O těchto zajímavých rostlinách napsal Libor Kunte několik knih, postavil na nich i svou doktorskou práci na vysoké škole. Kaktusům ale neunikne ani ve škole, pracuje totiž jako ředitel zemědělské školy v Děčíně.

Vy se zajímáte o sukulenty a kaktusy. Jaký je mezi těmito dvěma pojmy rozdíl?
Každý kaktus je sukulent, ale ne každý sukulent je kaktus. Sukulentní rostliny jsou ty, které mají schopnost ve svých stoncích zadržovat vodu, respektive rostlinné šťávy. Succus znamená latinsky šťáva. Tyto rostliny se dělí na dvě základní skupiny. Tou první jsou stonkové sukulenty, což jsou například kaktusy, stapélie. Pak jsou listové sukulenty, což jsou typicky aloe nebo agáve. Ty mají dužnaté listy. Existují i druhy tchyních jazyků, které vykazují znaky sukulence. Nejedná se o ty běžně pěstované, ale existují.

Libor Kunte (52) je ředitelem Střední zemědělské školy Děčín – Libverda, kterou také vystudoval. Je znalec sukulentů a kaktusů, o kterých napsal již několik knih. Při cestách za svými oblíbenými rostlinami procestoval přibližně desítku zemí. V minulosti pracoval také jako redaktor cestovatelského časopisu Koktejl.

Jak jste se k těmto rostlinám dostal?
To je dlouhá historie, letos je to 40 let. Dostal jsem se k nim přes mého kamaráda Roberta Skalku, jehož tatínek pracoval jako veterinární doktor v zoologické zahradě v Ústí nad Labem. Jednou byl na služební cestě na Kubě, odkud Robertovi přivezl dvě opuncie. Robert mi jednu dal a pak jsme ty kaktusy začali sbírat. Mne botanika bavila od dětství, později se to vyprofilovalo na sukulenty, které jsou dnes mým koníčkem.

Čím vám učarovaly tyto rostliny? V čem jsou jiné?
Jejich tvary jsou opravdu zajímavé, růstové schopnosti, vytváření přenádherných květů. Je v tom i kus exotiky. Za minulého režimu jsem měl rozhodnuto, že po dokončení fakulty emigruji. A měl jsem dvě destinace. Buď jihozápad USA nebo jižní Afrika, které jsou domovinou těchto rostlin. Pak přišel rok 1989 a už nebylo třeba emigrovat. Do těchto zemí jsem se už dostal bez problémů naprosto legálně.

Ondřej Černý (v bílém), kapitán hokejistů Varnsdorfu.
Mysleli jsme, že to půjde samo. A to byl kámen úrazu, přiznal kapitán Varnsdorfu

Napadlo vás tehdy, že kvůli sukulentům budete sjíždět svět, psát o nich a že vás to i nějakou dobu, kdy jste pracoval v Koktejlu, bude živit?
Tam jsem nepsal jen o sukulentech, dělal jsem tam odborného redaktora. Loni jsem vydal knihu, ve které jsem zúročil všechny své cesty. Dvacetkrát jsem byl v Mexiku, byl jsem v Namíbii, na Madagaskaru, v Ekvádoru, Brazílii, USA nebo na Kubě. Věnoval jsem těm sukulentům a kaktusům hrozně moc času. Strašně jsem si jako dítě přál vidět ty rostliny v přírodě. Že se mi to splní jsem ale samozřejmě nevěděl. Ty polopouštní a pouštní oblasti jsou pro mne strašně krásné. To, co mnoha lidem připadá jako symbol nehostinnosti a chudoby, tak mne to lákalo. Měl jsem rád ten klid a tu harmonii pouští a polopouští.

Máte spočítáno kolik zemí jste navštívil?
Určitě deset. Ten výběr zemí, kam se za těmito rostlinami dá vyrazit, ale není moc velký. Dřív jsem cestoval opravdu hodně. Velmi jsem cestoval, když jsem byl v Koktejlu. Od roku 1999, když jsem začal dělat ředitele zemědělské školy, se snažím jednou do roka na tři týdny za kaktusy a sukulenty vyjet. Což mi umožňuje to, že mám ve škole šikovného zástupce, dříve zástupkyni. Takže ty tři týdny se dají zvládnout.

Říkal jste, že jste byl dvacetkrát v Mexiku. Je pro kaktusáře něčím jako zemí zaslíbenou?
To je taková kaktusářská Mekka. Je to země, která má největší počet nejrozstodivnějších kaktusů. Je to země, kde se dodnes dají objevovat nové druhy, protože ta místa, kde rostou, jsou velmi nehostinná. Nyní je trochu nevýhoda, že v těch místech operuje narkomarfie, se kterou se není dobré potkávat.

Oslavy 1. máje v Mikulášovicích, 2019.
Z archivu Deníku:  Májové slavnosti na Děčínsku

Stalo se vám, že jste se s narkomafií setkal?
Stalo se nám to. A nebylo to příjemné. Lidé mi často říkají, že jsou naše cesty nebezpečné. Třeba že Brazílie je strašně nebezpečná země. To vůbec není pravda. Brazílie je naprosto klidná. Nebezpečné je Rio de Janeiro nebo Sao Paolo. To jsou nebezpečná místa. Když pojedete do státu Minas Gerais, tak jste v absolutně bezpečné oblasti, kde jsou lidé strašně pohodoví a milí. Hlavní je se prostě vyhnout velkým městům.

Je nějaká země, kam byste ještě chtěl?
Do Peru. Chtěl bych se ještě jednou podívat na Madagaskar. Spousta lidí mi to ale rozmlouvá. Jako mi můj kamarád rozmlouval, abych nikdy nejezdil na ostrov Korfu. Má ho dodnes spojený s Geraldem Durellem a jeho knihou O mé rodině a jiné zvířeně. Tu knížku jsem četl desetkrát, možná dvacetkrát. Ten ostrov jsem si vysnil a kamarád mi říkal, že bych si ten pohled na Korfu pokazil. Na Madagaskaru jsem byl v roce 1993 a 1998. To že tam jde příroda zu grund, to jsme věděli. Ale že to nabere takové obrátky, to zřejmě nikdo nečekal. Kamarád, který tam jezdí pravidelně, mi říkal: Libore, snad tam ani nejezdi. Předloni jsme byli v Namíbii, kde na severu žije kmen, který žije velmi divoce. Potkali jsme se s nimi ve městečku, kam si chodí pro nákupy. Najednou koukám, ty ženy, které nosí krásné kožené náramky a chodí nahé, mají u boku pověšený mobilní telefon.

Je možné vyvážet ze zemí původu kaktusy nebo jsou chráněné podobně jako některé druhy zvířat?
Je to to samé. Kaktusy jsou nevozitelná záležitost, protože stejně jako zvířata podléhají mezinárodní úmluvě CITES, takže jejich dovoz je přísně zakázán a monitorován.

Dolní nádraží v Mikulášovicích prošlo nákladnou opravou.
Nádraží v Mikulášovicích vstoupilo do 21. století

Jak se tedy kaktusy dostávají do Čech, když se nesmí dovážet?
Česko je obrovským zdrojem kaktusářských tradic, máme tu skvělé pěstitele. Takže není problém sehnat ani rostliny, ani semena. Momentálně je problém, že se nesmí konat žádné trhy nebo burzy. Takže se to vše řeší přes internet. Jinak se ale konají pravidelné burzy, kde si mění zkušenosti a nakupují rostliny. Existují katalogy semen, katalogy rostlin. Takže kdo chce, dostane se ke kaktusům bez problémů.

Zoologické zahrady jsou pyšné na některé své odchovy. Jste pyšný na nějaký svůj „odchov“?
Člověk samozřejmě má ve sbírce své miláčky a těší ho, když se mu je podaří vypěstovat od semínka až do květuschopné velikosti. U některých kaktusů je to již po dvou letech. Ale takový majstrštyk je, když se to podaří s některými mexickými nebo pomalurostoucími druhy. Takových zářezů na pažbě už pár mám. Saguara Carnegiea gigantea, symboly Arizony, dosáhnou prvního rozvětvení a kvetení v přírodních podmínkách za 70 až 80 let. V kultuře pod zálivkou, kde je hnojená, může vykvést už za patnáct nebo dvacet let.

Ilustrační snímek.
Virus a dětské domovy. Nikdo nesmí dovnitř ani ven

Takže jezdíte na své cesty pouze fotit?
Fotit, poznávat, studovat. Svou doktorskou práci jsem udělal na kaktusech. Doktorskou práci jsem zasvětil oblastem Mexika, což bylo pro katedru těžko pochopitelné. Je to velmi odtažité téma od běžného života. Nakonec vedoucí katedry mi toto téma povolil, pan docent Zelený mne tím provedl a já jsem doktorát nakonec obhájil. Říkám to proto, že kaktusy mám pod kůží už dlouho. Takže to není jenom o cestování a focení.

Máte spočítáno, kolik kaktusů a sukulentů máte doma?
Kvůli koronavirové krizi chodím jen do práce a hned domů. Nikam nejezdím, žádné pracovní cesty, žádná jednání, žádné semináře. Takže mám najednou volná odpoledne. Díky tomu jsem měl možnost celou sbírku kaktusů přesadit a spočítat. Mám jich okolo tří tisíc. A opravdu se mi je všechny podařilo přesadit, trvalo mi to asi měsíc. Je vhodné je pravidelně přesazovat, ale už dlouho jsem na to neměl čas.

Tři tisíce rostlin je pro nezasvěcené asi těžko představitelné množství. Co na to říká žena?
Ta je ráda. Manželka je naštěstí vystudovaný zahradník, takže má pro to pochopení. Asi taky někdy skřípe zuby, ale zvládá to.