Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Psala se sobota 2. srpna 2008. Fotbalisté divizního Nového Bydžova se odpoledne chystali na domácí přípravný zápas s Novou Pakou. K němu však vůbec nedošlo.

Při rozcvičování náhle zkolaboval bydžovský útočník ZDENĚK FEJFAR. Sedmadvacetiletému hráči se na čas zastavilo srdce. Jen díky včasné první pomoci spoluhráčů a ostatních přítomných se brzy opět rozbušilo. Poté byl hráč transportován do královéhradecké fakultní nemocnice, kde se druhý den probudil z umělého spánku.

Čtrnáct dní se zotavujete v nemocnici. Cítíte se už lépe?
Teď už je to samozřejmě lepší. Trochu jsem se z toho dostal. Ale protože mne čeká operační zákrok, tak tu ještě nějaký čas pobudu.

Jak dlouho asi?
Operace by měla proběhnout příští týden, snad ve středu nebo ve čtvrtek. Pak strávím několik dní na lůžku a následně mi lékaři dají pod kůži „budík“, který mě bude hlídat. Každopádně minimálně tři neděle to ještě stoprocentně budou.

Můžete přiblížit, o jaký zákrok půjde?
Doktoři mi říkali něco o dvou bypassech. Nějakým způsobem mi to vysvětlovali, ale moc tomu nerozumím. Údajně mám v kmeni u srdíčka zúženinu, kterou se budou snažit určitým způsobem spravit.

Právě ta byla příčinou kolapsu?
Nejspíš ano. Kvůli vysokému cholesterolu mám v těle nějaké implantáty. I to pravděpodobně mohlo přispět k náhlé srdeční slabosti a menšímu infarktu. Zkrátka, všechno se to zřejmě sečetlo.

V pondělí jste absolvoval dosud největší vyšetření. Tam se vše ukázalo?
Přesně tak. Tam tu zúženinu našli.

Co následovalo?
Nejprve se rozhodovali pro variantu, že by mi našili z přední strany stěny novou cévu, která by pomohla průtoku krve. Poté se však lékaři radili a shodli se na těch „bajpasech“. Sice jejich termíny tolik neznám, ale tato konečná verze operace proběhne.

Podobnou zkušenost má i bývalý známý fotbalista Michal Meduna, který má také voperovaný kardiostimulátor (budík – pozn. aut.). Uvažoval jste, jestli ho nebudete kontaktovat, aby vám předal své poznatky?
Ne, zatím ještě ne. Ale uvidíme, kdo ví.

Ale budete se o tuto problematiku zajímat. Je to tak?
Samozřejmě, protože sport už budu provozovat asi jenom rekreačně. Doktoři sice říkali, abych se na pohyb vysloveně nevykašlal, ale zároveň mě ujistili, že fotbal už na dosavadní úrovni aktivně hrát nebudu.

Znamená to, že sport budete moci provozovat jen zhruba jednou týdně?
Asi tak nějak. Občas bych si měl v klidu kopnout, projet se na kole, zahrát si nohejbal nebo něco podobného. Budu se muset udržovat. I podle doktorů by bylo špatné, kdybych nedělal absolutně nic. Mohlo by to být totiž i horší, poněvadž srdíčko potřebuje nějaký rytmus.

Dosud jste byl zvyklý na pohyb téměř každý den. Dovedete si už představit, jak to uzpůsobíte na minimum?
Prvořadě se chci dát pořádně dokupy, co se týká zdravotního stavu. Pak, až začnu něco dělat, budu muset asi překonat strach. Po této nepříjemné zkušenosti se zpočátku budu určitě trochu bát, co to se mnou provede. Chvilku to bude zřejmě trvat, než to člověk odbourá.

Fotbalu jste se věnoval prakticky celý život. Rozhodně se ho nebudete chtít vzdát. Přemýšlíte třeba o trenérské funkci?
To je pravda, o tom už jsem uvažoval. U fotbalu bych totiž chtěl určitě zůstat, ať už pasivně či jakýmkoliv jiným způsobem. S trénováním nějaké zkušenosti mám, vždyť jsem asi čtyři roky vedl žáky v Milíčevsi. Dokud tam byli solidní kluci, tak mě to bavilo. Každopádně bych se této funkci chtěl věnovat, i když neříkám, že to bude hned.

Vraťme se ještě zpět k nepříjemné události, která vás nedávno postihla. Co si naposled vybavujete?
V případě sobotního přípravného zápasu s Novou Pakou si nevzpomenu na nic. Jen matně si vybavuji, že jsme měli před utkáním rodinnou oslavu. Tam jsme seděli, bavili se a já jsem čekal, než odjedu na fotbal. Ale to je asi tak všechno, jinak mám sobotu úplně vymazanou. Poté jsem byl v umělém spánku a po probuzení jsem byl pod prášky, takže jsem plně začal vnímat okolí až v pondělí a v úterý. A to mi ještě z rodiny říkají, že jsem plácal blbosti. (zasměje se)

Rozhodně jste se dozvěděl, že vám život zachránili spoluhráči a ostatní přítomní na fotbalovém utkání. Uvědomujete si, že nebýt jich, nemusel jste být mezi námi?
Určitě, určitě… (na chvilku nemá slov) Jsem za to strašně rád. To, jakým způsobem zasáhli, bylo asi na velmi dobré úrovni. Můžu jim jenom moc poděkovat, že jsem mezi živými. Kdyby se mi to stalo někde jinde, bylo by to asi horší. I když problém vznikl asi námahou, která to zřejmě odstartovala.

Přece jen, při zhruba pětiminutovém rozcvičení to zatížení organismu nemohlo být takové…
To je pravda. Je možné, že se nakumulovalo více věcí dohromady. Vím, že jsem se celý týden necítil fyzicky moc dobře. Byl jsem poměrně unavený. Nevím, jestli to bylo třeba z teplého počasí. I to mohlo být příčinou.

Jak to přijalo vaše nejbližší okolí?
Všichni byli strašně vyděšení, řekl bych, že na míru nejvyšší. Tohle určitě nečekali. Teď jsou ale šťastni, že to dopadlo, jak to dopadlo. Utěšují mě, že operace by měla proběhnout dobře a já budu v pořádku, čemuž také věřím.

Změní se teď něco ve vašem životě? V paměti to jistě zůstane dlouho…
Samozřejmě, to už asi nikdy nevymažu. V první řadě budu myslet na rodinu, protože se o ni musím nějakým způsobem postarat. Dřív jsem totiž hodně času obětoval fotbalu, který byl u mne sportem číslo jedna. Tím nechci říct, že jsem se nedokázal o rodinu postarat. Manželka mi fotbal tolerovala. Teď vidím, že rodina je jednoznačně na prvním místě, i když na něm byla už předtím. Jenže budu se jí muset věnovat daleko víc. Určitě se mi změní celý život, zvlášť po sdělení od doktorů, že si na sebe budu muset dávat majzla. Když mi manželka do špitálu přiveze čtyřměsíčního kluka, na kterého se koukám a hraji si s ním, tak člověku dojde, že o tohle nechce přijít, a okamžitě vše přehodnotí.