V sobotu 20. února, jsme se vydali cestou pochodu smrti vězňů z Choustníkova Hradiště. Přesně 76 let poté, kdy tudy prošli hnáni a masakrováni německou SS stráží. Podstatné je, že u poloviny obětí, byla nalezena vězeňská čísla. Historická dokumentace velmi pokročila, už v 70. letech a někdy i dříve, byla u obětí na Pístově či v Žihli podle čísel určována jména obětí. Těsně po válce to bylo například v Terezíně, u největšího hrobu obětí transportů smrti, pokud nepočítáme hrob 600 spálených obětí v Tachově. Máme tedy naději se jejich jména dozvědět. Již nyní známe potenciální jména více než 20 vězňů z dostupných dokumentů a ta se spolu s ostatními čísly pokusíme verifikovat s pomocí památníku KT Gross-Rosen v Polsku. Oběti snad tedy dostanou konečně jména po dlouhých, více než 75 letech.

Slýcháme často nářky, že na válečné oběti se zapomíná, o hroby se nepečuje, mladým na této historii nezáleží. Na mladé se to trochu svádí, ona veřejnost obecně spoléhá po několik generací na to, že o hroby a pomníky se přece někdo stará, my máme svých starostí dost. Často se zapomínalo i v minulosti, za socialismu byly ale výpravy alespoň k velkým hrobům povinné a leccos došlo pozornosti dítek a dospělých. Dnes jsme tzv. svobodní a vedení k úctě k památkám a soucitu s obětmi se vytratilo. Která naše škola děti dovede na výročí osvobození k válečným hrobům? Ale dost lamentace. Projít cestu smrti může občas procházkou každý. Květinu ke hrobu dát můžeme všichni a nejen na významná výročí. Všímat si pomníků a hrobů v okolí, starat se o ně, upozornit na to, že chátrají, případně je občas uklidit a obci, jež to má na bedrech zákonem, pomoci s jejich obnovou, také není mimo naše možnosti.

Kde oběti pochodu smrti dnes leží?

S touto otázkou jsme v sobotu 20. února, přijeli k hromadnému hrobu na hřbitově v Choustníkově Hradišti. Ano, je dobře známo, že zde je 145 obětí z tohoto pochodu smrti pohřbeno. V nedaleké Hajnici je jich pohřbeno dalších 34. Víme to díky dlouholeté tradici červnových pietních slavností, které organizuje město Choustníkovo Hradiště ve spolupráci s Klubem českého pohraničí a dalšími, a to dokonce pod záštitou prezidenta Miloše Zemana. Víme to také díky práci a knihám historiků, zejména pana Jaroslava Štraita, který navázal na dřívější díla pana Františka Ťopka a dalších. Také díky výzkumu polských historiků i památníku Gross-Rosen v polské Rogoźnici v Dolním Slezsku.

Jaké to pro vězně tehdy bylo, kudy vlastně procházeli? Vydali jsme se jejich cestou a připomněli si vše krátkou trasou. V rámci dodržování opatření, tedy v rouškách, v malém počtu, s dodržením rozestupů, vše podle pravidel. Věděli jsme díky pánům historikům, že do Choustníkova Hradiště vězně přihnali pěším pochodem v neděli 18. února 1945. Měli za sebou tu neděli už tři dny pochodu. Podle poměrně nových zjištění historika Štraita a polského autora Martina Dudziaka vyšli z pracovního tábora v Zimné, tehdy zvané německy Kaltwasser. Byla to jedna z desítek poboček nacistického krutého pracovního tábora v Sovích horách, tzv. komanda AL Riese, Arbeitslager Riese. Dnes jsou Góry Sowie turistickou destinací. V Kolcích, nedaleko Zimné, je památník 2000 – 4000 vězňů, kteří zde zahynuli. Kolik jich přesně bylo nevíme a většina jejich těl nikdy nebyla a nebudou nalezena. Tak jako na mnohých jiných místech útrap nacistického Německa, po celé Evropě.

Ze Zimné naši vězni vyšli ve čtvrtek 15. února. Svědci vypovídali o pochodu v pětistupech, v nedostatečném ošacení, v horách bylo až – 20 stupňů mrazu i chladněji. Byli téměř bez jídla a pití, záměrně, umírali po desítkách na vyčerpanost a slabost, ale i neustálé a bezdůvodné bití strážemi SS. Slabé vězně stříleli a dobíjeli. Nocovali postupně v polském Mieroszówě a na našem území, tehdy v Němci okupovaném pohraničí, ve Chvalči, v Poříčí u Trutnova a v Trutnově. Etapy byly dlouhé, kolem 20 až 22 km, horským, poté kopcovitým terénem. V Trutnově vagónovali část vězňů do transportu na KT Flossenbürg. Ostatní tisíce vězňů šli dál, inkriminovanou neděli 18. února došli do Choustníkova Hradiště, byla to pro ně další dvacítka kilometrů.

Zmatek a likvidace vězňů

Prošel někdy někdo z vás čtyřikrát za sebou dvacet kilometrů každý den? Zkuste si to. Většina lidí dnes řekne „to nedokážu“. Přidejte si hlad, žízeň, mráz a bití. Ale zpět k našim vězňům. V Choustníkově Hradišti nocovali na dvou místech. Na statku Rýcholka – když vyjdete cestou ze hřbitova směrem do města, po levé straně je to první odbočující silnice vlevo. U této odbočky byl také po válce nalezen hrob s jednou obětí pochodu smrti. Druhá kolona vězňů nocovala v pivovaře, ten ještě dnes stojí, i když už jen jeho zbytky a výstavní přední stěna. Na obou místech nocovali tisíce vězňů, prakticky jen vsedě či ve stoje, a to dvakrát. Proč dvakrát? V pondělí 19. února je stráže hnali po noclehu do Jaroměře k vagónování na Flossenbürg. Ale to K. H. Frank, velitel SS a policie v protektorátu, zakázal. Byli tedy vráceni a hnáni v úterý 20. února opět zpět do Trutnova, po druhém noclehu v Choustníkově Hradišti. Mimochodem 36 stráží SS, jak píše historik Štrait, bylo ubytováno v hotelu Špork a dvou dalších hostincích.

Jak jsme se přesvědčili letos 20. února, cesta vězňů je vroubena hroby obětí. A jejich příběhy. Ze hřbitova, od hrobu 145 obětí, projdete kolem odbočky na Rýcholku s bývalým hrobem 1 oběti (dnes je v hrobu na hřbitově), pak dále obcí kolem pivovaru. Poté kolem odbočky na tzv. Grunt a cestou kolem Kocbeřského potoka nedaleko čísla 158. V obou místech nastalo vraždění vězňů. SS stráže vyzvali ty, kdo jsou nemocní a slabí, aby vystoupili s tím, že je povezou na povozech. Pak je u lesa nemilosrdně povraždili. Povozy pak byly mrtvoly dovezeny dále k místu jejich zahrabání. O převozu vězňů k popravě i pohřbení vypovědělo mnoho svědků, zaslechli i jejich střílení. Lesní cestou podél potoka dojdete do místa po pravé straně silnice z Choustníkova Hradiště, které je dnes označeno ze silnice viditelnou zelenou informační tabulí. Zde se nacházely dva hromadné hroby, s 98 obětmi – i ty jsou dnes pohřbeny na hřbitově.

Vraždění u Kocbeře a Hajnice

Vraždění pokračovalo u Kocbeře a dále, němečtí civilisté pomáhali a nemilosrdně vraceli k popravě i jednotlivé uprchlé vězně. Došli jsme naší cestou k dalšímu místu bývalého hrobu obětí pochodu smrti. Nachází se za Kocbeří, na odbočce vlevo k tzv. samotě „U Berana“. I dnes zdejší naučná stezka tento název udává. Prošli jsme kolem pomníku a hrobu rudoarmějce, jak udává nápis seržanta Rudé armády Tomašova, padl 9. května 1945. Necelých 100 metrů za ním po cestě vlevo se nachází pomník s nápisem uvádějícím 19 obětí pochodu smrti z února 1945. Dnes jsou spolu s dalšími 3 obětmi z jednotlivých dvou hrobů v okolí Kocbeře a 24 obětmi ze čtyř hrobů u Výšinky všechny pohřbeny v hromadném hrobu na hřbitově v Choustníkově Hradišti.

Počítejte se mnou – 98 obětí pohřbených u silnice, 1 u odbočky na Rýcholku, 19 a další tři za Kocbeří, 24 u Výšinky. Celkem 10 hrobů a 145 mrtvých za necelé dva dny. Ale to nestačilo. Další tři hroby byly v poválečné exhumaci nalezeny u Stříteže, Nového Rokytníku a Humburků. Z nich bylo 34 obětí pohřbeno v hromadném hrobě na hřbitově v Hajnici, 6 obětí na hřbitově v Trutnově. Umíme si to vůbec dnes my, žijící v dostatku a v míru desítky let, vůbec představit? Netřeba dodávat, že vraždění vězňů, i když nedosahovalo rozměrů hromadného střílení v okolí Choustníkova Hradiště, nastalo už dříve po cestě pochodu smrti. Jen v Trutnově po noclehu v závodu AEG (mnozí zachytí jméno dnešního známého výrobce elektroniky) bylo zahrabáno do škváry 14 mrtvých vězňů se zastřelenou Polkou.

Dejme jim jména

Jak bylo řečeno v úvodu, máme dnes mnoho možností. Zaslechli jste už možná o verfikaci jmen válečných obětí, jak z řad padlých rudoarmějců a dalších spojeneckých vojáků nebo právě u vězňů na pochodech smrti. Uvědomme si, že oni všichni tady nikoho nemají. Byli většinou zdaleka a co ještě častěji – jsou bezejmenní. Nevíme kdo a odkud skončil svůj život u nás, v našem bezprostředním okolí, kousek od našich dnešních domovů. Po válce probíhaly řízené exhumace. V Choustníkově Hradišti to bylo 21.-22.9.1945 a v okolí Hajnice 30.-31.8.1945. Proto vše přesně víme, kde byly hroby nalezeny a kolik v nich bylo obětí. Jak byly oběti zavražděny - ve velké většině to bylo násilnou smrtí, lebka nesla známky proražení a průstřelu, těla, či zbytky těl, známky podvýživy a vysílení. Vypověděly o tom také desítky svědků a poválečná pečlivá vyšetřování.

Dejme těm, co můžeme poznat, jména a dejme o nich vědět k nim domů, že zde zemřeli.

Milena Městecká (autorka knihy Evropa v agonii pochodů smrti)