Kliknutím zvětšíteZborovská bitva se do československých dějin zapsala především svým politickým významem, který měla pro vznikající Československo. Šlo o první významné vystoupení československých dobrovolnických jednotek (později označovaných za československé legie) na východní frontě, navíc o vystoupení, v němž legionáři prolomili čtyři linie nepřátelské obrany a dosáhli jednoho z mála výraznějších úspěchů v rámci tzv. Kerenského letní ofenzívy - poslední ruské ofenzívy během první světové války.
Pro předválečné Československo se tato bitva stala symbolem příkladného hrdinství československých vojáků (míněno právě dobrovolníků), o nichž se psalo jako o novodobých husitech nebo blanických rytířích a v jejichž bojovém vystoupení viděli soudobí publicisté „návrat českého vojska na scénu dějin po tři sta letech poroby“.
Zborov byl ale bohužel také bitvou značně bratrovražednou. Proti československé střelecké brigádě zde totiž bojovali kromě rakouských a maďarských vojáků také Češi, konkrétně příslušníci 75. pěšího jindřichohradeckého a 35. plzeňského pluku, někdy dokonce i příbuzní nebo přátelé těch, kteří stáli na druhé straně. A právě tento fakt jakoby personifikovala historka o pozdějších prezidentech: zatímco Ludvík Svoboda u Zborova bojoval na straně legií, Gottwald se měl této bitvy zúčastnit coby dělostřelec rakousko-uherské armády. Byl tam ale ten druhý zmíněný doopravdy?
Gottwald u Zborova? Potvrzeno to není, vyloučeno také ne
Zřejmě nejobsažnější práci věnovanou prvoválečné anabázi Klementa Gottwalda publikovala v roce 1991 historička Lenka Bobíková v časopise Historie a vojenství. V obsáhlé stati O vojenských letech Klementa Gottwalda jinak do hloubky rozebírala základní teze někdejších oslavných životopisů „prvního dělnického prezidenta“ a dávala je do souvislosti s historickými dokumenty.
Prakticky všechny Gottwaldovy životopisy v souvislosti s první světovou válkou uváděly, že Gottwald sloužil u „kaiserových štýrských kanonýrů“ (rakousko-uherského 42. dělostřeleckého pluku ve Štýru), kde se prý stal jakýmsi neformálním mluvčím a zastáncem českých vojáků proti rakouským oficírům, později že byl odvelen na haličskou frontu, v roce 1916 se během Brusilovovy ofenzívy zúčastnil ústupových bojů okolo řeky Prut, za něž získal medaili druhé třídy za udatnost, a v červenci 1917 že bojoval v bitvě u Zborova, kde byl raněn.
O svém zranění u Zborova vyprávěl ve svých vzpomínkách také on sám, a byl i držitelem Zborovské pamětní medaile, jež se udělovala všem žijícím, padlým i zesnulým účastníkům této bitvy.
Tato medaile ovšem vznikla až v květnu roku 1947 a všem oceněným byla propůjčena u příležitosti 30. výročí bitvy. Je otázka, jak detailně byla v té době přezkoumávána účast jednotlivých laureátů tohoto vyznamenání, obzvláště pak tehdejšího předsedy vlády, jímž Gottwald v té době byl.
Podle Bobíkové byl Gottwald ve skutečnosti zraněn již o měsíc dříve, tedy 1. června 1917, a to do pravého bérce. Právě 1. června totiž získal své druhé vyznamenání, záslužný kříž na stuze, a to mu mělo být uděleno podle historičky v souvislosti právě se zmíněným zraněním. Další údaj o Gottwaldovi se pak vynořuje v historických pramenech až 14. srpna 1917, kdy se objevuje zpráva o jeho propuštění z královské nemocnice v Marmarosz Sihoti, odkud byl propuštěn „zdráv a bojeschopen“.
Bylo zranění pravého bérce, tedy dolní části pravé nohy, natolik vážné, že kvůli němu Gottwald strávil v nemocnicích dva a půl měsíce? Nebo utrpěl ještě jedno nespecifikované zranění, k němuž přišel právě v bitvě u Zborova?
Hodně by napovědělo, kdybychom o daném úrazu věděli více: pokud šlo například pouze o střelné poranění svalu, zřejmě by se stihl do vypuknutí bitvy u Zborova uzdravit - v případě zlomení či přeražení lýtkové či holenní kosti však není dva a půl měsíce léčení vůbec nic mimořádného a bitvu by v žádném případě nestihl.
Podle Bobíkové je tedy Gottwaldova účast v bitvě u Zborova neprokázaná, i když se nedá ani úplně vyloučit. Na druhé straně, většina pramenů, která se zmiňuje o jeho zranění u Zborova, cituje právě ono poranění bérce - a k tomu podle Bobíkové prokazatelně došlo již dříve.
Účast Ludvíka Svobody je oproti tomu nezpochybnitelná: bitvy se zúčastnil v hodnosti četaře v řadách 7. roty 2. praporu 3. československého střeleckého pluku.
Válku bitva nezměnila, Československu ale pomohla
Samotný průběh bitvy byl v porevolučních letech mnohokrát zdokumentován a popsán. Střet československé střelecké brigády o třech plucích na jedné straně a čtyř rakousko-uherských pluků na straně druhé (dvou pluků uherské divize a dvou českých pěších pluků) začal přípravnou dělostřeleckou palbou.
„Před devátou se hloučky úderných skupin přemisťují do výpadových zákopů. Dělostřelectvo běsní na obou stranách. Do zákopů prší střepiny a kuličky šrapnelů. Granáty skučí, rvou drátěné překážky, do vzduchu létají kůly i kusy těl. Nervy jsou napjaté do krajnosti,“ vzpomínal na to ve svých pamětech Ludvík Svoboda.
Dělostřelba těžce zranila některé významné legionářské důstojníky, například velitele praporu Otakara Husáka, velitele roty podporučíka Jana Syrového, který přišel o oko, a jeho důstojnického zástupce Hladůvku.
V pondělí 2. července 1917 v devět hodin ráno pak zahájili legionáři útok do nepřátelských linií. Zraněného Syrového nahradil coby velitel praporčík Václav Kašpar, který měl k ruce dva důstojnické zástupce, Koudelku a Maxu. Během první hodiny boje dobyli legionáři první linii nepřátelských zákopů, odkud se jim podařilo postupně projít do druhé, třetí a čtvrté linie, a nakonec docílit průlomu v hloubce až pěti kilometrů. Ukořistili 15 děl a desítky kulometů a zajali na 3200 rakousko-uherských vojáků.
Za tento úspěch však také draze zaplatili: kolem 800 legionářů bylo zraněno a 185 jich padlo, včetně zmíněného Kašpara a Maxy. „Osud si vybral ty nejlepší z nás. Mnohé oko nestydělo se slzeti, když na vozíku přivezli naše mrtvé kamarády. Kašpar, Maxa, svérázný Ostravák Růžička, Beneš a jiní nebyli mezi živými," zavzpomínal v časopise Bratrství z 8. června 1923 jeden z vojáků 7. roty Matěj Kypson.
Pozdější rakouské vyšetřování prokázalo, že české pluky na rakouské straně netušily, že proti nim budou útočit Češi, a že v žádném případě nevydaly pozice bez boje. Jejich porážku způsobil spíš fakt, že jim nepřišly na pomoc německé zálohy.
Bitva nicméně byla v rámci Kerenského ofenzívy jen ojedinělým úspěchem. O dva týdny později byla ruská armáda zastavena a ještě během července vržena o 250 kilometrů vpřed. Pro budoucí Československo mělo přesto toto první větší bojové vystoupení československých vojáků neocenitelný význam. Ukázalo jejich bojeschopnost i bojechtivost, podpořilo vytváření legií v Rusku a stalo se symbolem zápasu československých dobrovolníků za samostatný československý stát.
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
