Kanonýr Deníku
Přečíst článek >

Při příjezdu na stadion se mě, stejně jako v předchozích návštěvách, chytí nostalgie. Dobře si vzpomínám, když jsem zde jedinkrát v životě nastoupil za žáky proti místnímu celku. Prohráli jsme 0:4, mohl jsem snížit, ale v nadějné příležitosti jsem zamířil nad. Nevím, proč se mě tento obrázek drží, jakoby se stal včera. Stejně tak si pamatuji, jak jsme jako mladí „hejsci“ sázeli mince na koleje nad zdejším hřištěm a následně po přejetí vlaku jsme sbírali placky.

Jsem tu ale na trénink

První, kdo se v areálu objevuje, je vedoucí Petr Horáček. Proběhne krátké poklepání rukou, a pak už se pustíme do otázky kádru. Stejně jako později hlavní trenér je sevřený nejistotou neúplného složení na nadcházející sezonu. Ale o tom později.

Začíná jemně pršet, a tak se uklízím pod zastřešené schody. Seznamuji se s panem Dlouhým a dalším mužem, který je mi povědomý, ale chvíli váhám. Petr Horáček za okamžik dodává, že je to pan Krátký, ale v té chvíli už mám jasno. Radek Cimbál, stále Pan brankář, což dokazuje později na tréninku.
Liberecký expres kouče Broschinského má chvíli zpoždění, a tak, jak si sedím na schodech, přicházejí všichni hráči. Někteří mi říkají „ahoj“, aby ne, vždyť jsem stejně starý jako oni, někteří ostýchavě koukají, jiní zvolí prosté „dobrý den“. Úsměvné. Ale i mě trápí trochu nejistota z čekání. Za okamžik však kouč Broschinský přijede. Na společném tréninku jsem se domlouval právě s ním. VIP šatna s trenérem v hlasatelně, krátký „pokec“ a jde se na věc. Beru si s sebou fotoaparát, určitě se bude hodit.

Mohu se fyzičkou vyrovnat hráčům?

Chvíli se protáhnu, skupince hráčů se představím a jde se na věc. Radek Cimbál hecuje při házené na úvod, přichází hlavičkovaná, rozběhání a další protažení ve dvojicích. „V pohodě,“ říkám si.

Následuje však pokyn kouče: „Rozdělte se do třech skupin po šesti a jdeme na to!“ Rychlé nohy, proložené přeskoky třech umělých překážek, a v mých nevycvičených nohách přituhuje. Při přeskoku švihadla jsem už utavený, a tak si místo třetího stanoviště radši vytahuji fotoaparát a jdu na svou novinářskou práci.

Do dvou plánovaných hodně svižných okruhů kolem hřiště se však opět zapojím. První ještě celkem skousnu. Stíhám ostatní a dobíhám v chumlu, při druhém (na který jsem se nestihl ani vydýchat) začínám v polovině litovat. Trochu mi připadá, jako bych běžel na místě. Takhle ztuhlé svaly jsem snad nikdy neměl. Z fotbalového kolotoče jsem ale už dlouho kvůli zdravotním trablům pryč, místo gólů přibírám v posledních měsících kilogramy, a tak se není čemu divit. Poslední šířku tak už prostě nedám a vezmu ji výklusem. No, co se dá dělat.

Ještě absolvuji cvičení ve dvojicích zakončené na jedné straně nahrávkou, na druhé střelbou a vím, že je hotovo. Branku jsem trefil jednou, nohy se mi pletly a věděl jsem, že je to můj tréninkový konec. V hlavě se mi stále motalo: „Ještě máš řídit, udělej si radši fotky, ať neuděláš karambol a ať můžeš aspoň trochu chodit.“ Je mi jasné, že to nebyl nejtvrdší trénink přípravy. Jsem „máslo“. Závěrečnou narážečku, natož pak fotbálek, vynechávám a fotím.

Z mladého mužstva čiší energie

Ostatní jsou na tuto zátěž samozřejmě zvyklí. Trochu se obávám, že ze mě měli srandu, ale co. Tým působí vcelku kompaktně. Věkový průměr je, dle mého odhadu, někde okolo dvaadvaceti roků, což je neobvyklé na divizi. Hráči se popichují, dělají legrácky, přidává se i zkušený Cimbál a „popichovač“ Horáček. Je tu v Turnově dobrý kolektiv a panuje atmosféra, jaká má na fotbale především být – radostná.

„S mladými hráči se pracuje lépe. Dají se ještě tvořit k obrazu svému, to mě baví,“ říká kouč Broschinský po tréninkové jednotce.

I hlavní trenér má však chmury. „Musíme tým doplnit. Odešlo pět hráčů (Vítek, Moravec, Maňas, Novotný a Mendlíka čeká operace) a přišli zatím jen tři (Brett, Havlín, Benek) plus dorostenci, kteří jsou bez zkušeností. Posílili jsme dobře, ale ještě je potřeba tým doplnit, abychom měli více variant. Problém je zejména na postu stopera,“ doplňuje Broschinský. V záloze má ještě jednoho ostříleného exligistu, jednání je však ve stádiu embrya.

Jsem rád, že jsem mohl být při přípravě. Asi jsem vyléčený z dalších experimentů. Na druhou stranu vím, že s tím mým metrákem je potřeba něco dělat.
Toho, že mi v Turnově dovolili s A týmem trénovat, si však cením. Vynechám novinářskou neutralitu a řeknu rovnou, že je mi turnovská strategie, spoléhající na mládí, sympatická.

„Téměř žádné prémie hráči nemají. Myslím, že je to dobrá cesta. Za rok, dva to bude realita téměř ve všech týmech v divizi,“ řekl mi trenér Broschinský. I to dokazuje, že v Turnově mají fotbal především rádi. Tak teď už jen vyladit formu na úvodní utkání s Velimí.