Stále je co objevovat, Česká edice časopisu National Geographic slaví dvacet let

Jaký je to pocit, když se podíváte zpátky na předchozích dvacet let s odstupem?
Že mi to přijde, jako když jsme začínali teprve před několika měsíci. Je to tak náročná a přitom naplňující práce, že vlastně nemáte ani čas sledovat, jak rychle to utíká. Každé číslo je úplně jiné, neustále se setkáváme s novými lidmi, často špičkovými odborníky ve svých oborech, kteří člověka obohatí nejen profesně, ale i lidsky. Neustále mě překvapuje, jak jsou tito lidé většinou skromní a pohodoví. Pravdou je, že nám velmi pomáhá naše značka. Jakmile někdo uvidí žlutý rámeček, máme doložku nejvyšších výhod. Ale to nepřišlo samo od sebe. Musíme se neustále snažit, abychom této pověsti vždy dostáli, abychom nikoho nezklamali.

Vzpomenete si, jaké byly úplné začátky? Jak se takový časopis uvádí do života?
Mám na to stále čerstvé vzpomínky. Žádný podobný projekt tady do té doby nebyl, neměli jsme vůbec žádné zkušenosti. Samozřejmostí proto byla stáž v ústředí NG ve Washingtonu, ale i u ostatních neanglických redakcí tady v Evropě. Pro nás byl logickou volbou polský NG, který už dva roky vycházel, my byli vlastně teprve druhou edicí ve střední a východní Evropě. Dokonce ani tiskárnu jsme tehdy nemohli mít tuzemskou a tiskli jsme u našich severních sousedů.

Jak to bude s lesy ve Hřensku? Po ohnivém infernu zůstal obraz zmaru

Čerstvě jste oslavovali v Národním muzeu, mělo to nějaký konkrétní důvod?
S Národním muzeem nás pojí dlouholetý vztah. Vždyť i naše historicky první číslo jsme křtili právě tam. Ono to bylo na začátku i velmi osobní. Před více než dvaceti lety nastupoval do této ctihodné instituce nový generální ředitel, Michal Lukeš, který vede muzeum dodnes. Ve stejné době jsem se stal šéfredaktorem i já (projekt českého NG se rok připravoval). A oba jsme byli široko daleko nejmladšími v takových pozicích, vždyť nám bylo kolem třiceti. Takže jsme se rychle skamarádili a plni elánu jsme vymýšleli nové věci. Úzce spolupracujeme celou tu dobu, takže i myšlenka na oslavu našeho významného výročí automaticky vedla k Národnímu muzeu, které je navíc naším oficiálním partnerem.

Jak taková oslava vlastně vypadala? Koho na podobné akce zvete?
Myslím, že v celé naší zemi je málo příhodnějších prostor, než je Pantheon Národního muzea. Ve spojení s hlavní schodišťovou halou historické budovy jde skutečně o působivou kombinaci. Právě tam jsme ostatně přesně před dvaceti lety poprvé představili českou obálku National Geographic. Tentokrát jsme mohli pozvat celou řadu našich spolupracovníků, kteří se kolem nás za ta léta nakupili, významné obchodní partnery, nesmím zapomenout ani na zastoupení televizního kanálu National Geographic, s nímž významně spolupracujeme a který nám velmi pomáhá při šíření společné značky se žlutým rámečkem. Zastupuje i známé tváře, namátkou třeba Jakuba Vágnera, který byl prvním Čechem, jenž měl na National Geographic svůj pořad s názvem „Rybí bojovník“.

Jaké další tváře, které bychom mohli znát, s vámi spolupracují?
Je jich dnes opravdu velké množství, namátkou budu jmenovat  například egyptologa Miroslava Bártu, s nímž spolupracujeme od úplného začátku, takže už dvacet let. Několikrát jsme byli na vykopávkách v Abúsíru, kde naši archeologové pracují, ale třeba i v Západní poušti. Pěkná spolupráce nás pojí třeba i s filmařem a polárníkem Petrem Horkým, režisérem a spisovatelem Mirkem Náplavou, který nás například seznámil s prvním českým akvanautem Pavlem Grossem – oba pánové rovněž do muzea na oslavu dorazili. Steva Lichtaga asi nemusím dlouze představovat, jeho film Velký bílý o žralocích je dnes už proslulý. Steve mě trochu zaskočil, protože jsem od něho jako dárek k narozeninám časopisu dostal 200 milionů let starý žraločí zub.

Nejvíce českých panovníků spí svůj věčný spánek v katedrále sv. Víta

Co považujete za dosavadní největší úspěch české edice?
Je těžké vybrat jen jednu nebo dvě věci. Naposledy jsme se například podíleli na unikátním výzkumu ostatků zakladatele genetiky Gregora Johanna Mendela, takže dnes už známe jeho genom, který nám napověděl mnohé o něm jako o člověku. O tuto reportáž projevilo zájem i naše ústředí ve Washingtonu, takže by měla brzy vyjít v originálním anglickém vydání.

Byli jsme i u měření Hranické propasti, která je dnes nejhlubší zatopenou propastí na světě. A to ještě zdaleka není konec! Odborníci odhadují, že dnešních více než 400 metrů může nakonec skončit i na více než dvojnásobku…

Podařilo se nám také prosadit v anglojazyčném prostředí krátký název naší země Czechia, takže doufám, že už se nesetkáme v atlasech s děsivou zkratkou Czech Rep., případně jenom Czech…

Jak vidíte budoucnost vašeho časopisu? Někdy slýcháme obavy, že klasický tisk pomalu míří do historie.
O soumraku tisku se mluví už hezkých pár let, zatím ještě stále žije. Samozřejmě, že náklady dnes nejsou takové, jako byly kdysi. Klasické noviny asi už dnes mají problémy, protože konkurence internetu a sociálních médií je neúprosná. V případě titulu jako je National Geographic se ale tolik nebojím. Vždy budeme založeni na špičkových fotografiích, rozkládacích mapách, článcích, které jdou opravdu do hloubky. Podle mě tady bude ještě dlouho skupina lidí, kteří toto vše ocení, protože přes obrazovku či displej k nim naše poselství jen těžko doputuje. A navíc máme heslo, které platilo včera, a bude platit i zítra: Stále je co objevovat.

Uznávaný jubilant. Český National Geographic slaví 20 let