Teď už jsou pokoje prázdné. Při průchodu nemocniční chodbou míjím vozíky obložené ochrannými pomůckami. Před každým pokojem je věšák na štíty, ochranné brýle a pláště. Jídelna s televizí zavřená. Sestřička Denisa lepící páskou vyměřuje „čistou“ a „špinavou zónu“ a vyznačuje prostor, kudy se smí procházet po kontaktu s covid pozitivními pacienty na pokojích.

Sestřičky z rehabilitace, onkologie a ortopedie, které sem nastoupily dnes ráno, se seznamují. Vědí, že je čeká zcela jiná práce a vyptávají se na zkušenosti své nové kolegyně Ireny, která v uplynulých týdnech sloužila o dvě patra výš, na prvním covidovém oddělení. Přátelsky mě vítají. Hned radši hlásím, že nic neumím. „Tak ty budeš taková naše podržtaška,“ smějeme se.

Některé z nich již nemocí samy prošly. Vypráví mi o tom tmavovlasá sanitářka Martina. Její domovské oddělení je rehabilitace. Pacientka, o kterou se tu starali, začala mít krátce po propuštění vysoké teploty a covidový test odhalil nákazu. Testovaný byl následně personál celého oddělení, covid byl potvrzen pouze u Martiny. Od ní se záhy nakazil manžel a jeho rodiče, se kterými žijí společně v jednom domě. Každý z členů rodiny měl zcela jiné příznaky: „Mně bolela hlava, manžel ztratil čich. A jeho maminka zase nemohla vůbec na nohy,“ popisuje Martina. Nikdo z nich naštěstí nemusel být hospitalizován. To pacienti, kteří jsou o dvě patra výš, nebo ti, kteří již brzy budou ležet tady, takové štěstí nemají.

Místo, kde se kdysi nacházel Pfeifrův důl.
Po zaniklých hornických dílech Jestřebích hor

Z hovoru nás vyruší lékařka, která přichází oznámit brzký příjem prvního pacienta. „Jste připravené?“ Ptá se sester, které se sotva seznámily s novým prostředím i kolegyněmi. Vzápětí začíná vzrušené rozhodování, která z nich se péče o nemocného ujme jako první. Ve vzduchu je cítit respekt. Infekční pacienty dosud tyto sestřičky neošetřovaly. Velmi brzy je ale rozhodnuto: pacienta se ujme vysoká a štíhlá Maruška. „Neopouštějte mě…“ žertuje, ale ve tváři se jí rýsuje napětí. Ještě včera pracovala na onkologii. „Její“ pacienti, kteří nemuseli zůstat v nemocnici, byli propuštěni domů, ostatní se přestěhovali do prostor porodnice, kde se teď kvůli nedostatku personálu nerodí, zato tu leží pacienti rehabilitace, gynekologie a právě onkologie. Sloučením těchto oddělení se uvolnily sestry, které mohou sloužit u covidových lůžek.

Sestřičky přinášejí ochranné pomůcky a pomáhají Marušce s oblékáním. Bílý overal, respirátor, štít, holínky a dvoje rukavice - ty pak ještě přilepit páskou k rukávu. Maruška se opírá o zeď. „Doufám, že na tom nebude moc špatně“, říká s viditelnými obavami. Uvědomuji si, jakou zodpovědnost její práce obnáší. Všichni víme, jak se stav covidových pacientů rychle mění a jejich život je mnohdy závislý právě na včasné reakci personálu. „Neboj, paní doktorka Ti řekne, co máš dělat,“ uklidňuje ji Irena. Čekáme. Marušce se v obleku těžko dýchá a je jí teplo. Za další čtvrthodinu zvoní telefon. „Tak pan se zhoršil, vezou ho rovnou na ARO,“ volá od stolu s telefonem Eva. Maruška se svléká a je vlastně trochu zklamaná. Už byla připravená, že bude mít „covidový křest“ za sebou. Já jdu s Evou povlékat postele na inspekčním pokoji. „Takhle musíš tu deku zahrnout,“ ukazuje mi. Postupně pak procházím celé oddělení. Sestřička Denisa mi vysvětluje systém pytlů a košů na špinavé prádlo a jednorázové pomůcky. Vše musí být správně popsané a na svém místě. Sestry řeší, jak budou zacházet se zvratky a močí od covid pozitivních pacientů. Promyslet se musí každý detail, práce v infekčním prostředí a ochranných pomůckách má přísná pravidla. Důležité je, aby měly sestry a lékaři u pokojů po ruce vše, co je potřeba, pohyb po covidovém oddělení je komplikovaný, kvůli odděleným „čistým“ a „špinavým“ zónám. Ve zbytku dopoledne tedy probíhá chystání všeho potřebného.

Je čas na oběd. Jdeme si pro něj na vedlejší oddělení. Cesta se neobejde bez použití dezinfekce, dokonce i na podrážky bot. S jídlem pak sedíme na sesterském pokoji, na klíně tácy se svíčkovou. „Tohle si vyfoť, jak se tady hrbíme nad talířem,“ říká mi Martina. Jídelna je z pochopitelných důvodů uzavřená. „To čekání je hrozný,“ říká Maruška. Je jako plavec na břehu studeného rybníka. Už by se ráda osmělila a plavala. „To se budu doma chlubit, že jsem teď coviďačka,“ vtipkuje Eva. „Tak to já budu doma radši mlčet,“ odpovídá Denisa. „Můj syn všechno studuje a pořád mi vypočítává rizika,“ vysvětluje.

Projekt Příběhy bezpráví
Příběhy bezpráví se zaměří na média a totalitu

Poklidný hovor vyruší telefon. „Tak je to tady, máme čtyři příjmy“, říká Eva. Sestry přepínají do profesionálního módu. Irena sedá k telefonu a zjišťuje informace o pacientech, které k nám za chvíli přivezou. Zajímá ji, v jakém jsou stavu, aby mohla rozvrhnout jejich umístění. Muž v nejtěžším stavu půjde na JIP, na kterou sestry vidí oknem. Další tři ženy budou na vedlejších pokojích. „OK, dejte nám 15 minut na ustrojení a můžete je přivést,“ říká Irena závěrem hovoru svým kolegyním z prvního covidového oddělení.

Začíná velká příprava a nastává moje chvíle. Pomáhám sestřičkám s oblékáním, důležitě lepím páskou rukavice k oblekům. „Já, když si představím, že jsem pacient a přijdou ke mně takovýhle bytosti z kosmu, tak bych se asi bála,“ říká Maruška. Ve chvíli, kdy jsou všechny oblečené, mám problém je rozeznat. Proměnily se skutečně v jakési neidentifikovatelné šustící postavy, jejich úsměvy zmizely pod ochrannými vrstvami, hezké oči za brýlemi a štíty a culíky pod kapucí. Pak už se poklidná příprava proměňuje v ostrý provoz. Sestřičky z vedlejšího oddělení přiváží postupně první pacienty. Každý má specifické potřeby a každý je v jiném stavu. Irena s Evou připravují léky, které budou pacientům podávat, ostatní sestřičky zjišťují saturaci kyslíkem a měří teplotu. Jedna z pacientek je starší dáma s psychickými problémy. Převoz na jiné oddělení jí vylekal a její stav se rychle zhoršuje. Je u ní Maruška, kterou to vyleká a volá lékařku. Pak se jí ale spolu s kolegyněmi pacientku podaří uklidnit, saturace kyslíkem se zlepšuje a sestřičkám se uleví. Přichází lékařka, aby všechny pacienty obešla a vyšetřila. Moje směna pomalu končí, zůstávám ale ještě o chvíli déle. Pozoruji cvrkot, naslouchám nemocničnímu žargonu, stříkám dezinfekcí všude, kde je potřeba a se svým ekonomickým vzděláním si tu připadám lehce méněcenná. Později večer si z domu ještě vyměním několik zpráv s Maruškou a Martinou. První den pro ně byl náročný. „Snad to bude zítra lepší,“ přeje si Maruška. Jenže nebude. Druhý den dostávám zprávu, že na oddělení o dvanácti lůžkách už je deset pacientů. Za další čtyři dny už vyčleněná covidová lůžka v nemocnici nestačí a musí se posílit, navzdory tomu, že je mnoho zdravotníků nemocných. Myslím na holky „coviďačky“ a přeji jim hodně sil.

Lucie Chytilová