Jako třeba o zatčeném šíbrovi Romanu Berbrovi: ,,Poznal jsem ho už coby rozhodčího. Pískat uměl. Jenže byl pěkně vyčůranej. Jemu a Pučkovi jsme říkali, že jsou ,,bezbolestné vrtačky.“ Když o něco šlo, uměli to krásně zamaskovat. Nemohli jste jim říct ani popel.“
No a pak že vás tenhle ligou ostřílený harcovník, který hrával aktivně fotbal do nějakých pětapadesáti a vyzkoušel si i řemeslo trenéra, nepobaví.
Do fotbalu jste byl vždy totálně zapálený. Jak momentálně vnímáte kauzu související se zatčením Romana Berbra?
Konečně se trošku hnuly ledy. Berbr mě pískal jako rozhodčí, pak jsem pocítil jeho vliv na zápasy coby trenér v Živanicích. De facto to byl on, kdo nás kdysi poslal z divize do krajského přeboru. Samotní delegáti za mnou chodili a říkali: Rosťo nezlob se, dneska nemůžete vyhrát. Hrozné, co?
A to jste tehdy vyřadili v domácím poháru Mladou Boleslav či Vítkovice, že?
Měli jsme úzký, ale velmi kvalitní kádr. Na lavičce byli jen dorostenci z krajské soutěže. Přesto jsme tyhle týmy vyřadili. Úspěch se ale neodpouští, rozhodčí následně dostali nařezáno.
Tenhle pán (Berbr) vám musel pořádně ležet v žaludku…
Samozřejmě. Spadlo se. Jako trenér jsem skončil. Majitel Jirka Novák nechtěl sudím nic dávat, jak tomu bylo leckde zvykem. Vždycky razil teorii, že raději zvýší prémie hráčům než to hrnout těm černokněžníkům. Ti se na nás ale domluvili a Živanice postupně upadly v nemilost. Vůbec se divím, že to pan Novák v Živanicích, kvůli těmto praktikám z vrchu, dávno nezabalil. Dáváte do klubu nemalé částky a pak vidíte ten cirkus. Z toho vám zákonitě musí být zle. Něco strašného.
Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Věříte, že by se po posledních událostech mohlo prostředí v českém fotbale konečně pročistit?
Doufám v to. Přál bych si, aby se do vedení dostali třeba i bývalí vynikající hráči. Nezkorumpovaní. A žádní podržtaškové, co za korunu prodaj vlastní mámu. To by mohlo pomoci.
Jste jeden z pamětníků, který Romana Berbra zažil s píšťalkou v roli rozhodčího. Jak si vedl?
Tady pozor. Když chtěl, tak pískal fakt dobře. Jenže byl vyčůranej. Jemu a Pučkovi jsme říkali, že jsou ,,bezbolestné vrtačky.“
To chce asi překlad…
(směje se) Je to jednoduché. Ve federální lize jste hrávali třeba v Prešově, Košicích, Bratislavě. Oni věděli, že v každém mančaftu je nějaký borec, který umí kopnout trestňák či jinou standardku kolem vápna. Někdo tam třikrát upadl, oni třikrát zapískali, no a jeden gól z toho vždycky byl. Uměli to krásně zamaskovat. Rozhodně víc než ti mladí v současnosti. Ti vás šmiknou bez milosti. V minulosti vám sudí mohl dávat nějaká ta procenta navíc, přesto jste s tím na hřišti mohli něco dělat. Dnes vás regulérně zaříznou. Nebudu tady ze sebe dělat blbce.
Byly staré časy lepší?
Ještě ve druhé lize jsme z Hradcem často jezdili na Moravu. Frýdek-Místek, Bohumín a podobně. S Pavlem Černým jsme vždycky říkali, že si nás ti horníci dají k obědu. Vyhrávat se tam moc nedalo. (směje se) Ale měli smůlu. Za trenéra Krejčího jsme měli takový mančaft, že jsme to všechno válcovali. Postoupili jsme do ligy.
Zažil jste vy osobně nějakou pořádnou křivdu?
Bych mohl vyprávět. S Bohdančí jsme hráli v Brně. Pískal nás právě Puček. Na stadionu třicet tisíc lidí. Pamatuju si to jako dneska. Luboš Kubík uklouzl, já se ale ke Kolomazníkovi dotáhl a míč mu ve skluzu čistě vypíchl. Bez žlutý jsem viděl červenou. Puček se mi ani nekoukl do očí. Psal si to, koukal do země a říkal: Rosťo jdi, jdi, jdi. Vyhnal mě jako malýho kluka. Byli jsme totiž lepší, asi bychom tam vyhráli, ale z pánů nahoře si to nikdo nepřál.
Je o vás známo, že na starou dobrou hradeckou partu nedáte dopustit. Stále to platí?
O tom žádná. Peníze nás moc nezajímaly. Hráli jsme pro Hradec, pro lidi co nám fandili, co za námi všude jezdili. Byla nádhera, když se vyhrálo a oni vás plácali po zádech. Šli jsme klidně i na Růžek a dali si tam s nimi pivo. Byli jsme lidoví.
Do Hradce jste přišel v patnácti. Tip na vás dostal legendární hradecký trenér Ladislav Škorpil. Snil jste tehdy o takhle krásné fotbalové kariéře?
Vůbec. Že bych hrál ligu mě ani ve snu nenapadlo. Nebyly mobily, počítače. Po škole jsme vzali míč a šli kopat. Vyrůstal jsem v Prachovicích s Jirkou Kajínkem. Výbornej kluk a spousta dalších. Já měl kliku. Zahrál jsem si za výběr okresu Chrudim, všimli si mě. Šel jsem do Hradce. Moc jsem si toho vážil.
Prý jste si hodně přidával…
Nejen já. Byl jsem tady na intru a co tam? Radši jsme zůstávali po tréninku na škváře a kopali si třeba do devíti. Chtěl jsem to někam dotáhnout. Škorpil byl výbornej trenér a takovej náš druhej táta.
Po vojně jste se stal stabilním členem kádru A mužstva. S trenérem Krejčím jste ale prý měli řadu konfliktů…
(směje se) Často v tom byly tréninkové metody. Mám svoji hlavu a leckdy na to doplácím. Tehdy jsem mu něco řekl a on mě na vlastní náklady poslal domů ze soustředění. Pak se to stalo ještě jednou. Jenže jsme byli v Magdeburku, tak mu to rozmluvili. Prý bych nemusel trefit domů.
Co se stalo?
Museli jsme běhat šedesátimetrové sprinty, odcentrovat a mazat zpátky na půlku. Furt dokola. Krejčí byl ješita. Já to samozřejmě odmakal, ale bublal jsem u toho. Jinak mě měl asi rád. Poslal mě ze soustředění do ZVÚ. Jenže se blížil start soutěže. A já byl v té době nepostradatelnej… Přišli za mnou funkcionáři Ježek s Koblížkem a kladli mi na srdce, abych se mu šel omluvit. Nechtěl jsem, protože jsem podle mého nic neudělal. Ale ukecali mě. Šel jsem ,,nahoru“, promluvili jsme si a vše bylo v pohodě. Výhrady jsem k němu měl, ale zároveň k němu choval velký respekt. Hodně věcí dokázal naučit. Třeba centry zleva. Byla to jeho práce. Ten dril mi moc pomohl.
Přes druholigové Slušovice, tehdy ambiciózní klub, jste zamířil do pražské Slavie. Měl jste ale také nabídku od Sparty…
Táta fandil Slavii. (směje se) Měl jsem tehdy fazonu. Ve Slavii jsem znal několik kluků - Frýdu, Šimůnka. Tak jsem jim to podepsal. Jasně. Mohl jsem si za Spartu zahrát nultý ročník Ligy mistrů. Třeba proti Barceloně. Ale nelituju. Byly to pěkné roky.
Konec přišel na soustředění v Nymburku po konfliktu s trenérem Vlastimilem Petrželou. Dnes asi úsměvné téma, že?
Byl jsem vůl, ale čas se vrátit nedá. Já, Jarda Šilhavý a Pepa Vinš jsme mu tykali. Jenže z těch soustředění už jsme dostávali ponorkovou nemoc. V Nymburce jsme hráli přátelák s Mladou Boleslaví. Já zaútočil, trefil tyč a věděl, že to za mě Jarda Šilhavý vezme. Vyklusával jsem, vydejchával. Petržela najednou sprostě zařval, machroval před těma deseti lidma co tam byli. Já mu jen ,,něco“ odsekl a vystřídal mě. Zahodil jsem dres, sedl do auta a odjel domů.
Druhý den se prý Slavia přesouvala do Švýcarska?
Čekali na mě hodinu. Mobily nebyly. Nepřijel jsem. Holt mladej a blbej.
Musel jste být sám na sebe naštvaný…
Si pište. Vždyť Slavii brzy nato koupil Boris Korbel. Podmínky se výrazně zlepšily a já u toho nebyl.
Vrátil jste se do Hradce. Nepřišly jiné nabídky?
Měl jsem tady byt. Slavia mě pustila jen na půl roku na hostování. Ale pak se kluby dohodly na přestup. Kádr Slavie byl obrovský.
Druhá hradecká kapitola skončila pod vedením trenéra Štefana Nadzama. Také konflikty?
Bylo mi dvaatřicet. Hrál jsem stabilně, kopal standardky. Smlouvu jsem chtěl prodloužit o rok, Nadzam říkal jen o půl. Ptám se: Proč o půl? Hraju stabilně, jsem nejrychlejší, tak proč ne o rok? Řekl, že prostě ne. Dozvěděli se to v Liberci. Přijeli za mnou a hned mě koupili.
Liberec ale tehdy trénoval Vlastimil Petržela. Malinko paradox, ne?
Všechno jsme si vyříkali. Chtěl, abych mladý něco naučil.
Proslul jste svou rychlostí. Pojetím útočného krajního beka jste předběhl dobu. Začínal jste ale jako útočník…
No, byl jsem naštvanej, když mě dali na tenhle post. Byl to právě Zdeněk Krejčí. On a asistent Dočkal pořád sledovali zápasy na satelitu. Hodně je inspiroval Brazilec Francisco Marinho, mistr světa z roku 1974. Byl to rychlonohý blonďák. Levý obránce, který pořád útočil. Takže mi ho dávali za vzor. Brblal jsem, nechtěl jsem být vzadu. Vždyť při svém prvním zápase za hradecké áčko jsem v Českých Budějovicích nastoupil v útoku a nahrál na góly Pečenkovi a Hůlkovi. Pak přišel Krejčí. Na tréninku si všiml, že také solidně bráním a umím vyjet. No a bylo to.
Bohatou kariéru jste končil v Živanicích. Bylo vám dost přes padesát. V čem tkvěl recept na fotbalovou dlouhověkost?
Vyhýbala se mi vážná zranění. Pouze ve Slavii jsem podstoupil operaci třísel. S menisky a vazy jsem nikdy problém neměl. A že jsem se pod Petrželou nebo Krejčím něco natrénoval. Tělo dostávalo zabrat. Ježíši, to byly dávky. Pomohla mi také strava. Naše generace byla taková přírodní. Táta mi vždycky říkal, že na dobrý kolena je nejlepší ovarový koleno. To tlustý, klepavý. (směje se) Perfektní prevence. Já byl šlacha. Že přiberu nehrozilo. Každý to má jinak. Třeba ,,Bogas“ Pilný měl podobné pochutiny zakázané. Čuchnul k vepřovýmu a hned měl o pět kilo víc. (směje se)
Geny se zpravidla dědí. Váš syn vloni přestoupil ze Slavie do Jablonce. Uslyšíme o něm brzy?
Doufám, že jo. V hlavě to má srovnané a hlavně mu musí držet zdraví. Fotbalově na to má. Je rychlej, umí pravou, levou, má periferní vidění. Jen je moc hodnej. Držím mu palce. Jako každej táta svému synovi.
SYN KOPE V JABLONCI. PROSADÍ SE?
Táta a syn. Zpravidla silné pouto. V případě Rostislava a Davida Macháčkových o tom není pochyb.
Před devíti lety slavil bývalý ligový fotbalista padesátiny v Živanicích, s nimiž spojil závěr bohaté kariéry. Šéf klubu Jiří Novák o jeho tehdy jedenáctiletém synovi prohlásil, že je nesmírně talentovaný. Že doufá, že jednou bude kopat v zahraničí, za nároďák a tátovi vrátí jeho úžasnou péči.
Tahle smělá prognóza se klidně může vyplnit.
David je odchovancem Hradce Králové. V patnácti přestoupil do pražské Slavie, nastupoval prakticky za všechny mládežnické reprezentační výběry. Postupně trénoval i s A mužstvem. Jenže cesta do sestavy nabitého kádru Slavie byla pro devatenáctiletého mladíka pořádně složitá. Když přišla nabídka z Jablonce, neváhal. Vloni tam přestoupil, na kontě má zatím dva ligové starty. ,,Šel postupnými kroky. Geny nějaké zdědil, ale hlavně na sobě neustále pracuje. Je rychlý a technicky velmi dobře vybavený. Snad dostane brzy pořádnou šanci,“ přeje si Macháček starší.
David měl v žákovských letech vskutku zajímavou průpravu. Táta si před tréninkem v Živanicích dával oblíbené kafíčko, on už lítal v bagu s divizními fotbalisty, soutěžil s nimi ve střelbě na přesnost. ,,Jezdil se mnou na každý trénink. Kluci ho měli rádi. Brali ho mezi sebe. Byla to pro ně zábava. David tak už brzy zjistil, o čem fotbal na vyšší úrovni je.“
Uslyšíme o něm brzy více?
S KAJÍNKEM TEĎ CHODÍ NA RYBY…
Rostislav Macháček proslul přátelstvím s nejznámějším českým vězněm Jiřím Kajínkem. Vyrůstali spolu. Mají i společné fotky. ,,Někde ve třech letech jsme vyfoceni v baretech. Sluší nám to,“ směje se.
Když byl Kajínek za mřížemi, Macháček se ho neustále zastával. ,,Popravdě jsem už v jeho propuštění nevěřil. Kdyby nebylo prezidenta Zemana, tak z lochu nevyjde. O tom jsem přesvědčen.“
V kontaktu jsou stále. ,,Když Jirku pustili, hned přijel ke mně na chatu. Moje máma mu udělala jeho oblíbené jahodové knedlíky. Objímali se, brečeli. Pak sednul ke stolu a zbouchnul jich osmaadvacet,“ přidává málo známou historku.
Teď spolu občas vyrážejí rybařit a vzpomínají na staré dobré časy. ,,Když jsme byli malí, a naši měli odpolední, tak mě paní Kajínková hlídala. A obráceně. Hráli jsme spolu taky fotbal. Byli jsme si dost blízcí. Později jsme jezdili na vesnické zábavy. Já si dal pět piv a on mě pak odvezl domů, protože nikdy nepil. Voláme si tak dvakrát do měsíce.“
VIZITKA
Rostislav Macháček je bývalý fotbalista, který v první lize nastupoval za Hradec Králové, Slavii Praha, Liberec a Lázně Bohdaneč. Na svém kontě má 150 startů, vstřelil čtyři branky. Mládežnické roky strávil v Prachovicích na Chrudimsku, bohatou kariéru končil v Živanicích. S oblibou se o něm říká, že stylem hry na pozici krajního obránce předběhl dobu. Ještě v padesáti letech hrával krajský přebor. Právem je považován za hradeckou fotbalovou legendu, fanoušci ho pro jeho útočné výpady zbožňovali.
