámeckým parkem Worlitzu, který pak nenápadně, jako krajina u Lednice, pokračoval různými nenápadnými úpravami a romantickými stavbami ještě mnoho kilometrů až skoro do Dessau. Trochu jsem to na své poměry hnal, protože v Dessau jsem chtěl stihnout muzeum Bauhausu, mimochodem také ze seznamu UNESCO. Podařilo se, a tak jsme viděl, co se zachovalo ze souboru čtyřech vil Waltera Gropiuse, zbylo jich dvě a půl. Pak jsem šílenou rychlostí téměř ujel bouřce a zmáčený si prohlédl muzeum Bauhausu v centru Dessau. No a při zpáteční cestě ještě alespoň zvenčí školu v Gropiusově ulici, asi nejvýznamnější zcela zachovalou stavbu, která tu po význačném architektonickém stylu dvacátých a počátku třicátých let minulého století zbyla.

V Dessau, kde škola Bauhausu, tedy nové architektury, do roku 1932 sídlila, jsou ale tyto výjimečné stavby spíš výjimkou. Dessau hodně zničila válka a obnovovali ho za NDR. Směsice paneláků, ošklivých domů z padesátých a šedesátých let, vkusu NDR, je na městě pořád hodně vidět. O to víc ocení člověk Bauhaus a jeho čistotu a originalitu v kontrastu s komunistickou tupostí a nevkusem. Kontrast mezi velkým snem a malou realitou.

Na závěr krátké shrnutí prvního týdne. 270 kilometrů, zatím vše podle plánu, tělo si zvyká, moje speciální kolo na dlouhé trasy drží. Spíš peru, než vybaluji, systém dvě jídla denně a hodně vody, sem tam s chmelem, zatím funguje. Vedra byla velká, ale na kole fouká, tak jak šlapete. Trasa Labské cyklostezky slušná, jen občas ne moc přímá, cyklistů ani málo, ani moc, občerstvoven spíš méně, než by člověk čekal. Zdraví slouží, cyklistické kalhoty taky, tělo bolí přiměřeně, váha trochu klesá, tedy doufám. A před očima běží film těch 270 kilometrů a týdne času. Takže díky, že mě sledujete a držte mi palce, ať to takhle pokračuje v pohodě dál. Až k oceánu. Oceánu, který je pořád strááášněěě daleko.