Hrad pro trpaslíky

To ráno nemohla Lenička dospat. Probudila se už v 6 hodin a utíkala k mamce a tátovi do ložnice… „Mami, už je tady?“ Máma otevřela jedno oko a v polospánku řekla: „Ještě ne, broučku, až v 10.“ Táta se taky probral a povídá: „Už je to zase tady? Ach jo, broučku, běž si ještě lehnout, neboj, dočkáš se, 4 hodiny utečou jak voda, nech nás ještě spát…“

„V 10? 4 hodiny? Ale já nevím, kdy je 10, nebo jak rychle mají utéct 4 hodiny, ony mají nožičky?“ Na tyto otázky už ale odpověď nedostala, tedy když nepočítáme rozespalé zabručení táty…Lenička šla tedy zpátky k sobě do pokojíku a zkoušela přijít na to, jak je to s těmi hodinami a jejich nožkami. Konečně rodiče vstali a prohodili spolu pár slov… „Myslíš, že je toto normální?“ ptá se táta maminky. „Ale no tak, co je na tom špatného, má ji prostě ráda, vždyť spolu trávily hodně času, jen si vzpomeň a buď rád,“ táta jen nadzdvihl obočí…

Když Lenička uslyšela, že jsou rodiče vzhůru, zasypala je dalšími otázkami. „Už je 10? Už ty hodiny utekly? Jako to je s těmi nožkami, táto???“ „Tady se někdo nemůže dočkat, ještě chvíli vydrž a půjdeme,“ uklidnila Lenku máma.Tak rychle snad nebyla Lenička nikdy oblečená a obutá, poskakovala po chodníku sem a tam a zpívala si. Nemohla se dočkat. Jak to bylo dlouho, co se neviděly? Týden, měsíc? Ono to bylo jedno, podobné chvíle byly u Leničky doma vždy, když měla přijet BABIČKA.

Pohádky květinové víly – kapitola 15. Svatba

Lenička se těšila, až babičku uvidí s tou její koženou taškou, na které byli sloni, žirafy a kdo ví co ještě. V té tašce měla v takové šedé krabičce vždy nějakou upečenou dobrotu. Úplně nejvíc se Lenka těšila, když babička přijela na její narozeniny, to v té krabici nebyl jen nějaký obyčejný dort, ale dorty jako ježečci z piškotu, babička jim udělala čumáčky z marcipánu a bodlinky z pařížské šlehačky.

„Určitě bude mít babička v tašce zase nějakou dobrotu, viď, mami, anebo si spolu něco upečeme, to by bylo taky fajn a zpátky z nádraží půjdeme zase tou druhou cestou, jako vždycky, když jdeme s babičkou, že?“ Máma se jen smála.

Konečně se pod kopcem objevila jim oběma tak známá silueta, Lenička se rozběhla, a i její maminka radostí přidala do kroku… „Babí…" „Ahoj, mami!“ objaly obě babičku. „Ale to je krásné přivítání, holky moje, tak ráda vás zase vidím.“ „Jaká byla cesta, mami, pojď, pomůžu ti, vezmu ti tašku,“ povídá máma. „Děkuji, to zvládnu, nejsem přece ještě tak stará“, pousmála se babička. "A jak se má tady moje malá myška?“ „Nemohla jsem už ráno ani spát, babičko, jsem ráda, že už jsi konečně tady,“ tiskla Lenička babičce ruku. „A co váš táta, ten taky asi nemohl dospat, co…“ pousmála se babička… „Ale no tak, mami…“

Lenička tomu sice nerozuměla, ale bylo jí to vlastně jedno, hlavní je, že je tady babička a budou spolu celý víkend. Šli domů oklikou, vždy když babička přijela, zastavily se u jedné kouzelné zahrádky, kde byl z kamení postavený hrad pro trpaslíky. Vždy tam spolu čekaly, kdy už konečně alespoň jeden z nich vystrčí hlavičku z okna. Bylo to jejich malé dobrodružství a babička si pak vymýšlela legrační pohádky z říše trpaslíků. Tentokrát to ale bylo ještě kouzelnější, protože vedle hradu právě kvetl malý keřík šeříku a omamně voněl.„Mějte se tu dobře a, broučku, nezlob babičku, ano?“ „Ale mami! „A Vy, maminko, nezlobte Leničku,“ doplnil táta s úsměvem, když nastupovali do auta. „Žádný strach, tak šťastnou cestu, o nás se bát nemusíte. Ahoooj.“

Pavoučí slib

„Tak myško moje, rodiče jsou pryč, tak co podnikneme, hmmm?“ „Babi, ale to já už dávno vím, teď si dáme čaj, pak si půjdeme hrát na průvodčího a na cirkus a na indiány a pak přece upečeme nějakou buchtu!“ „Tomu říkám plán, tak jdeme na to.“

A tak si hrály na průvodčí a cestující, Lenička měla pořádnou čepici, plášť a samozřejmě cvakací kleště na lístky, babička si vzala své zavazadlo a jely, to byla legrace. Pak se obyvák proměnil v cirkusovou manéž, kde byli klauni a krasojezdkyně a cvičitelé koní. „Babi, měla bys se mnou chodit do školky, víš, ať si s tebou můžou hrát i moji kamarádi, ty jsi totiž ta nejlepší babička na světě.“ „Ale ty moje holčičko zlatá,“ objala babička svou malou vnučku. Večer si pak přečetly Lenčinu oblíbenou knížku o pejskovi Barykovi. „Babi, že tady se mnou počkáš, než usnu…“ „Jako vždy, myško moje,“ usmála se babička a pohladila Lenku po vláskách.

Jednou při pečení, když Lenička dosypávala poslední kousek na koláči sladkou posypkou, se na babičku podívala takovými jinýma očima, „Babičko, že tady se mnou budeš napořád.“ Babička se zarazila, ale nemohla Leničku a ty její velké oči nechat čekat… „Napořád? No jistě, že budu, ale možná to ‚napořád‘ nebude stejné jako teď. Možná budu jednou daleko a nebudu moct s tebou péct buchtu, nebo si hrát na průvodčí ve vlaku, ale věřím, že kdykoliv si na mě vzpomeneš, budu s tebou tady“ a babička ukázala na Lenčino srdíčko. „Tady budeš mít všechno krásné, co spolu máme, napořád a nikdo a nikdy ti to už nevezme.“

Lenička koukala na babičku, jako by jí bylo v tu chvíli všechno naprosto jasné, „A teď už nemudruj a dáme buchtu do trouby!“ A tak plynul čas, z Leničky už nebyla malá holčička, ale malá slečna, která chodila do školy. S babičkou se vídaly pořád a vždy si našly společnou zábavu, i na cirkus a průvodčí si občas ještě hrály, rády si povídaly o všem možném. Babička učila Lenku háčkovat anebo péct ty skvělé dortíky ve tvaru ježečků. Babička občas říkávala: „Jednou je budeš péct svým dětem, myško moje, to už tady asi nebudu…“

Časem babičce začaly ubývat síly, a i když jí občas nebylo dobře, pořád se s Lenkou měly čemu smát. Pak musela babička do nemocnice, Lenka s maminkou babičce často volaly a chodily ji navštěvovat. Nemocnici neměla Lenka ráda, tak divně to tam na chodbě smrdělo a trochu se tam i bála. Vše ale hned zapomněla, když mohla být aspoň chvíli se svou babičkou.

Pohádky květinové víly – kapitola 14. Slunečnicový ráj

Jednoho dne zvoní u Lenky doma telefon. „Jé, není to konečně babička?“ běží k telefonu, ten mezitím zvedne máma „Haló…,“ mlčí…, po celém bytě je ticho, jen hodiny tikají, jak jim běží nožičky. „Rozumím, děkuji Vám, neshledanou…“ Maminka je bledá a mlčky stojí. „Tak to nebyla babička?“ ptá se Lenka. „Ne, nebyla, broučku. Musím ti o babičce teď něco říct,“ hlas se jí třásl… “Víš, Leničko, víš, nikdo z nás tady nemůže být napořád no a babička, babička už tady není, už k nám nikdy nepřijde na návštěvu.“ „No tak pojedeme přece za ní my, ne? Nebo jí zatelefonujeme.“ „Ne, zlato, to už nejde, babička je pryč, už ji nemůžeš vidět, už jí nemůžeš zatelefonovat, nejde to, odešla a už se odtamtud nemůže nikdy vrátit.“ „Ale maminko, jak to, že se nemůže vrátit?“ podívala se Lenička na mámu zmateně, ale maminka to už nevydržela a se slzami v očích se na tu malou zmatenou holku obořila: „Už dost, nechej mě chvíli být, babička umřela…“

Lenka běžela do svého pokoje, schovala se pod peřinu a v uších jí pořád zněla ta divná slova: ‚Je pryč, nikdo tu není napořád, nemůžeš ji už nikdy vidět…‘ Hučelo jí v hlavě a po tváři se valily velké slzy. Co se to děje? Jako by jí na hrudníčku ležel obrovský kámen a nemohla se nadechnout, takovou divnou bolest ještě nezažila. Nikdo tu není napořád, opakovala si pod peřinou, napořád, napořád…

V tu chvíli si Lenička vzpomněla na to, co jí babička kdysi řekla. Vyskočila z postele a běžela do zaprášené poličky. V kufříku s velkými červenými višněmi byla schovaná čepice průvodčí a kleště. Na dně kufírku byla i fotka, na ní rozesmátá babička s Leničkou ve vlaku, a dokonce i máma, která hrála výpravčí. „Maminko, maminko, musím ti něco říct,“ volala Lenka, vzala kufr a běžela za mámou. Našla ji v ložnici, jak pláče. „Maminko, musím ti něco říct.“ „Ale zlatíčko, promiň, není mi dobře.“ „Ale to je o babičce víš?“ Máma si všimla, že Lenička donesla ten svůj kufřík. „Maminko, neplač, vždyť babička tady je a bude napořád, víš?“

Maminka to v tu chvíli nechápala… „Tady, hele,“ a položila ruku na místo, kde má srdíčko. „Tady máš babičku a všechno krásné a napořád a nikdo a nikdy ti to už nevezme.“ Lenička otevřela kufr, „podívej, tady jsme všichni spolu, já jsem průvodčí, babička jede jako cestující a ty jsi výpravčí, vzpomínáš, jaká to legrace?“ Maminka si utřela slzy a usmála se. „Vzpomínám, broučku, myslím, že i táta si pak s námi hrál a pak jsme si dali na večeři babiččin guláš.“

Pohádky květinové víly – kapitola 13. Chráněná oblast květinové říše

„No vidíš, tak nemusíme plakat, pojď, budeme si hrát na průvodčí jako tenkrát…“

Za chvíli se doma otevřely dveře a v nich smutný táta. Spěchal domů, aby Leničku a mámu utěšil. Místo toho uslyšel v předsíni smích a nevěřil vlastním uším. „Jé, tati, pojď sem, dívej,“ a Lenička podala tátovi fotku, jak si hrají s babičkou na vlak. „I když tady babička není, máme ji v srdíčku a tam bude napořád, tak mi to řekla babička, víš, tak pojď, budeš výpravčí.“

Táta se s údivem podíval na maminku, která nevěděla, zda má plakat, nebo se smát. Vzal si placku, podíval se směrem k nebi a potichu povídá… „Děkuji Vám, maminko, za všechno.“

A Lenka? Časem z ní vyrostla dospělá slečna a pochopila, jak to babička myslela a byla jí za to moc vděčná, lépe se s jejím odchodem vyrovnávala. Nikdy na svou babičku nezapomněla a měla ji NAPOŘÁD ve svém srdci. Stalo se, jak babička kdysi předpověděla a Lenka se časem stala mámou a svému synkovi začala péct k narozeninám ježečky s marcipánovým čumáčkem a bodlinkami z pařížské šlehačky.

Už jako velká, přišla jednou Lenka k té kouzelné zahrádce s kamenným hradem pro trpaslíky a ta malá holka v ní čekala, kdy už konečně nějaký vykoukne. Tentokrát to ale bylo ještě kouzelnější, protože vedle hradu právě kvetl velký keř šeříku a omamně voněl…

Autor: Alena Srbená