Moje primáty a rekordy na SLŠ, LMŠ a VOŠL Trutnov

Jak mám ve zvyku, dovolte mi, abych přešel hned in medias res, dovolte, abych se Vám nejprve představil. Jen se trochu bojím, abych nebyl podezírán z chlubení. – Vyučoval jsem plných 37 let na Střední lesnické škole a Lesnické mistrovské škole v Trutnově v denním a v dálkovém studiu více jak 3200 studentů a studentek český jazyk a literaturu a dějepis. Mateřský jazyk, v našem případě čeština, má fundamentální význam mezi vyučovacími předměty, protože pomocí něho studenti – mladí i odrostlejší - získávají poznatky ze všech dalších oborů, snad kromě matematiky, která má svou vlastní symboliku a která má také velký význam pro budoucí kvalifikované lesníky, stejně jako i další učební diciplíny, zejména pak cizí jazyky v integrující se Evropě.

Jiří Uhlíř je emeritní středoškolský pedagog, od 1. září 1961 do 30. června 1998 vyučoval český jazyk a literaturu a dějepis na Střední lesnické škole a Lesnické mistrovské škole v Trutnově.Jiří Uhlíř je emeritní středoškolský pedagog, od 1. září 1961 do 30. června 1998 vyučoval český jazyk a literaturu a dějepis na Střední lesnické škole a Lesnické mistrovské škole v Trutnově.Zdroj: archiv J. UhlířeJako středoškolský učitel – promovaný pedagog – držím na naší škole několik rekordů a primátů. Tak především – aniž bych se chtěl chlubit a vyvyšovat nad své kolegy – musím konstatovat, že jsem nejdéle pracoval na plný úvazek 37 let na škole jako češtinář a dějepisec. Také jsem od svých středoškolských a vysokoškolských studií opublikoval nejvíce příspěvků, držím tedy primát v literárně publicistické aktivitě. V květnu 2017 tomu bylo už 62 let, co jsem ještě před maturitou na Gymnáziu v Jaroměři uveřejnil svůj první článek dne 19. května 1955 a od té doby do 1. února 2017 jsem už opublikoval více jak 2609 příspěvků ve více jak 140 různých titulech periodik, sborníků a almanachů, což asi už nikdo v historii školy nepřekoná.

Opublikoval jsem 17 (další je v tisku) samostatných knih a u desítek dalších jsem spoluautorem. Jsem jako vždy bezpartijním spoluautorem 11 knižních vydání středoškolských učebnic českého jazyka (1980-1992), vydaných Státním pedagogickým nakladatelstvím v Praze v nákladu více jak 650 tisíc výtisků. I moji kolegové, především ti, kteří mohli jako členové KSČ publikovat, jsou autory a spoluautory středoškolských odborných učebnic, což jsem připomněl ve své studii o publikační činnosti profesorů školy v almanachu Padesát let lesnického školství v Trutnově 1945-1995, strana 172-178. V takovém nákladu jako moje středoškolské učebnice českého jazyka nebyla vydána žádná odborná učebnice kolegů. Také ve výši vydání počtu knih držím na škole rekord. Primát držím i v nejvíce opublikovaných článků o naší škole, osobnostech,v celostátním, regionálním i lesnickém tisku. Jen v Lesnické práci, v našem nejstarším lesnickém periodiku, jsem od roku 1965 do roku 2005 otiskl přes 180 článků. Kolega Ing. Eugen Král, CSc., otiskl z naší školy nejvíce článků v zahraničním lesnickém tisku. Bibliograficky mohu doložit, že jsem za 40 let (1965-2005) ze všech kolegů napsal nejvíce článků o lesnickém školství v Trutnově, a to i po odchodu z činné služby. Jako jediný středoškolský učitel v Československu jsem zpracoval unikátní pedagogickou dvoudílnou Bibliografii lesnického školství na území Československa v letech 1850-1968 (1970) a její druhý díl, pokračování za léta 1969 - 30. 6. 1992 (1992) vydalo v prosinci 1992 Ministerstvo zemědělství ČR v Praze s podporou tehdejšího tamějšího ředitele odboru rozvoje lesního hospodářství a absolventa naší školy pana Ing. Františka Morávka . Obsáhla 142 let vývoje lesnického školství i všech typů jednotlivých lesnických škol a fakult v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Slovensku i bývalé Podkarpatské Rusi v letech 1850 - 1992. Celé dvoudílné kompendium se stručnou historií lesnických škol za léta 1770 až 28. 10. 1968 má 870 stránek a 5 637 anotovaných bibliografických záznamů včetně 7 mapek, 3 rejstříků a cizojazyčných obsahů a resumé. Žádné jiné odborné školství v Československu nemá tak zevrubně zpracovaný bibliografický soupis pramenů a literatury jako právě čs. lesnické školství. Nikdo mi to nemusí závidět. Protože bibliografická excepce velkého množství periodik a knih, pročítání deseti tisíců stránek je velmi úmorná a časově náročná a vyčerpávající dřina, kterou jsem vykonával o hlavních prázdninách. Podobnou podrobnou práci jsem vykonal pro sesterskou SLŠ v Písku a v květnu 1975 vyšla moje kniha Prameny-bibliografie-filmografie lesnického školství v Písku v letech 1884-1974 (186 stran formátu A4). Vydal ji Výzkumný ústav odborného školství v Praze v nákladu 1000 výtisků. A konečně pro naši SLŠ Trutnov jsem v letech 1965-2005 zpracoval 17 bibliografií a filmografií. V roce 2006 by trutnovská škola měla vydat mou 17. bibliografii trutnovského lesnického školství za léta 1992-2006 k 10. výročí existence VOŠL v Trutnově.

Dokumentární filmy i spolupráce s vědeckou institucí

Další prvenství na škole mám v natáčení amatérských dokumentárních černobílých filmů formátů 8 mm a 16 mm. V letech 1965-1981 jsem natočil filmovou kamerou celkem 14 filmů. Prvenství v natáčení videokamerou na škole drží Mgr. Milan Jiřišta a Ing. Miloslav Kotas.

Jako jediný češtinář na středních školách v České republice jsem se studenty naší školy spolupracoval 17 let s naší vrcholnou vědeckou institucí, s Ústavem pro jazyk český Československé akademie věd v letech 1971-1988 na řešení vědeckovýzkumných úkolů. Studenti obohatili jeho archiv více jak 311 jazykovědnými soupisy lidových jmen a názvů rostlin a živočichů, nářečí, slangu a soupisy pomístních jmen z katastrů obcí a polesí z ČR. I v tom je určitá priorita naší lesnické školy.

Spisovatel a historik

Jako spisovatel a historik jsem zpracoval a vydal několik knih s ohlasem v zahraničí. Např. moje kniha Božena Němcová ve filmu a televizi (1968, 168 stran) reprezentovala Československo v roce 1969 na mezinárodní výstavě filmové a televizní literatury u příležitosti mezinárodního filmového festivalu ve Venezii-Benátkách v Itálii, kde získala diplom. Moji knihu Bibliografii lesnického školství na území Československa v letech 1850-1968 (1970) získali účastníci mezinárodního sympozia o lesnickém vzdělávání FAO Organizace Spojených národů ve Stockholmu ve Švédsku v září a říjnu 1971, které jim darovalo Ministerstvo školství ČSSR. Prosadil jsem se i jako historik a autor tří monografií, vlastivěd obce Starý Ples 1186-1986 (1988, 116 stran), Jasenná (1994, „vzorová vlastivěda“, jak ji označila odborná kritika, 380 stran) a Vlkov 1229-1999 (2000, 112 stran).

 Po vydání knihy Jasenná zaslala starostka obce paní Ing. Jitka Slezáková také výtisky ústavním činitelům. Tehdejší předseda vlády České republiky, nynější prezident ČR Václav Klaus ihned odpověděl starostce, v dopise ze dne 28.8. 1994 poděkoval za zaslanou knihu a mj. napsal: „Předejte prosím mé pozdravy a vyjádření obdivu autorovi knihy „Jasenná-vlastivěda obce“, PhDr. Jiřímu Uhlířovi. Skutečně velmi na mne zapůsobila šíře a hloubka informací, které kniha obsahuje, stejně tak jako samotná idea, která vedla k napsání této knihy. Na závěr bych rád popřál Vám, paní starostko, a PhDr. Uhlířovi pevné zdraví do dalších let a úspěchy ve Vaší práci.“

Uznale se o mé vlastivědě Jasenné vyjádřil i ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ing. Ivan Pilip ve svém dopise starostce z 12. 9. 1994, v němž mj. poznamenal: „Současně bych chtěl Vaším prostřednictvím vyslovit uznání i autorovi této publikace panu profesorovi PhDr. Jiřímu Uhlířovi, který k zaznamenávání kroniky Vaší obce přistupoval s láskou a pozoruhodnou pečlivostí, což je z této publikace na první pohled zřejmé.“ V podobném duchu se vyjádřil předseda Parlamentu ČR, předseda Poslanecké sněmovny docent PhDr. Milan Uhde, CSc., (29. 8. 1994), který „byl potěšen vlastivědnou publikací k 700. výročí založení Vaší obce, kterou jste mu zaslala. Vaše malá obec si zaslouží uznání za vydání tak pěkné publikace, na kterou by mohla být hrdá i daleko významnější a větší města. Pan profesor Uhlíř odvedl velmi dobrou práci.“ A tak bych mohl citovat i odborné kritiky a recenze u mých publikací, které dosahovaly více jak 30 ohlasů na jednu mou publikaci. Všechny jsou pečlivě podchyceny v mé knize Bibliografie Jiřího Uhlíře 1954 – 3. 4. 2001 (jen bibliografický soupis mých prací obsahuje 147 stránek počítačové sazby formátu A5) a v tištěných mých bibliografiích lesnického školství za léta 1965-2005.

Významná prvenství

Dále držím primát také v tom, že jsem prakticky jediný středoškolský učitel z naší školy, který je od 30. května 1996 dosud řádným členem Obce spisovatelů v Praze, dále držím primát v tom, že moje heslo osobnosti bylo už počtvrté 124 odborníky z vědeckých pracovišť zařazeno do prestižních biografických encyklopediích KDO JE KDO V ČESKÉ REPUBLICE, vydaných v roce 1994, 1998, 2002 a 2005, a ve slovníku KDO JE KDO V OBCI SPISOVATELŮ (2005).

Dále jsem byl prvním na škole, jemuž bylo dne 23. června 1994 uděleno zastupitelstvem čestné občanství rodné obce Jasenná, „kronikáři obce, za zpracování a za darování rukopisu knihy „ Jasenná, vlastivěda obce“ v hodnotě cca 100 tisíc Kč i za trvalý zájem o rodnou obec“, pro níž jsem zpracoval čtyři vydané knižní publikace. Bylo to poprvé v historii mé rodné obce. Protože jsem člověk přející úspěch i druhým, bylo 3. 3. 2005 z mého podnětu a na můj návrh uděleno čestné občanství obce Rychnovek-Zvole kolegovi Ing. Václavu Němcovi, zvolskému rodákovi, lesnímu radovi města Jaroměře a emeritnímu středoškolskému učiteli SLŠ a LMŠ Trutnov (1960-1992), za zpracování dvou knih o Zvoli.

Snad stojí za zmínku, že k 60. mým narozeninám mi zastupitelstvo města Jaroměře a jeho starosta PhDr. Pavel Mertlík udělili Pamětní medaili města Jaroměře (17. 4. 1997) za badatelskou a veřejnou práci pro Jaroměř a Jaroměřsko.

Dále mé tři literární práce byly třikráte odměněny a poctěny 2. cenou v literární soutěži Šrámkova Sobotka. Poprvé jsem získal 2. cenu ve III. kategorii literárněvědných prací za strojopis vědecké bibliografie Božena Němcová inspirací pro umění (červen 1970, 303 stran strojopisu, dosud nevydaná práce, ineditum). Podruhé 2. cenou (I.cena nebyla udělena) byla oceněna v červenci 1995 moje kniha vlastivěda rodné obce Jasenné (1994, 380 stran) a potřetí v sobotu 3. července 2004 2. cenou (1. cena neudělena) literárněvědná studie Domov a rodný kraj v díle Zdeňka Němečka, přednesená na literárněhistorické konferenci v prosinci 2002 a v dubnu 2004 otištěnou ve sborníku Legionář, diplomat a spisovatel Zdeněk Němeček. I v těchto literárněvědných poctách držím primát na škole.

Nejdéle dojíždějící učitel 

Dále od roku 1976, tedy už 30 let, píši kroniku rodné obce Jasenná na Jaroměřsku jako obecní kronikář. Jedině kolega profesor Antonín Just vedl v Trutnově kroniku mnohem déle. A také mohu prozradit, že moje hlava zaujala akademického sochaře Petra Nováka z Jaroměře, který vymodeloval můj sochařský portrét v letech 1986/87 k mým 50. narozeninám a dokonce ho kdesi na své výstavě zveřejnil. Jinak o mně od roku 1966 do roku 2005 bylo napsáno už více jak 65 článků-medailonků a mé práce se citují v odborných a vědeckých publikacích, což mne pochopitelně jedině těší. Tyto úspěchy jsem získal sám svou poctivou, pilnou a přičinlivou prací bez jakékoliv berličky červené knížky či příslušnosti k jakékoliv politické straně. A ještě jeden nezáviděníhodný primát držím na škole, totiž, že jsem byl nejdéle a nejdále dojíždějícím učitelem. Denně jsem po 37 let musel urazit buď 102 kilometrů vlakem, nebo přes 60 kilometrů autobusem obě cesty z Jaroměře do Trutnova a zpět. Jistě jsem tímto ne vždy příjemným cestováním denně několikráte obejel za těch 37 let cestu kolem zeměkoule. Snad to někdy kolega RNDr. Petr Kejklíček dá za matematický úkol vypočítat svým studentům. Zajímalo by mne to.

Jsem rád, že jsem mohl působit většinu svého života na Střední lesnické škole a LMŠ v Trutnově uprostřed vesměs velmi dobrých kolegyň a kolegů a že mi škola umožnila rozvíjet svou osobnost v pedagogické i literární činnosti, uplatnit své schopnosti i osobnost. Chci svým kolegům i vedení školy poděkovat, že mohu zveřejnit své vyznání už v šestém almanachu a poděkovat svým spolupracovníkům, že to se mnou tak dlouho vydrželi, poděkovat za plodnou spolupráci a hezké chvíle strávené s nimi i se studenty. A jestli jsem někomu nevědomky ublížil, tak ho prosím za odpuštění. Na konci svého 68letého života, kdy se už dívám zpět a bilancuji svůj život, mne těší i to , že se ke mně stále při náhodných setkáních hlásí mnoho absolventů. Vždyť jsem byl mnohokráte třídním, zejména ve studiu dálkovém při zaměstnání. Učil jsem v letech 1961 –1998 na trutnovské lesnické škole prakticky více jak 3200 studentů a studentek. Myslím si, že jako křesťansky založený pedagog, praktikující katolík, který se nikdy nezpronevěřil mravnímu poslání učitele, a abych nezradil víru svých předků, raději jsem každodenně dojížděl z vedlejšího okresu, nestojím na konci života se zcela prázdnýma rukama. Ctím moudrou myšlenku svého filozofického učitele, profesora P. ThDr. Dominika Pecky: „Žijte životem lásky, dobroty, radosti a krásy, abyste na konci života nestáli s prázdnýma rukama.“ Svým studentům jsem vštěpovával křesťanskou zásadu, pokud to bylo možné, která je mým kredem (věřím): „Služba lidem a vědě. Milovat znamená chtít dobro pro toho druhého.“

Moji předchůdci, současníci i následovníci češtináři a dějepisci

Na trutnovských lesnických školách působili a působí velmi dobří, ba znamenití bohemisté a historici, moji předchůdci, současníci i následovníci. Hodnocení však ponechávám na studentech a studentkách, absolventech i absolventkách, ředitelích, zástupcích i inspektorech. Všichni se museli řídit učebními osnovami a více či méně využívat soudobé učebnice.

Po slavnostním otevření Státní vyšší lesnické školy v Trutnově 15. října 1945 vyučovali češtinu a dějepis především externisté z jiných středních trutnovských škol, zejména z rolnické školy, gymnázia a zdravotnické školy. Tak češtinu v letech 1946 - 1950 vyučoval profesor Jaroslav Procházka (1889 - 1976 ), češtinář a němčinář, pozdější nositel státních vyznamenání Zasloužilý učitel (1957) a Řádu práce (1968), čestný občan města Trutnova, o němž pojednávám v kapitole Podruhé Slavínem profesorů v tomto almanachu. Dále v letech 1946 - 1949 profesor Josef Macoun a v témže období vypomáhal i profesor Jan Kolařík. Skutečně první interní češtinářkou na škole byla od 1. 10. 1949 do 31. 8. 1960 profesorka Marie Hejnová (1905 - 1987), která učila také marxistickou filozofii a politickou ekonomii, ačkoliv měla ještě aprobaci pro francouzštinu. Byla to vynikající češtinářka, která moderně vyučovala zejména literaturu, rozvíjela studentskou aktivitu, tvořivost a samostatnost, jak sama prozradila v Rozhovoru otištěném mnou v almanachu 20 let lesnického školství v Trutnově 1945 - 1965 (strana 53 - 57), tehdy kritizovaném komunistickou cenzurou, jíž jsem se musel na odboru školství VčKNV zodpovídat. Samozřejmě, že jsem tehdy jako odpovědný redaktor však v textu nezměnil ani čárku. O jejím životě a působení na naší škole jako její nástupce uznale vypovídám v almanachu Padesát let lesnického školství v Trutnově 1945 - 1995 ( strana 113 - 114). Velmi si jí vážím, stejně jako i mnoho jejích studentů na Gymnáziu v Rychnově n. Kn., Lesnické škole v Trutnově, kde působila necelých jedenáct let, a pak s určitou hořkostí, když jí nebylo uděleno státní vyznamenání Zasloužilý učitel, ačkoliv by jí patřilo, odešla do Šrámkovy Sobotky, kde se plně se svým manželem zapojila do kulturního a veřejného života a kde spravovala Šrámkův dům a archiv. Po jejím odchodu češtinu a ruštinu na naší škole vyučovala profesorka Božena Karminová, s níž jsem pak od 1. 9. 1961 po celých 28 let, až do jejího odchodu do penze v červenci 1989, kolegiálně a velmi přátelsky sdílel společný kabinet v prvním poschodí. Naše Boženka se pak specializovala na ruský jazyk a literaturu a už jenom sporadicky vyučovala češtinu. Na školu mne přijímal ředitel Ing. František Ventura (1919-1996), s nímž jsem se náhodně seznámil ve vlaku. Krátce před tím jsem učil na 2. stupni Devítileté základní školy v Pilníkově u Trutnova, kam jsem po absolutoriu Vysoké školy pedagogické v Praze (1955 - 1959, promovaný pedagog) a po půlroční základní prezenční službě na Slovensku nastoupil do pohraničí na umístěnku dne 22. února 1960. Zde jako mladý začínající kantor, ačkoliv vždy po celý život nestraník, bezpartijní, ihned zapojil do veřejného dění jako redaktor místních novin Pilníkovský zpravodaj (1960 - 61), jako člen divadelních ochotníků, kde jsem vystoupil v hlavní divadelní roli Kubánkovy divadelní hry Cena vítězného konce. Měl jsem, já mladičký a nezkušený zelenáč, ztvárnit postavu majora amerického letectva, který v srpnu 1945 svrhl atomovou bombu na japonská města Hirošima a Nagasaki a potom trpěl psychickými výčitkami a paranoidními bludy. Dodnes si myslím, že jsem jako herec – začátečník moc přesvědčivý nebyl. Se žáky jsem nacvičil Estrádu z kalamáře a stejně jako s divadelními inscenacemi jsme pak ještě úspěšně hostovali v sousedních obcích. Bylo toho málo, s čím jsem jako 24letý přicházel v září 1961 na trutnovskou lesárnu. Zde jsem až do října 1971 prakticky monopolně vyučoval ve všech třídách český jazyk a literaturu a na doplnění úvazku zčásti dějepis v denním i dálkovém studiu. K 1. 10. 1971 nastoupil kolega Mgr. Luboš Tomek (do 31. 7. 1990), který se úspěšně seberealizoval hlavně jako tělocvikář a pro školu získával slávu na celostátních branných závodech. Škoda, že o těchto významných úspěších nenapsal do našeho almanachu, ačkoliv byl vyzván. Češtinu vyučoval jenom sporadicky ve střeleckých třídách a částečně ve studiu při zaměstnání. Ze školy odešel k 1. 8. 1990 a na základě konkursu nastoupil na místo ředitele Gymnázia v Hostinném. Od 90. let češtinu úspěšně vyučovaly moje dobré kolegyně češtinářky, němčinářky a angličtinářky Mgr. Jana Šancová od 1. 9. 1990 do 31. 7. 1999, kdy přešla na Gymnázium v Trutnově, Mgr. Vladěna Kopfová (od 1. 9. 1992 - 31. 7. 2002), s níž jsem nějaký čas pobýval ve stejném kabinetu, Mgr. Hana Povrová (od 1. 12. 1992 dosud). Hlavní úvazek češtiny však stále ležel na mých bedrech až do 30. 6. 1998. Po mém odchodu do starobního důchodu nastoupil k 1. 8. 1998 Mgr. Petr Havíř, který prakticky převzal celý můj úvazek včetně navíc výuky dějepisu a občanské nauky. Občas v češtině část úvazku přebírá češtinářka a němčinářka Mgr. Růžena Fibikarová (od 1. 9. 2002 dosud). Kolega Havíř si vede velmi zdatně. Stejně jako i za mne pěstuje se svými studenty olympiádu O češtině trochu jinak, pořádanou Ústavem pro jazyk český AV ČR. Studenti se zúčastňují nejen školních, ale postupují i do okresních a krajských kol a v rámci ČR si škola vede i velmi dobře v hodnocení úrovně výuky českého jazyka a literatury. Škole přeji i na poli jazykářů další výrazné úspěchy.

Na škole také vyučovali dějepis původně středoškolští učitelé z gymnázií a zdravotnické školy, např. bývalý profesor Antonín Just v letech 1948 - 1958, zasloužilý kronikář města Trutnova, emeritní ředitel Střední zdravotnické školy, básník a autor historických prací. Krátce v dálkovém studiu koncem 60. let vyučoval muzejník PhDr. Vladimír Wolf, od 90. let profesor historie a děkan Pedagogické fakulty v Hradci Králové, autor řady studií, asi tří samostatných knižních publikací a editor historických regionálních sborníků. Od 1. 9. 1961 bylo na naší škole svěřeno vyučování dějepisu mně – nestraníkovi. Na doplnění úvazku předmět vyučovali i další kolegové, např. Ing. Fr. Ventura, Ing. J. Vojtěchovský, Ing. J. Valkoun, Ing. V. Fojt a posléze aprobovaní dějepisáři, jako jsou Mgr. Jindra Kopecká a Mgr. Milena Kábrtová.

Mé působení učitele češtiny a dějepisu na SLŠ a LMŠ Trutnov (1961-1998)

Vzdělání a předpoklady pro pedagogické poslání

 Už na gymnáziu v Jaroměři jsem tři léta vypomáhal jako knihovník v žákovské knihovně svému češtináři PhDr. Janu Ortovi (1917-1984) a aktivně pracoval v literárním kroužku, jak na svá středoškolská studia na počátku 50. let na jaroměřském gymnáziu vzpomínám ve svém článku Zdeformovaná dílna lidskosti v almanachu 50 let střední školy v Jaroměři 1919-1969, jehož vydání jsem inicioval a také redigoval spolu s M. Ptáčkem. Zde na střední škole jsem se rozhodl pro studium češtiny na Vysoké škole pedagogické v Praze. Jako jazykově, literárně a publicisticky zaměřený bohemista jsem byl velmi dobře připraven na dráhu středoškolského češtináře. První odborné dialektologické studie a svou diplomku jsem zčásti publikoval už za vysokoškolských studií ve sborníku Hradecký kraj 1958 a 1959, kdy jsem navázal svou spolupráci s Ústavem pro jazyk český ČSAV v Praze.

Úspěšně jsem absolvoval s jedinou chvalitebnou a třemi výbornými státnice na Vysoké škole pedagogické v Praze (1955-1959, promovaný pedagog), dále úspěšně absolvoval postgraduální studium středoškolských profesorů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1973-75 s dílčími i závěrečnými zkouškami a závěrečnou písemnou prací Humorista Jaroslav Hašek a Jaroměřsko, říjen 1975, 102 s. strojopisu + přílohy) a na téže fakultě na katedře bohemistiky a slovenistiky FF Univerzity Karlovy dne 13. června 1983 získal doktorát z češtiny, při předložení svých 350 tehdy publikovaných prací a některých samostatných knih. Rigoróza jsem skládal z českého jazyka, literatury, pedagogiky a psychologie a získal titul PhDr., byl jsem osvobozen ze zkoušky z filozofie, protože tu zkoušku z filozofie jsem složil během postgraduálního studia v polovině 70. let na FF UK. Myslím si, že tímto studiem i permanentním sebevzděláváním a rozsáhlou publikační činností jsem byl velmi dobře připraven a aprobován pro výuku českého jazyka a literatury na středních, pedagogických i středních odborných školách a gymnáziích. Vděčně vzpomínám na své erudované vysokoškolské učitele, profesory Quido Hoduru, Aloise Jedličku, Františka Cuřína, který o mé diplomce a publikovaných studiích jako můj vedoucí diplomové práce psal v časopise Naše řeč, ročník 43, 1960, č. 3/4, s. 118 - 119, dále vděčně vzpomínám Igora Němce, Přemysla Hausera, Karla Dvořáka, Jaroslavu Janáčkovou, Jarmilu Syrovátkovou-Servítovou, na FF UK pak zejména zvěčnělého univerzitního profesora Vladimíra Šmilauera, Jaroslava Poráka, Jaromíra Běliče, Františka Buriánka, Svatopluka Cenka, Františka Singuleho. Co jméno, to pojem v české bohemistice, literární vědě a pedagogice.

Moje pedagogická práce se postupně prohlubovala. Ale teprve po 25 - 30 letech jsem se cítil oprávněn o sobě říci, že jsem se dopracoval určité úrovně středoškolského češtináře. Na střední odborné škole byli většinou studenti přesvědčeni o potřebnosti a užitečnosti předmětů odborných pro lesnickou praxi. Bohužel jazykovou výchovu a vzdělání, zejména češtinu a ruštinu, nedoceňovali. Situace v nazírání na filologické předměty se radikálně změnila až po listopadu 1989, kdy dovednosti v cizích řečích byly s otevřením hranic přijímány a doceňovány nejen veřejností, ale i samotnými studenty.

Moje češtinářské aktivity na škole

Ve své práci jsem prosazoval efektivní motivaci, samostatnost, aktivitu i tvořivost ve výchovně vzdělávacím procesu, ve výuce češtiny i dějepisu. Věděl jsem, že je velmi důležitá motivace, zkrátka, že musím žáky pro češtinu získat a stále své svěřence povzbuzovat a stimulovat pochvalami a různými pobídkami, např. i vylepšováním známek za samostatné práce, recitaci, přispívání do Facíra, zkrátka vylepšovat skóre z neúspěšných diktátů. Seznamoval jsem své studenty s krásami etymologie, nauky o původu a vzniku slov, onomastiky, nauky o vlastních jménech. Jak už byla řeč, spolupracovali jsme 17 let s dialektologickým a onomastickým oddělením Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze (viz soupis publikovaných článků o této spolupráci s ÚJČ ČSAV v Praze v mé Bibliografii lesnického školství na území Československa v letech 1969-1992, strana 134-136, cca 30 záznamů). Dále jsem dělal zajímavou lesnickou češtinu při zdokonalování se v lesnické terminologii, botanické a zoologické nomenklatuře, v lesnické beletrii, kdy jsem zajímavě přibližoval spisovatele přes přírodní, lesnické a myslivecké motivy v jejich životě, a hlavně v jejich literárních dílech. Dokonce jsem v časopise Lesnická práce v roce 1972 opublikoval na toto téma seriál o životě a díle spisovatelů Boženy Němcové, Aloise Jiráska, S. K. Neumanna, M. Majerové, Petra Bezruče, Fráni Šrámka, J. V. Sládka, pojednal jsem o původu slov les, háj, hvozd, bor, luh apod., o stromu a vánočním stromku v lidové tradici a zejména o významných lesnických osobnostech ve zvláštním seriálu v Lesnické práci v letech 1967-1971 a pak od ledna 1998 zase obnovil rubriku Lesnická výročí, kterou každý měsíc zaplňuji svými medailonky dosud. Mimochodem o osobnostech lesníků v Československu i osobnostech Jaroměřska jsem publikoval již cca 1000 medailonků. Jako jediný ze školy jsem psal o svých spolupracovnících v různých lesnických periodikách.

Průkopník informatické výchovy

Jako literát spíše vědecky a odborně zaměřený racionální introvert a i jako bibliograf jsem si byl dobře vědom, že musím na SOŠ, na lesnické škole své studenty naučit pracovat s odbornými informacemi, literaturou odbornou a rozmanitými informačními prameny primárními, sekundárními, jako jsou rešerše, bibliografie, referátové časopisy, knihovní katalogy a kartotéky, i terciárními jako jsou bibliografie bibliografií, rešerše rešerší. Učil jsem žáky kvalifikovaně se pohybovat v knihovnách, muzeích i archivech a informačních střediscích, umět pracovat s odbornou literaturou, vyhledávat ji a správně ji bibliograficky citovat, k čemuž sloužila i středoškolská odborná činnost, a to v době, kdy ještě na škole zdaleka osobní počítače (PC) nebyly. Tato moje činnost měla vhodné podmínky po zřízení Základního informačního střediska VTEI při škole za ředitele prof. M. Doležala v dubnu 1971. V duchu myšlenek citátů – „Vědění je jen tehdy věděním, když bylo získáno vlastním usilovným myšlením, nikoliv pamětí“ L. N. Tolstoj (1828-1910), nebo „ Nejoriginálnější badatelé bývají ti, kteří znají nejlépe své předchůdce“ J. S. Mill (1806-1873), nebo latinské gnóma „Qui scit, ubi sit scientia, habenti est proximus,“ což česky znamená „ Kdo ví, kde se poučit, je již poučen“- jsem učil své studenty v denním i dálkovém studiu orientovat se ve světě odborných informací a informačních institucích. Připravoval jsem je nejen na vysokoškolské studium, ale i na celoživotní neustálé sebevzdělávání a učení se.

Mohu pouze konstatovat, že jsem byl na středních školách v ČR průkopníkem informatické výchovy. Propagoval jsem ji na četných odborných seminářích i celostátních v Praze, krajských v Hradci Králové i okresních v Trutnově a zpracoval jsem i metodickou příručku Základy informatiky pro středoškoláky, vyšlou od března 1979 v několika vydáních, a zpracoval jsem kapitoly o informatické výchově pro čtyři různé středoškolské učebnice českého jazyka, jež vyšly v 11 knižních vydáních v nákladu 650 tisíc výtisků ve SPN v Praze. Tato významná a rozsáhlá moje češtinářská aktivita je zdokumentována v mé Bibliografii lesnického školství na území Československa v letech 1969-1992 ( na straně 129-133, záznamy č. 1126 až 1151), kam odborné zájemce odkazuji, nebo na sborníčky ze školních přehlídek SOČ, zejména na ten z dubna 1981 (51 záznamů).

Literární tvořivost

Dále jsem pro studenty zpracovával mnoho učebních textů, např. o filmu a výchově filmového diváka a nebo texty o světové literatuře, ale vybrané kapitoly o české tabuizované literatuře ruralistické a katolické, přehled tvorby signatáře Charty 77 Jaroslava Seiferta, metodické texty ke zpracování samostatných písemných prací atd. atd. Pod mým vedením se studenti zúčastňovali i školních, okresních, krajských a v roce 1984 i celostátních kol olympiády O češtině trochu jinak, kdy student z mé třídy Václav Mráz se probojoval do celostátního kola. Studenti samozřejmě spolupracovali, jak už bylo uvedeno, s Ústavem pro jazyk český ČSAV v Praze (1971-1988), ale i s řadou redakcí periodik, např. s Lesnickou práci, s krajským deníkem Pochodeň, okresním týdeníkem Krkonošská pravda, se Zpravodaji VčSL a Zpravodajem SevčSL atd. Jako sám literárně a publicisticky činný spisovatel jsem podněcoval a povzbuzoval své studenty k literární tvořivosti, a to nejen básnické, prozaické, ale i novinářské. Od roku 1946 na škole vycházely studentské školní časopisy, např. Lesák (1946-1947), Nástěnné noviny (asi 1947-48), od dubna 1947 do dubna 1950 známý Facír (krajánek, podle toulavých nezaměstnaných lesníků), založený z iniciativy studenta Otto Bartoně (1927-1979), promovaného etnografa, pozdějšího ředitele Okresního muzea v Příbrami. Po něm na zásah stranických orgánů nastoupil zdeformovaný časopis Socialistický lesník (1951-1953) a od 6. 11. 1958 do 10. 6. 1964 časopis Mladý lesník. A pak z mého¨podnětu se studenti vrátili k osvědčenému tradičnímu názvu Facír, který nepravidelně vychází dosud. V jeho redakci se vystřídalo mnoho znamenitých agilních studentů, pozdějších lesních inženýrů nebo i profesionálních novinářů. Za všechny např. jmenuji PhDr. Ladislava Laška a PhDr. Milana Maršálka, CSc., ale i lesní inženýry Ing. Tomáše Hrubce, Ing. Radko Novotného, Ing. Pavla Bezděka, nebo politiky exsenátora Parlamentu ČR MVDr. Pavla Heřmana, poslance Parlamentu ČR Mgr. Robina Böhnische atd. Na škole vycházely někdy i dva časopisy, např. Facír a AntiFacír, nebo i recesní ročníkové a třídní časopisy, např. Kokos (1976 - 77), Čuník Pižďucha & 50 švábů (1975), Motyka apod. Některé jsem posílal, zejména časopis Facír k archivování do Státní Národní knihovny v Praze, nebo do trutnovského muzea a Státního okresního archivu v Trutnově. Jinak většinu Facírů mám svázanou. Hodnotný byl sborníček Facír v SSSR z roku 1976 s otištěnými cestopisnými příspěvky z literární soutěže, zveřejněné i v deníku Pochodeň ze 17. a 18. 4. 1976, s . 6, a otištěnými v Krkonošské pravdě od dubna do června 1976. Konečně se stalo i tradicí, že maturitní ročníky vydávaly své maturitní Facíry po maturitě k slavnostnímu předávání maturitních vysvědčení. Jako rozpomínka na tento počin vyšel dne 20. září 1984 tematicky zaměřený Maturitní Facír po 10 letech o 34 stranách, v němž jsem pojednal o dosavadních studentských časopisech. Vyšel z iniciativy Ing. Pavla Bezděka v našem ZIS za Ing. T. Rabase. V současnosti časopis vytvářejí studenti na Domově mládeže SLŠ Trutnov za vedení paní vychovatelky Jarmily Richterové. Samozřejmě, že jsem literární činnost a tvořivost na škole vítal a podporoval ji. Zásadně jsem však cenzorsky z pozice češtináře do obsahu časopisu nezasahoval, pokud by nepřesahoval míru dobrého vkusu a mravů. Redakci studentů jsem ponechával svobodu a iniciativu celému dělnému redakčnímu kolektivu. Výjimečně jsem byl vyzván, abych přispěl. Např. redaktorovi Tomáši Izákovi, laureátovi mezinárodní soutěže trubačů, jsem poskytl interview do Facíra v prosinci 1994 o svém působení na škole. Facír především přinášel první literární básnické i prozaické pokusy, cestopisy, rozhovory, reportáže, články, aktuality, recesi,“překlepi“ a přeřeknutí, humor apod. Úroveň těchto časopisů byla velmi proměnlivá a diferencovaná. Byl zrcadlem, čím žili mladí lesníci-studenti a studentky na naší škole. Vydání čísla bylo však vždy velkou událostí. Nechyběla při tom ani školní muzika.

Jiří Uhlíř je emeritní středoškolský pedagog, od 1. září 1961 do 30. června 1998 vyučoval český jazyk a literaturu a dějepis na Střední lesnické škole a Lesnické mistrovské škole v Trutnově.Jiří Uhlíř je emeritní středoškolský pedagog, od 1. září 1961 do 30. června 1998 vyučoval český jazyk a literaturu a dějepis na Střední lesnické škole a Lesnické mistrovské škole v Trutnově.Zdroj: archiv J. Uhlíře

Našli se i jedinci, kteří zpracovávali i náročné prózy a vážnou poezii a prózu. Mezi absolventy máme i seriózní literáty, např. dvě básnické sbírky milostné lyriky pod pseudonymem vydal docent RNDr. Stanislav Vacek, DrSc., významný český lesník a ekolog. Útlou knížku veršů též napsal a vydal Jan Bercha s názvem Škoda, že už předloni… (1993). Studenti zpracovávali i cestopisy, např. v roce 1967 ze zájezdu školy s Ing. Bř. Hofmanem ve Velké Británii - Anglii. Cestopisné seriály v novinách publikovali mnozí naši studenti, např. Petr Bláha pojednal o dvaceti pěti dnech prázdnin v Norském království (1980), v roce 1981 otiskl seriál Na kolech v zemi fjordů, o pomoci naší školy české vesnici Rovensko v Rumunsku zase napsal Petr Skalský (1990) atd. atd.

Se studenty jsme se zúčastňovali i školních a okresních recitačních soutěží. Připravovali jsme pásma k MDŽ, akademie a vánoční besídky apod. Studenti psali verše a otiskovali je

v 60. letech ve sbornících trutnovské okresní knihovny, např. sborníky Prolog a Hlas, v 60. letech také za mne se ve škole hrálo studentské divadlo, organizovaly Majálesy, při předávání maturitních vysvědčení novopečení maturanti přednášeli Seifertovy, Nezvalovy a Mikuláškovy verše, stejně jako při ústní maturitě z češtiny, což jsem na škole zavedl já. Studenti se pokoušeli i o psaní filmových scénářů k dokumentárním filmům, protože sám jsem byl filmařský amatér, mnozí zpracovali hodnotné seriály barevných diapozitivů, např. Procházka školou, Pomníky z války 1866 na Trutnovsku, Muzeum bratří Čapků v Malých Svatoňovicích, diafony Po stopách Jiráskovy kroniky U nás (Karel Kubeček, 1978), Památky Trutnova a okolí (1979), Malé Svatoňovice - sídlo domova mládeže studentů I. ročníku (1979). Velice úspěšný byl dvoudílný diafon Československá spartakiáda 1980 autorů P. Bláhy a L. Pšeniky, nebo lyricky laděný dvoudílný diafon s vlastním poetickým textem, s barevnými diapozitivy a citlivě zvolenou hudbou vytvořil Martin Vacke a navázal na něj Rok a den na SLTŠ Trutnov - Volný čas. Když se nemusím učit (1980, 1981). Vedl jsem též studenty k tomu, aby si vedli třídní kroniky a fotoalba , připravovali si texty exkurzních průvodců atd. Studenti se též zúčastňovali výtvarných i historických výstav, soutěží a přehlídek Soutěží technické tvořivosti mládeže v Hradci Králové, v Hořicích v P. s dějepisnými pracemi, stejně jako i školních, okresních, krajských a ba i celostátních kol středoškolské odborné činnosti (SOČ) v češtině a dějepise. V roce 1981 se student Jaroslav Vaníček za mé konzultace probojoval do celostátního kola SOČ ve Znojmě s hodnotnou původní jazykovědnou, onomastickou prací Soupis pomístních jmen na katastru obce Poniklá, okres Semily (62 stran + 9 kolorovaných mapek A4). Stejně užitečné práce zpracovávali studenti i v jiných předmětech. Zde s uznáním, vděčně vzpomínám na výrobu řady učebních pomůcek, zejména nástěnných obrazů a různých modelů zhotovovaných svépomocí pro biologii, chemii a botaniku pod vedením skvělých kolegyň paní Ing. Jany Buckové a Ing. Marie Havířové, jejichž tvorba znamenala velké finanční úspory pro školu a zdokonalení výuky v přírodovědných předmětech.

Během 37 let působení na škole jsem pracoval nejen jako středoškolský učitel českého jazyka a literatury a dějepisu, ale z vlastní zkušenosti jsem poznal práci třídního učitele, vedoucího metodické skupiny (i předmětové komise) všeobecně vzdělávacích předmětů, ale i knihovníka žákovské knihovny na naší škole, předsedy maturitní komise na SZeŠ v Litomyšli a Hořicích v Podkrkonoší a místopředsedy i na SLŠ Trutnov.

Výuka v muzeích a galeriích i práce na dokumentech

Realizoval jsem výchovně vzdělávací cíle také výukou v muzeích a galeriích (Památník bratří Čapků v Malých Svatoňovicích, Muzeum Boženy Němcové v České Skalici, Galerie antického sochařství v Hostinném apod.), knihovnách, archivech, literárními exkurzemi, kdy jsem na místech památných četl přímo úryvky z Babičky B. Němcové v Babiččině údolí, vlastivědnými exkurzemi a jinými přitažlivými formami vyučování (kvizy), literárními soutěžemi apod. Na škole jsem pracoval jako důvěrník výchovného systému Kultura mládeži – mládež kultuře. Hojně jsem v letech 1965 – 1998 přednášel na různých místech Východočeského kraje o vývoji filmu, o Boženě Němcové, Jaroslavu Haškovi, filmové výchově, informatice, počátcích letectví apod. (cca 40 přednášek).

Zúčastnil jsem se i práce na pedagogických dokumentech pro český jazyk a literaturu na SLŠ a LMŠ. Čeho si zvláště vážím, že jsem vyučoval ve studiu při zaměstnání na SLTŠ i LMŠ v konzultačních střediscích nejen v Trutnově, ale se svými kolegy dojížděl školním osobním automobilem, vlakem i autobusem do konzultačních středisek v Teplicích v Čechách, Praze, Havlíčkově Brodě a v Hradci Králové. Byla to vskutku řehole, o níž se současným kolegyním a kolegům ani nesní. Vstávali jsme brzo ráno a vyjížděli za jakýchkoliv povětrnostních podmínek, zejména svízelné to bylo v zimě za náledí a mrazu. Přitom jsme byli mizerně placeni za konzultační přednášky i semináře a písemné a ústní zkoušky, které si vyžádaly mnoho našeho času. Byla to zkrátka práce navíc. Vzpomínám na zátěž různých oprav písemek, diktátů, slohových kompozic, zejména maturitních písemek, kterých jsem měl, dovoluji si tvrdit – nejvíce ze všech učitelů na škole. Někdy jsem zkoušel ve čtyřech maturitních třídách. Znamenalo to opravdový stres a zátěž při opravách nejen maturitních kompozic, ale i běžných písemek a diktátů. Za těch 37 let z češtiny i dějepisu byly jich jistě desetitísíce. Zejména při maturitních zkouškách to vyžadovalo velkou pozornost a soustředěnost. Učili jsme v početně silných třídách, až kolem čtyřiceti, teprve později došlo k dělení tříd. Sportovní třídy mívaly kolem 15-20 žáků, tam jsem zpravidla učil dějepis. Jako třídní vzpomínám, kolik vysvědčení jsem v denním i v maturitních třídách dálkařů se napsal. V maturitních třídách to i bývala tři vysvědčení za rok pro každého maturanta. Jsem rád, že jsem zavedl ústní přednes vybraného textu básně, úryvku prózy či divadelního monologu. Nechyběly však recitace i vlastní studentovy tvorby. Samozřejmě, že výkony byly diferencované. Měl jsem pověst velmi náročného a přísného učitele. Uplatňoval jsem nároky nejen na studenty, ale samozřejmě, že i na sebe. Byl jsem však uznalý. Mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsem se snažil být krajně spravedlivý. Nikdo kvůli mému vztahu ke studentům, kvůli mým nárokům a přísnosti si žádný student nevzal život, nikdo nespáchal sebevraždu. Snažil jsem se, aby studenti se sami interiorizovali (zvnitřnili), tzn. vnitřně ztotožnili s mým hodnocením. U maturit jsem býval zvláště vstřícný, protože maturující bývali vystaveni vyšší zátěži a nervozitě. Navrhoval jsem známku na základě výkonu s přihlédnutím k předchozímu studiu i hodnocení písemné práce a podle toho navrhoval známku. Ostatně takovým korektivem zkoušejícího učitele tam byla celá maturitní komise. Myslím, že většina maturantů byla nakonec s naším ohodnocením spokojena. Nedával jsem však známky zadarmo. Zkrátka po celých 37 let jsem si na škole držel určitou úroveň a byli také i u mne pochopitelně neprospívající studenti, tak jako i v jiných předmětech.

Že jsem měl pověst dobrého češtináře, dokládá to, že jsem byl požádán, abych uskutečnil řadu ukázkových hodin, takže u mne v hodinách hospitovali nejen ředitelé, zástupci a krajští inspektoři i zástupci ministerstva školství ( MŠ), ale také všichni ředitelé trutnovských středních škol i učitelé z Východočeského kraje, hospitace organizované kabinetem ČJL Krajského pedagogického ústavu z Hradce Králové, kde jsem několikráte za PhDr. Josefa Petrtýla a PhDr. Jaromíra Kráma, vedoucích kabinetu ČJL KPÚ, přednášel v rámci kraje na pedagogických seminářích v Hradci Králové, Havlíčkově Brodě, Chrudimi i v Trutnově, kde jsem se svěřoval se svými pedagogickými zkušenostmi a poznatky.

Výuka dějepisu

Dějepis patří k předním společenskovědným předmětům s výrazným posláním politickým a morálním. Přes minulost se snažíme, abychom se vyhnuli chybám svých předchůdců. Samozřejmě, že i zde při výuce tohoto předmětu jsme limitováni učebními osnovami a soudobými učebnicemi, které jsou víceméně závazné. I zde jsem se snažil získat své studenty pro výuku dějepisu. Učinit předmět zajímavý a přitažlivý.

Od února 1962 jsem průkopnicky zadával samostatné písemné a obrazové práce. První téma bylo Můj kraj. Pak se témata diferencovala. Studenti se pokoušeli zpracovat např. historii své obce, buď od založení, nebo až po roce l945, nebo úsek válečná léta 1939-1945, dny osvobození v roce 1945, jindy tématem bylo zpracování dějin závodu, podniku, JZD, státních statků, polesí, LOU, popis exkurze nebo návštěvy cizího státu, historie sportovního klubu, tradičního sportovního závodu nebo sportovního objektu, např. koupaliště apod. Pokus o turistický průvodce krajem, obcí a městem apod. Přitom se museli seznámit s místním kronikářem, kronikou, komunikovat s pamětníky, využívat při heuristice různých pramenů z regionální literatury, muzeí i archivů, která jsem v Trutnově s nimi vcelku pravidelně navštěvoval. Učil jsem je nenásilně technice práce historika, samozřejmě v mezích jejich věkových zvláštností a zaměření. - Vždy na začátku prvního nebo druhého ročníku, kdy se dějepis na SOŠ vyury připravili historickou procházku po památkách města Trutnova. Vybrali si sami zajímavé objekty po konzultaci se mnou, naučili se text nazpaměť a pak dovedli své spolužáky k památce, o níž kvalifikovaně a zasvěceně pojednali. Jak jinak pak procházeli kolem domů a památkových objektů ve městě Trutnově a vnímali genius loci, který se jim stal druhým domovem na dobu čtyř let. Také jako třídní jsem hned na začátku prvních dnů provázel žáky městem sám a seznamoval je s pamětihodnostmi, místopisem a orientací v labyrintu města. Také pak studenti si sami zhotovovali před ročníkovými exkurzemi rozmnožované texty exkurzních průvodců, takže už věděli předem, co mohou očekávat např. od návštěv lesnických a mysliveckých muzejních expozic v zámečku Ohrada-Hluboká nad Vltavou, Lednice na Moravě , zámek Konopiště, zámek Opočno v Podorličí atd. Studenti se zúčastňovali též archeologického výzkumu v Trutnově, za což obdrželi děkovný dopis z Archeologického ústavu ČSAV v Praze. Sami pak vyhotovovali písemné třídní kroniky a fotografická alba, a tak se připravovali na vedení kronik polesí, jak ukládal zákon. Mnoho rozmanitých prací bylo vytvořeno v rámci SOČ. Zpravidla při výběru a volbě tématu jsem nechával velkou svobodu samotným studentům-zpracovávatelům. Samozřejmě, že ve výkladu jsem je seznamoval s vývojem studovaného oboru, s lesnictvím a lesním hospodářstvím v jednotlivých sociálně ekonomických a historických obdobích.

Kritika špatné učebnice Dějepisu pro I. ročník SOŠ

Jako učitel jsem byl přesvědčen, že některé učebnice z poloviny 80. let při přechodu na nový výchovně vzdělávací model, učebnice tehdy tvořené především vysokoškolskými učiteli, jsou příliš vědecké, nesrozumitelné, nesplňující ve svém zpracování požadavek věkové přiměřenosti žáků. Proto jsem si dovolil, jako jeden z mála, ne-li jediný ze středoškolských učitelů, tyto nekvalitní učebnice opatrně kritizovat. Provedl jsem analýzu odosobnělé učebnice Dějepisu pro I. ročník SOŠ a zpracovaný elaborát se zasvěceným článkem zaslal redakci deníku ÚV KSČ Rudé právo, které můj článek pod názvem Názor středoškolského učitele Non multa, sed multum aneb Méně znamená někdy více v Rudém právu dne 18. října 1986 v příloze Halo sobota na s. 5 otisklo. Kritika vzbudila velkou pozornost u čtenářů, zejména u rodičů a pedagogů. Jako odezvu jsem já i redakce dostali řadu dopisů. Dodnes si myslím, že kritika této opravdu hrozné středoškolské učebnice, nepřiměřené věku a chápavosti 15-16letých žáků, byla oprávněná a že jsem měl plnou pravdu.

PhDr. Jiří Uhlíř 

Otištěno In: Šedesát let lesnického školství v Trutnově 1945-2005. Jubilejní almanach… Red. J. Uhlíř. 1. vyd. Jilemnice, vydavatelství Gentiana pro SLŠ a VOŠL Trutnov v září 2005, s. 61-72, 1 obr.