„Mám ráda nejen žirafy, ale i další zvířata. Letos jsem si splnila životní sen: cestu do Keni. A mohla je tak vidět ve volné přírodě,“ svěřila se v sobotu Věra Martinová v rozhovoru pro Deník.

Proč jste přijela do Dvora Králové zrovna na křest žiraf?
Žirafy mám odmala moc ráda. Je v tom určitý podtext. Jako malá jsem byla nejvyšší holkou ve třídě, a tak mě občas žirafou spolužáci titulovali. Ale to mi nevadilo a žirafy jsem si velmi oblíbila.

Letos jste se dokonce za nimi vypravila až do Afriky.
„Ano. Cestou do Keni jsem si splnila největší životní sen. Mám ráda nejen žirafy, ale i další zvířata. Mohly jsme je s dcerou pozorovat ve volné přírodě.

Co na vás v Keni nejvíc zapůsobilo?
Zaujalo mě celé safari. Byli jsme v rezervaci Amboseli, což je v masajštině prašná země. A to je tam doslova a do písmene, protože prach je úplně všudypřítomný. Tam se specializují na slony, takže jsme viděli obrovské sloní stádo s malinkými mláďaty, která nám přecházela přímo přes cestu. Viděli jsme bůvolí stáda a navštívili i masajskou vesnici. Proletěla mi okamžitě hlavou knížka Bílá masajka. A hned mě napadlo, že si neumím představit chlapa, který by mě dokázal přimět k tomu, abych tam žila. Pak jsme však byli v nádherné rezervaci Masai Mara, která je mnohem zelenější. Je to taková příjemná savana. Měli jsme štěstí a dostali se mezi stádo lvů se lvíčaty. Viděli jsme i starého poraněného lva, který si lízal rány.

Opravdu byla cesta do Keni vaším celoživotním přáním?
Byla. Za jedenáct dní jsme toho stihli poměrně dost, ale když jsem se zamýšlela nad dalším snem, hned jsem věděla, jaký to bude. Vrátit se do Keni zpátky.

Je dvorská zoo jedinou, kde jste se stala kmotrou zvířat?
Ne, já takhle cestuji po zahradách poměrně často a zvířecích dětí mám spoustu. Například v Ústí nad Labem jsem pokřtila jednu žirafku, která už z republiky odcestovala do světa. Jmenovala se Teila. Ale mám tam také kmotřence mandrila Čaku. Už to bude dneska pořádně velký opičák.

Vaši fanoušci vědí, že jste bojovala se zákeřnou nemocí. Nyní vypadáte velmi dobře, klidně a spokojeně. Máte recept na pozitivní přístup k životu?
Není to moc jednoduché, protože jsem ještě ke všemu svým založením pesimista. Snažím se však vše nějak překonávat, i když v dnešní době je to velmi těžké. To, co nám teď připravují tam nahoře, je neuvěřitelné. Víte, co jsem se naučila? Dříve jsem říkala, že sklenice je zpola prázdná, dnes se učím ji vidět zpola plnou.

Žijete v Černošicích u Prahy, tam je pěkně, že? Chováte nějaká zvířata?
Je tam hezky a poměrně klid. Máme devítiletého králíka Bobka a dva psy. Měli jsme i osmáky (chilské hlodavce – pozn. red.), ale už nejsou. Poslední samička umřela ve věku osmi let, takže byla v požehnaném věku.

Pěstujete něco na zahrádce?
Mám ráda už jen kytičky pro radost. Zeleninovou zahrádku jsme zrušili, protože to člověka hodně váže. Musíte zalévat, nikam pomalu nemůžete odjet. A navíc se to už ani nevyplatí.

Copak vás čeká v nejbližší době po profesní stránce?
Letos nic nechystám, protože loni jsem vydala vánoční cédéčko, s kterým byla spousta práce. Měli jsme hodně koncertů. Jezdili jsme s Čechomorem, s Pavlínou Jíšovou, takže to byl hodně nabitý rok. Ten letošní začal odpočinkově, ale v květnu a červnu už chystáme dost koncertů s mou kapelou a Jamie Marshallem, což je britský kytarista, zpěvák a skladatel, s kterým spolupracuji už přes šest let.

ČTĚTE: Mladé žirafy dostaly jména