Členem fotbalové reprezentace České republiky složené ze starostů a místostarostů obcí a měst byl také studenecký Jiří ULVR. Český výběr se mezistátního starostenského turnaje zúčastnil vůbec poprvé, přesto se v polovině května hráči radovali z úspěchu.

Pokud tak Rosický, Čech a spol. stále ještě hledají inspiraci na vítězství, mohou si vyslechnout třeba hlas studeneckého evropského fotbalové vítěze, který jako mistr Evropy nyní může předávat zkušenosti.

Jak jste se ke starostenskému týmu vlastně dostal?
Obec Studenec se každoročně účastní vyhlašování soutěže Vesnice roku, s některými starosty se tak pravidelně vídáme. Právě v Senátu na předávání cen se ke mně možná poprvé dostala informace o podobné akci. Také němečtí kolegové se při společných setkáních divili, že jsme se této formy EURA v minulosti nezúčastnili, a tak slovo dalo slovo, v dubnu jsme měli soustředění na Moravě a ke své radosti jsem se nakonec vešel do dvacetičlenné nominace.

Hrajete fotbal stále aktivně?
Asi před rokem jsem už skončil. Hrál jsem za domácí Studenec, střídavě i za Horní Brannou, ale nyní se už fotbalu jako hráč nevěnuji. Cíl reprezentovat Českou republiku je ale vždycky výzva! O to víc si nominace na starostenské EURO považuji – jediný jsem v ní totiž byl jako neaktivní hráč. Bral jsem to jako odreagování, ale zároveň se mi splnil klukovský sen.

Nastupoval jste jako útočník, zapsal jste se také mezi střelce?
Na mistrovství jsem se trefil proti Rakousku, ale jinak jsem byl, nechci říct ´hlídací pes´, ale hrál jsem na soupeře často osobní obranu. Na gólech se podíleli úplně všichni, a v tom byla naše síla. Vlastně celkově jsme měli velkou výhodu v tom, že jsme byli hodně vyrovnaní a při hokejovém střídání byli i náhradníci plnohodnotnými členy týmu.

Jak na vás celý turnaj působil, jaká byla během něho atmosféra?
Byli jsme hodně překvapení. Možná jsem měl z pořadatelství trochu obavy, ale jak organizace, tak zázemí byly na vrcholné úrovni. Člověk se opravdu cítil jako reprezentant. Měli jsme policejní doprovod, jako jediní jsme na hotelu spali sami – zkrátka nádhera.

Na hřišti jste navíc soupeře hned od začátku válcovali. Kde byl základ úspěchu?
Hned první hrací den jsme rozstříleli Rakousko (11:1) a po malé chvilce přestávky také Ukrajinu (3:0). Věděli jsme tak, že nám na postup do semifinále stačí vyhrát jedno ze dvou zbývajících utkání. Ale jak Německo (3:1), které obhajovalo prvenství, tak následně i Polsko (6:2) jsme porazili a šli jsme do vyřazovacích bojů bez ztráty.

Po semifinále na vás navíc čekali Slováci, o to bylo asi finále pikantnější, že?
V průběhu turnaje jsme samozřejmě se Slováky komunikovali. Takže jsme si o soupeřích předávali informace. V semifinále jsme přehráli Itálii (5:1) a tak jsme se mohli těšit na česko – slovenský souboj o první místo. Už před turnajem jsme si řekli, že bychom chtěli do finále postoupit, takhle se nám to splnilo a když jsme navíc vyhráli 4:1, mohli jsme si vychutnávat úžasné pocity!

Stal jste se tedy mistrem Evropy. Nyní by stejného cíle chtěli v Polsku a na Ukrajině dosáhnout také profesionální fotbalisté České republiky. Troufnete si jim poradit něco na cestě za výhrami?
Když to vezmeme trochu s nadsázkou, tak by se nás opravdu mohli a měli zeptat, jaké jsou recepty na výhru. Nějakou doporučující radu bychom jim asi dali.

A pokud byste měl být konkrétnější, co byste viděl jako základ úspěchu?
Hlavní asi je, aby měli skvělou partu lidí, jako jsme měli my! To v Polsku kromě nás jiné mužstvo asi nemělo. My jsme drželi při sobě, i když jsme se s polovinou kluků vlastně příliš neznali. Rozuměli jsme si ale všichni, a to byl podle mého základ všeho.

A kde reálně vidíte možnosti české reprezentace?
Jedu se podívat na dvě utkání do Vratislavi, takže doufám, že Česká republika nepojede po týdnu domů. Jsem takový člověk, že spíš věřím, že něco dokážeme. Postup ze skupiny nás nemine a pak už se může stát cokoliv!