Když by mi někdo řekl, že už týden jdu pěšky po Sicílii, asi bych mu to zprvu nevěřil. Kalendář ale mluví jasně. Z letiště v Catanii jsem se na začátek své trasy dostal vlakem a autostopem. Vyrazil jsem v pátek 31. ledna odpoledne. Cesta nejdříve vedla podél pobřeží, později se však zatočila do vnitrozemí. Sicilské vnitrozemí je plné zajímavých skalních útvarů a je zde několik údolíček s krásnými čistými potoky a říčkami. Lidé jsou přátelští a většinou ochotní s čímkoliv pomoci. Bohužel ve většině případů neumí anglicky, takže jsem byl donucen naučit se pár základních slovíček v italštině, zbytek předvádím pantomimou.

Jediné, co mi kazí dobrý dojem z celé cesty, jsou všudypřítomné odpadky. Jsou poházené ve městech a jejich okolí, většinou podél cest či nedaleko pobřeží. Po cestě jsem také brodil několik řek. Nyní jsem pod sopkou Etna v domku pro nouzové přespání. Etna mě svou velikostí zaskočila. Jsem téměř ve výšce 2000 metrů nad mořem, teplota je lehce pod nulou a venku zem pokryl sníh. Šel jsem místy, kde se před lety valila láva, borovými i dubovými lesy. Všude jsem se ale brodil hlubokým sněhem. Je to obrovský rozdíl, před dvěma dny teploměry ukazovaly téměř 30 stupňů.

Ivan Mitrus