Město masek, DS Lannovka České Budějovice


Otázka rozhrania života a smrti. Téma, ktoré provokuje snáď každého človeka. To, že si túto otázku položia 14 ročné deti na detském divadle, si zaslúži uznanie a svojim spůsobom i rešpekt. Téma nachádzame různe stvárnené už v mytologických predstavách sveta, cez moderné psychologických koncepty, končiac populárnovedeckým spracovaním v dielach typu "Život po živote" z pera Raymonda Moodyho. Podobne sa aj Detský súbor Lannovka z Českých Budějovic na začiatku inšpiroval literárnym dielom "Město masek". Rovnomennému názvu inscenácie však dal nový obsah, podľa vlastných, autorských predstáv.
Zaujímavým sa javí vytvorenie rámca predstavenia, kde udalosti za hranicou reálneho sveta, akoby sa udiali v priebehu jednej sekundy, počas bozku sestry, starajúcej sa o svojho, v kóme ležiaceho brata. Inscenovanie tak znamená dramatické rozfázovanie len jedinej sekundy reálneho života, čo můžeme vnímať ako zaujímavý inscenačný koncept.
Problémom sa však stáva ako formálne, tak aj obsahové naplnenie tohto konceptu. Prechod z reálneho do nereálneho sveta, nie je riešený důsledne a je viac mechanický, bez vnútorného zdůvodnenia.
Maska, ktorá by mala byť prostriedkom štylízácie pohybu, gesta a odlíšením postáv z "mesta masiek", je len vonkajším výtvarným znakom, s ktorým sa divadelne vůbec nepracuje.
Sústavné prestavby piatich stolíkov, ktoré niekedy až unavujú, takisto len vonkajškovo rozlišujú jednotlivé prostredia, v ktorých sa odohráva "príbeh". Ten akoby však rezignoval na výstavbu dramatickej situácie a postavy nám ich obsah či zdelenie oznamujú len slovne, mechanicky naaranžované v nejakom zoskupení.
Jednotlivé obrazy akoby boli tvorené izolovane, čo následne vyvoláva veľa nejasností, ktoré diváka zavádzajú. Vyvstáva niekoľko, zrejme nezodpovedateľných otázok a motívov. Smrť ako motív sa objavuje v niekoľkých podobách, a to už v prostredí, ktoré z pohľadu reálneho života vnímame ako "smrť". Koľko stupňov smrtí teda je? Čo "mesto masiek" predstavuje? Prečo je to kráľovstvo? A prečo niektorými atribútmi (flétna, kalich, tácka z jablkami) pripomína stredovek? Je "mesto masiek" predstava v kóme ležiaceho chlapca alebo iná vrstva skutočnosti?
Prečo chlapec na seba preberá úlohu záchrancu slúžky stratenej princeznej a urobí to spůsobom podvodu? Namiesto princeznej, o ktorej sa dozvieme, že ju zožrala vědma, totiž privádza v maske princeznej pred kráľa cudzie dievča, ktoré predtým bolo takisto ako on bez masky. Chlapec sám si však masku nenasadí a až v reálnom živote sa dozvedáme, že nasadenie masky pre to dievča znamenalo smrť, ktorú zapríčinil práve chlapcov podvod. Má ju teda na svedomí? Predstavenie v tomto bode, smrti dievčaťa končí. Na mieste je preto otázka etického posolstva inscenácie a netrúfam si povedať, čo takto uchopené závažné téma může smerom k detskému divákovi, alebo aj detskému interpretovi, spůsobiť a znamenať.


Peter Janků

NĚMÝ FILM, KUK!, ZUŠ Biskupská Praha1


Z okouzlení němým filmem vznikla inscenace souboru KUK ze ZUŠ Biskupská, Praha 1. Atributy němého filmu byly tím, co předurčilo výběr prostředků a taktéž žánr inscenace.
První titulky inscenace NĚMÝ FILM avizovaly, že se bude hrát o vztazích ve zkratce - od prvotního zamilování, přes lásku, rodičovské trable a rozpad manželství až ke vzniku dvou nových partnerských svazků. Žánr grotesky vyžadující hrát o těchto záležitostech ve stylizované zkratce se ukázal jako příhodný pro věkové složení tohoto souboru, neboť nevyžaduje psychologické herectví. (Dokonce i smiřuje divácké vnímání s tím, že ústřední mužskou postavu vytvářela dívka.)
Filmovou grotesku nelze na jeviště přenést přímočaře, dlužno pro ni najít divadelní podobu. To se souboru mnohdy dařilo, místy si vypomohl prostředky pantomimy a byly i okamžiky, které sklouzly k "posunčině". Své obtíže přinesla i nedůsledná hra s imaginární rekvizitou.
Naopak výtečně působila stylová klavírní improvizace, doprovázející celé představení. Taktéž titulky přinášené na jeviště vždy v novém aranžmá a s drobným vtipem patří k těm šťastným momentům představení. To povětšinou dlouhé citáty, jejichž smyslem bylo vnést do předváděných situací ještě další úhel pohledu, neměly úplně dobře vyřešeno své místo v inscenaci.
Že atributy němého filmu byly v ledasčems limitující, se dílem projevilo ve výtvarném řešení černobílých kostýmů. Jejich charakterizační hodnota se ještě navíc musela umenšit díky tomu, že většina dětí hrála více postav. A nejen kostýmy, ale inscenace jako celek není dobově zakotvená - chvílemi chce vycházet z doby, která patří éře němého filmu, chvílemi utíká až k současnosti. Jako by se to obsahové prosazovalo nad formou. Forma inscenace ovšem slavila vítězství častěji.
Nicméně zejména odpolední představení mělo patřičný švih a energii a ve své poměrně herecky náročné stylotvorné rovině přes všechny uvedené výhrady dobře komunikovalo s hledištěm.

Václav Klemens

Co ze mě bude?, ZUŠ Turnov


Na vystoupení turnovského souboru dětí ze sedmých až devátých tříd ocenil lektorský sbor volbu tématu a shodl se na tom, že je to pro tuto věkovou skupinu téma důležité a aktuální. Inscenace, kterou se souborem připravovala Alena Tomášová a jejíhož dolaďování se v posledních dvou měsících obětavě ujala Romana Zemenová, má ale podobu spíše mozaiky etud a her než generační výpovědí. Potíže, s nimiž se soubor potýkal, vyplývají jednak z toho, že jde o skupinu složenou z různě vybavených a na takto náročnou práci různě připravených dětí, jednak z toho, že si soubor pro toto téma nevytvořil dostatek nosného materiálu.
Scénky, které jsou tu více, tu méně (což byl bohužel častější případ) vtipnými situacemi - v letadle, na automobilových závodech, při natáčení filmu o Jamesi Bondovi, agentu 007, a v restauraci, kde je interviewován slavný herec, - sice exponují různé profese, ale jsou to spíše nezávazné a někdy i banální hříčky, působící v podání starších dětí někdy až trochu naivně. Relativně nejpřesvědčivější jsou děti tam, kde "citují" učitele a rodiče, protože tam mají alespoň zčásti šanci projevit svůj názor na dospělé. Jenže "generační výpověď", kterou avizuje titul inscenace, to stěží zprostředkuje. A nezachrání ji bohužel ani úvodní a závěrečné deklamace, které vyznívají spíše jako plakát.


Jaroslav Provazník

Fotografie z představení zde >>>