Do vahařského učiliště TONAVA jsem šel v roce 1957, byly to první mé roky do života zcela bez rodičů. Nebyly mobily, ani PC…dnes nemyslitelné Nás 14 kluků z Prahy do Úpice vezl ještě parní vlak, jiskry v noci tančily za námi, jak světlušky po krajině. Vyrazili jsme před 64lety na cestu k samostatnosti.

V naší době byla Úpice rušným městem. Celá řada továren, zejména textilek, několik učilišť, naše vahařské, také dlaždiči, či hornické ve Svatoňovicích. Úpické náměstí bylo tehdy plné života, vévodila mu historická radnice, dnes muzeum, kostel i restaurace Beránek. Autobus jezdil až na náměstí. Úpici proslavili zejména slavní bratři Čapkové, kteří před 1.sv. válkou zde chodili do školy, jejich tatínek byl v Úpici lékařem. Ale ta malá statečná Úpice jako jedna z prvních, povstala proti Němcům v květnu 1945.

 I po těch letech si říkám, že tu naší pražskou partu dal dohromady nějaký šprýmař. Kluci z rodin živnostníků, předúnorových intelektuálů i z rodin válečných hrdinů. Tatínek jednoho z nás, byl popraven v posledních dnech války v Terezíně, tatínek dalšího z kamarádů padl za Pražského povstání. Každý z nás měl v sobě nějaký osudový životní příběh, nejspíše proto vzniklo to kamarádství na celý život. Nikdo z nás se v dalším životě neztratil.

Domovem nám byl internát, vila bývalého textilního továrníka Oberlandera. V době našeho učení vše ještě dýchalo prvorepublikovou dobou, tehdy za továrníkem jezdila Adina Mandlová, známá česká herečka. Dřevem vykládané místnosti, mohutné schodiště, k internátu patřily i tenisové kurty, park a zahradnictví pana Kyncla. V prvním patře byla nádherná jídelna, i prostorná hala. Bydlel jsem tehdy v přízemí, bylo nás na pokoji 8, spali jsme na palandách. Tři dny ve škole, tři dny dílny, učiliště bylo u vahařské továrny. Do školy jsme chodili společně v útvaru a se zpěvem. Dnes je to úsměvné… Samotná škola byla ale náročná. Ve škole nás do tajů vahařského řemesla zasvěcoval poctivý kantor Ladislav Máslo ze Rtyně,. V dílnách vládli mistři řemesla Vik, Pavlínek, Růža, Mayer… Podle školních výsledků a chování byly i vycházky, odpoledne ve středu, nebo v neděli. V sobotu se pracovalo.

Internát to bylo asi 50 učňů. Každé ráno rozcvička, ale i vůně pečiva od pekaře Smrčky z Veselky. Poznávali jsme též podkrkonošské chlupaté knedlíky, úpický řízek s knedlíkem a zelím. Volný čas jsme vyplňovali sportem, ale i brigádami. Stavěli jsme koupaliště na Podradči, hvězdárnu na Krétě, přírodní divadlo za řekou, vybírali jsme brambory na kopci Kvíčala. V neděli cesta na fotbalovou úpickou Spartu, nebo do kina. V zimě hokej. Ve třetím ročníku opatrné návštěvy hostinců a že jich v Úpici bylo…. Republika, Beránek na náměstí, Beneš na Sychrově, či historická Dřevěnka, dnes vzácná opravená kulturní památka i po letech ji pohladíme pohledem. S úsměvem si vzpomenu na příjezd provazochodecké rodiny Třísků. Na náměstí se do jejich koše vsoukal spolužák Jirka a za našeho potlesku a k nelibosti vychovatelů, jej Třískové přenesli po laně přes náměstí. Mým vychovatelem byl Karel Matějka, sportovec - sokol, byl náročný k nám i k sobě….

 V prvním roce učení v červnu 1958 zavřeli z politických důvodů mého otce na 5let. Těžká doba, zejména pro maminku. Zůstala doma sama, s ní tři kluci. V červnu 1960 jsme se vyučili. Spolužák Pavel

namaloval tablo, připomíná nám náš úpický pobyt. Je pečlivě uložené u spolužáka Ladislava ve Rtyni. V květnu 9. května 1960 propustili otce na amnestii. Má cesta domů s výučním listem byla hned veselejší.

 

V roce 1960 jsme se rozjeli do svých domovů. Na Úpici nezapomínáme, dříve jen občas, nyní již 30let se pravidelně scházíme putujeme vlakem z Prahy do naší Úpice. Přespíme na „internátě“, našim domovem na tu jednu noc. Naše setkání, jsou vždy v silné sestavě… V rámci setkání v Apríl baru je vždy společná večeře i fotografie u tabla, předání diplomů, či dokonce medailí! Ještě před lety jsme se scházeli i s vychovatelem Karlem Matějkou, či mistrem Karlem Růžou. Tím nejvzácnějším hostem je stále náš učitel matematiky Jiří Hejna. Nikdy nezapomene, vždy přijde.. Tímto vzdáváme i poděkování všem co nás připravili do života. Děkujeme.

V rámci setkání v Apríl baru je vždy společná večeře i fotografie u tabla, předání diplomů, či dokonce medailí!V rámci setkání v Apríl baru je vždy společná večeře i fotografie u tabla, předání diplomů, či dokonce medailí!Zdroj: Přemysl VotavaV roce 2018 nás pozdravil i pan starosta Radim Fryčka, a tak společně jsme oslavili 100.výročí republiky. Milým hostem v tomto roce byl i Joska Sedláček, fotbalista Úpice i vršovické Bohemky. Přichází mezi nás také historik, znalec Úpice, pan Josef Cabadaj. K dobré náladě po několik let hraje na harmoniku náš „mazák“ Josef Hrubý.

A považte cestu si k nám našel Dobrý voják Švejk, zazpíval si s námi, předával medaile.V posledních letech vítáme mezi námi i regionální televizi, objevíme se i v novinách, sraz je tak zvěčněn a můžeme se pochlubit doma i známým. V roce 2020 tomu bylo 60let, co jsme se vyučili. Covid nás nezastavil… Po kamarádech tak vzkazujeme, že jsme na Úpici nezapomněli, 22.září 2021 jsme opět v Aprilbaru.

Přemysl Votava (učeň TONAVA 1957 – 1960)