„Tehdy jsem postup prožíval intenzivněji, ale i tentokrát jsem měl velkou radost, hlavně za kluky,“ uvedl jednačtyřicetiletý bývalý hráč Sparty, Teplic či německého Freiburgu, s nímž také okusil, jaké to je postupovat do Bundesligy.

S Hradcem Králové jste opět slavil postup do ligy. Jak jste to vnímal tehdy jako hráč a nyní coby jeden z asistentů?
Obojí jsem prožíval podobně, i když v roce 2016 asi o něco intenzivněji, protože jsem byl s týmem celou sezonu. Nyní jsem byl v pozici asistenta u A-týmu jen několik týdnů, ale i přesto jsem měl z postupu velkou radost, hlavně za kluky. Nejsem úplně slavící typ. Úspěch mě hřeje především vnitřně a nepotřebuji ho divoce slavit a zapíjet. Čímž neříkám, že jsem neslavil. Ale s mírou…

Z role hráče jste tehdy v roce 2016 přešel v Hradci na post sportovního ředitele. Co vám to dalo a je možnost, že se na pole funkcionáře vrátíte?
Začnu druhou částí otázky. Říká se: Nikdy neříkej nikdy, ale troufám si říct, že v managementu klubu už působit nebudu. Za tu zkušenost jsem strašně rád, jednoznačně mě obohatila. Poznal jsem fotbal z druhé strany, ze zákulisí. Ale na rovinu říkám, že to nebyl můj šálek kávy.

Má současný hradecký tým na to, aby hrál v lize důstojnou roli, nebo je ho třeba posílit?
Tohle jsou všechno spekulace, na které neumím odpovědět. Kdo to teď ví? Kdo by řekl, že například Pardubice budou hrát v prvoligové sezoně tak, jak hrály a získají tolik bodů? Já rozhodně ne. Ale jsem přesvědčený, že současný hradecký tým stojí na dobrých základech a je na čem stavět.

Krmaš byl zase u postupu: Oslavy jsem si užil, ale hřeje mě to vnitřněZdroj: ArchivV Hradci nyní působíte jako asistent trenéra. Co je vaším hlavním úkolem?
U A-týmu jsem byl jen několik posledních týdnů, ale jinak jsem na pozici asistenta Karla Krejčíka u B-týmu. Naším úkolem je připravit hráče z dorostu na přechod do mužského, nejlépe vrcholového fotbalu. U někoho to samozřejmě trvá déle, ale v principu se snažíme dovychovat hráče tak, aby mohli působit v našem A-týmu. 

Pojďme k vaší kariéře. Zažil jste úspěšné období v německém Freiburgu, kde jste také slavil postup. Jaké na to máte vzpomínky?
Úžasné, to musí člověk zažít. O to více teď lituji kluky, že jsou kvůli koronaviru možnosti pro fanoušky hodně omezené. Chybí tomu ta správná divácká kulisa, která činí vzpomínky nesmazatelnými.

Je v něčem jiné postupovat v Německu a u nás?
Postup je stejně složitý v Německu jako v Čechách. Vždycky musíte být dlouhodobě lepší než drtivá většina vašich konkurentů. To je stejné na celém světě.

Dá se říct, že do velkého fotbalu jste se odrazil ve Spartě. Co vám tohle působení dalo?
Já toho ve Spartě zase tolik neodehrál, paradoxně nejvíce příležitostí jsem dostal v Lize mistrů. Ale uvědomil jsem si jednu věc: Najednou jsem stál, bez nějakých větších zkušeností, proti nejlepším hráčům v Evropě a nepropadl jsem. Toho, co jsem znal jenom z televize, jsem se náhle stal součástí. Zároveň jsem také poznal, jak moc ještě musím na sobě pracovat, pokud se chci dále posouvat a zlepšovat.

Ligu mistrů jste si opravdu užil. Nastoupil jste ve všech venkovních zápasech Sparty ve skupině – na Chelsea, Besiktasu Istanbul a Laziu Řím.
V utkání na Chelsea, když se celý zápas potkáváte s hráči jako byli Lampard, Makelele, Terry, Gallas či Crespo, tak to byly zkušenosti k nezaplacení. K Lize mistrů mám ještě dvě takové kuriózní vzpomínky…

Povídejte…
V již už zmiňovaném utkání na Chelsea, když jsme šli z předzápasového rozcvičení, byly tribuny skoro prázdné. Byl jsem tenkrát docela zklamaný a říkal si, že Sparta asi holt netáhne. Když jsme však o patnáct minut později nastupovali na plochu, tribuny byly do posledního místa zaplněné a celý zápas opravdu hlasitě, řekl bych „po anglicku“, povzbuzovaly domácí hráče. A druhý zážitek, také s diváky, mi v hlavě utkvěl ze zápasu na Besiktasu. Nikdy v životě už jsem potom nehrál před vášnivějším a hlučnějším publikem než tenkrát v Istanbulu. A to bylo v hledišti „pouze“ 25 tisíc diváků. Slyšet spoluhráče na dvacet metrů bylo prakticky nemožné.

Když už jsme u těch zajímavostí, tak vám se také přihodilo kuriózní zranění. V dresu Teplic jste si při souboji se sparťanem Doškem zlomil obě ruce. Už se tomu po letech alespoň zasmějete?
Bylo to pro fotbalistu paradoxní zranění. Jedna známá, která v té době žila v Anglii, mi dokonce říkala, že to tam tenkrát na Silvestra vysílali mezi sportovními kuriozitami! (smích) Teď s odstupem času už se tomu jen zasměju. Realita ale byla taková, že už nikdy jsem neskákal  do hlavičkových soubojů tak vysoko. Ne, že bych měl strach, ale určitý respekt ano. Titanové destičky mi v rukách zůstaly a občas při nějaké těžší manuální práci cítím bolest předloktí dodnes. Ale mohlo to dopadnout hůř. Když nic jiného, tak si mě aspoň každý pamatuje jako toho, co si zlomil při fotbale obě ruce… (úsměv)

Vy se také zabýváte charitou. Spolupracujete se Sport Hradec Cupem, jenž podporuje handicapované děti. V čem hlavně pomáháte?
Už dlouho se znám s jedním ze zakladatelů Michalem Nebeským. Když mě pak jednoho dne oslovil, zda bych se nechtěl stát patronem tohoto turnaje, neváhal jsem. Podporuji různou formou projekty Sport Hradec Cupu, sháním dresy do dražby a sám finančně přispívám do celkové částky určitou sumou. 

Co mladý hráč potřebuje k tomu, aby se prosadil jako vy a dostal se do Bundesligy či jiných zahraničních soutěží?
Kromě trocha talentu především obrovskou pracovitost, ctižádost a vnitřní nastavení – nikdy se nevzdat! A samozřejmě štěstí. Ale to se na vás usměje, pokud mu jdete naproti. Obráceně to moc nefunguje. Že ta cesta možná je, ukazuje zdejší odchovanec Tomáš Holeš ve Slavii. Tak, jak jsem ho tady během našeho společného působení poznal, mě vůbec nepřekvapuje, kde je. Bylo jen otázkou času, kdy se mu to povede. On je učebnicový příklad výborného charakteru a ohromné pracovitosti. A vidíte, ono ho to odměnilo a já mu to moc přeju. Ale že i on si musel projít složitými obdobími, na to vemte jed! Ale nevzdal se, i když ho to taky bolelo, nebo se mu nedařilo. To je klíč k úspěchu!