Paolo Maldini hájil barvy AC Milán. Obránce světových kvalit strávil v dresu Rossoneri celou svou kariéru. A to i přes řadu finančně lákavých nabídek z jiných zemí, lig a oddílů. Pruhovaný dospělý dres oblékal od roku 1984 do léta 2009. Červenočernou barvu vyměnil jen příležitostně za modrobílý reprezentační italský trikot. A i když ze základní sestavy vypadl, nezabalil to. Byl vzorem oddanosti.

Taková vytrvalost je základem pro každý klub. I když není činnost (ať už na hřišti nebo v zázemí) těchto harcovníků mnohdy tak viditelná, je věcí, která tým zoceluje.

I každý klub z úrovně okresu měl a má své osobnosti. Je jim padesát let a stále hrají, nebo je jim osmdesát a jsou z nich funkcionáři. Jsou i nejvěrnějšími a neoptimističtějšími fanoušky. Bývalí hráči a opory patří k historii každého oddílu jako kronika, jako poháry i jako slavná a vzpomínaná vítězství. Oni by jistojistě padli za své Sokoly, Jiskry nebo Spartaky! Opravdových „držáků", kteří by se za mateřský oddíl postavili i v dobách krize nebo na úkor vlastní vytíženosti, ubývá. V současnosti se hledají těžko hlavně ve výkonnostním fotbale.

K další poznámce mě tentokrát vyprovokovalo malé derby mezi Semilami a Turnovem B z krajského přeboru.

Oddíl z okresního města, který před lety působil ve třetí lize, trpí nyní nedostatkem vlastní hráčské základny odpovídající alespoň kvalitám krajského přeboru. Odchovanci za dob největší slávy pod tíhou nedostatku prostoru odešli a dál hrají po okolí. Semilské vedení se v posledních letech sympaticky spoléhalo a spoléhá na to, že se mu svépomocí podaří vychovat nástupce. Dává šanci mladíkům. Tato cesta se sama o sobě ale zatím ukázala jako neúčinná. Ačkoliv výsledky mládeže vzrůstaly, v mužském A týmu se nedostavovaly. Je to totiž vždy běh na dlouhou trať.

Cesta přes hostovačky

Příkladně Semily se aktuálně vydaly další nabízenou cestou, směrem hostování. Je to logický krok, pokud se chce klub udržet na určité úrovni. Kromě jiných hostování jakoby teď mužstvo navázalo spolupráci hlavně s Turnovem. Už na podzim odtud přišel Vojtěch Havlín, těsně před prvním jarním zápasem Vojtěch Hurt a v minulém týdnu i Martin Ježek.

Zejména poslední dva patřili k velkým turnovským srdcařům. Teď svůj stále mateřský klub (i když jen rezervu) pomohli velkou měrou porazit.

Situace se mění všude. V Semilech, v Turnově a v mnoha dalších oddílech. A tak hráči, kteří nechtějí vzít zavděk lavičkou či B týmem, prostě migrují. Na klubismus se zkrátka už nehraje. Ačkoliv by vlastně všichni výše zmínění mohli reálně bojovat o stálé divizní místo v mateřském oddílu, hrají za koloru o (pro Semily vzhledem k výsledkům z poslední let trochu pochybný) postupový cíl.

Po pravdě, moc upřímné to asi s tím hostováním není. Z hostujícího hráče se stane klubista výjimečně. A přitom ti, co za celý klub dýchají, jsou potřeba všude.

O nic nejde. Posily se prostě hledat musí jak ve fotbale, tak ve stolním tenise. A tak je logické, že hráči přelétávají z hnízda do hnízda. Je to přirozený stav, jako když si místo dlouhodobě oblíbené jahodové limonády koupím jablečnou.

To jen, že by bylo zajímavé sledovat, kdyby týmy skutečně hrály jen s kluky z onoho města či vsi, zkrátka s vlastními odchovanci. S takovými jakými jsou hráči třeba typu Maldiniho. Važme si věrných klubistů!