Když se ve čtrnácti letech rozhodoval, co bude dál dělat, rozhodcovská kariéra byla jasná volba. Tomáši Veselému je teprve 31 let, přesto se na ledě prohání s píšťalkou na prstech už 17 let. Na té nejvyšší úrovni ho nyní čeká sedmá sezóna v extralize.
„Tenkrát jsem se rozbrečel. Bylo mi asi 16 let. Dnes jsem ale za to rozhodnutí moc rád,“ říká dnes s úsměvem hokejový rozhodčí při vzpomínce na rozhovor s činovníkem svazu, který mu syrově řekl, že kariéru hokejisty mít určitě nebude. „Kdybych zůstal u chytání, tak si myslím, že bych horko těžko chytal krajský přebor. Takhle je to určitě mnohem lepší.“
Jak jste se mohl stát rozhodčím už ve 14 letech, když ještě jste neměl ani občanku?
Až do dorostu jsem hrál hokej. Byl jsem brankář. U nás v Jaroměři jsem chodil na časomíru už jako dítě a dělal i hlasatele na stadionu. Abych ale mohl hlásit, musel jsem se naučit všechna ta gesta rozhodčích. Velmi se mi to zalíbilo a jednoduše jsem to pak chtěl zkusit. Začal jsem tajně chodit pískat naší neregistrovanou ligu. Po čase to “prasklo”, tak jsem začal pískat legálně. Postupem času jsem zjistil, že ta šance něco dokázat je mnohem větší, když se vydám právě tímto rozhodcovským směrem, než v tom chytání.
Je vám 31 let. Máte klasické zaměstnání, nebo jste čistě profesionální rozhodčí?
Profesionální rozhodčí nejsem. Těch je u nás v tuhle chvíli tuším 9. Většina z nás má normálně svoje vlastní civilní zaměstnání, které je v drtivé většině případů je velice podřizované tomu rozhodcovskému. Já tedy naštěstí mám takovou práci, kde to dokážu s tím hokejovým životem dobře skloubit.
Čím se tedy vlastně živíte?
Jsem pojišťovací specialista a finanční poradce jedné naší přední pojišťovny. Teď již třetí rok. Můj příjem nyní může být tak 50 na 50 s hokejem. Hokej je ale samozřejmě sezónní záležitost a člověk nikdy neví, kdy přijde nějaké zranění.
Jak vnímá vaše rodina povolání, kde jste neustále někde na cestách a málokterý večer jste doma? Nebo jste svobodný?
Svatba mě čeká zanedlouho. Mám ale čerstvě syna. Je mu už pět měsíců. Bude to teď další velká zkouška. Moje snoubenka je skvělá. Mám maximální podporu, a dokonce se na moje zápasy dívá někdy i dvakrát. Nejdřív sama, a pak když přijedu domů a dívám se na ten zápas ještě já, sleduje ho se mnou.
Jak se vypořádáváte s negativními emocemi, když vám nadává celý stadion nebo hráči na ledě?
Na začátku musí člověk vydržet. Když jsem jel rozhodovat zápas dětem, v hale bylo 20 rodičů a 4 na rozhodčího začnou křičet. Vy přesně víte, kteří to jsou. Víte, že je potkáte, až půjdete domů. Ale čím potom pískáte větší zápasy, je tam víc a víc lidí, tak už je větší hluk a už to není tak osobní.
Jak vnímáte ten tlak fanoušků?
Občas mi na sociální sítě přijde i nějaká anonymní zpráva s nadávkami. To člověk nesmí číst a nesmí se na to koukat. Já se nekoukám ani pořádně na články o svých zápasech. Ale ten tlak nejde úplně odbourat a je enormí - jakože velký.
Poznávají vás třeba hokejoví fanoušci, diváci na ulici? Nebo je výhoda toho, že máte helmu a že lidé spíše přeci jen znají více hokejisty, než rozhodčí?
Stane se to třeba tady v okolních městech, jako jsou Pardubice, nebo Hradec kde je člověk více známý, protože odsud pocházím.
Je náročnější slyšet urážky nebo nějaké nadávky od celého stadionu, nebo od těch hráčů, když na vás křičí z pěti centimetrů?
Ten kotel tolik člověk nevnímá. V poslední době se prostředí podařilo výrazně zkulturnit i mezi hráči na ledě. Sama liga bojuje za to, aby to prostředí nějak vypadalo. V dnešní době, kdy máme mikroporty a všechno je v televizi slyšet, tak nikdo nechce, aby byly slyšet nějaké vulgarity. Začalo se s tím výrazně pracovat.
Měl jste už někdy chuť s hokejem praštit, třeba po nějaké kritice?
Často, když jede člověk ze zápasu, tak si říká, jestli mu to za to stojí a že by se na to nejraději vykašlal a že už příště nepojede. To se stane, my prostě děláme chyby, my to víme. Jsme jen lidi. V podstatě my, když tu chybu uděláme, tak věřím tomu, že není nikdo na světě, koho to štve víc než nás. Navíc o těch chybách víme většinou okamžitě. Pak to člověka sžírá cestou domů.
Jak vůbec vnímáte kritiku? Připouštíte si ji k tělu, nebo to po vás spíše “steče”?
Oprávněnou kritiku samozřejmě umím přijmout. Máme zpětnou vazbu z každého zápasu. Dá se říct, že okamžitě. Máme ji po zápase od video rozhodčího, případně od delegáta. A pokud je to nějaká vážnější situace, tak to řešíme s naším manažerem třeba den po zápase.
Stane se vám někdy, že uděláte chybu a bleskově si to uvědomíte? Omluvíte se třeba při nejbližší příležitosti hráčům, nebo trenérovi, nebo se k tomu raději nevracíte?
Když k tomu je vhodná situace, tak je to nejlepší, co člověk může udělat. Přijet a říct: „Kouči já vím, udělal jsem to špatně, omlouvám se.“ Ten trenér to pak často to vezme mnohem líp, než když si člověk stojí za tím špatným tvrzením. Na druhou stranu, to můžete udělat jednou za zápas a nemůžete to udělat třikrát po sobě stejnému trenérovi, protože v takovém případě vám ten trenér přestane věřit.
Pískáte už jen extraligu, nebo rozhodujete i zápasy první ligy?
V podstatě se dá říct, že pískám především extraligu. Teď už několik sezon po sobě jezdím občas pískat i první ligu. Je to dané tím, že není tolik rozhodčích. Dále pískám juniorskou extraligu. Když přijde play off, nebo nějaká další fáze, pískám i druhou ligu. Čas od času jezdím pískat krajskou soutěž juniorů, nebo krajskou ligu mužů, protože tady máme spoustu mladých kluků, které tímto můžeme posunout.
Panuje mezi vámi rozhodčími nějaká rivalita? Nebo jste všichni kamarádi?
Nazval bych to zdravou rivalitou. Je nás zhruba kolem 40. Většinou je to tak, že jde do sezony 20 hlavních a 20 čárových. Jako v každém kolektivu, k někomu máte blíž, k někomu malinko dál. Obecně si myslím, že jsme super parta, obzvláště s klukama, co bydlíme v okolí. Chodíme spolu v zimě občas trénovat, chodíme spolu na ledy,na badminton. V létě se potkáme s rodinami.
Jezdíte na zápasy vždy ve stejném složení, nebo se rozhodčí na každý zápas různě střídají?
Točí se to. Na rozlosování rozhodčích je přímo systém, který náhodně dává k sobě různé arbitry. Dbá ale na ekonomiku cest, takže jezdím častěji s klukama z okolí.
Jak dlouho dopředu víte, na jaký stadion pojedete?
Většinou to funguje tak, že máme v informačním systému kalendář na následující měsíc. Přibližně 10 dní předem se ale dozvím, na jaký stadion konkrétně pojedu. Klubům se to v systému zobrazí zhruba 3 hodiny před zápasem. Do té doby je nominace tajná. V podstatě to víme akorát my rozhodčí, videorozhodčí a případně delegát.
Hráči chodí do sezóny s tím, že chtějí vyhrát ligu, chtějí zvednou pohár nad hlavu. S čím jde do sezóny ligový rozhodčí? S jakými ambicemi?
Chceme se dostat do play off, protože tam jsou nasazováni rozhodčí na základě výkonnosti. A potom se chceme dostat samozřejmě co nejdál, nejlépe do finále. Každý chce pískat až do konce dubna a co nejdál.
Do jakého věku se dá dělat rozhodčí na vrcholové úrovni? Pamatuju se, jak v 90. letech to pískali pánové daleko po padesátce.
Je to velice individuální. Je to jen o tom, jakým způsobem se člověk dokáže připravit a jakou má výkonnost. Hokej se ohromně zrychluje. A možná i proto mohl tehdy pískat padesátiletý rozhodčí a mohli pískat jen ve třech. Dnes jsme už ve čtyřech.
Jak se připravujete právě vy? Máte podobné tréninky jako hráči? Dvoufázové tréninky, soustředění nebo vám svaz zajišťuje osobní trenéry a tréninky?
Přípravu jako takovou máme každý individuální. Každý se připravuje na základě svých možností a v návaznosti na povolání a na rodinu. Já mám to štěstí, že mě kondiční fyzická příprava a cvičení obecně vždy bavila. Mám k tomu blízko. Druhý rok spolupracuji s kondičním trenérem Jirkou Součkem, se kterým máme to zacílení přípravy směrem do sezony. To znamená, pracujeme na podobných věcech jako hráči. Posilovna, běhání, třeba i box, zahrajeme si hokej, inline. Všechno funguje na individuální bázi. Něco jiného je to potom v sezóně, kdy máme většinou jednou za měsíc společné tréninky na jednom z extraligových stadionů a řešíme aktuální situace ze sezony. Bez kvalitní přípravy to ale prostě nejde.
Jaké máte ambice, nebo kariérní sny? Kam se chcete posunout? Je to třeba NHL nebo prostě mistrovství světa? Olympiáda?
Kariérní sen byla, byla extraliga. Když se mi to povedlo, tak další cíl byl udržet se v ní co nejdéle. Další cíle mám, a to podívat se na nějaký mezinárodní hokej. Mám za sebou vlastně v tuhle chvíli univerziádu.
Kdo je váš vzor? Máte spíš vzor mezi hokejisty, nebo spíš mezi rozhodčími?
Mezi rozhodčími je to určitě Wes McCauley. To je takový Wayne Gretzky mezi rozhodčími. Tady u nás to byli odmalička Jeřábek, Franěk, Hribik. Když jsem začal vstupovat do rozhodcovské komunity, tak oni byli a pořád ještě jsou na vrcholu a jsou to neskuteční rozhodčí. I po těch sedmi letech v extralize, když s nimi jedu na zápas, tak si od nich mám co vzít. Pokaždé se stane něco, o čem si člověk řekne, že kdyby to uměl vyřešit takto jako oni, tak se zase prostě posune dále. Toto je super, že se setkávám s takovými lidmi, ke kterým jako mladý vzhlížel a teď se od nich může učit.
Jak vás mladší přijímají vlastně ti starší rozhodčí? Je to podobné jako v kabině hokejistů, kde panuje určitá hierarchie? Musíte třeba taky nosit puky, nebo čistit píšťalky?
Nějaká hierarchie funguje. Třeba v nošení klíčů od kabiny a tak podobně. Samozřejmě tyhle věci fungují podobně jako v hokejové kabině. Ale vždycky se ti starší kluci snaží těm mladým pomoct.
Jak se vám třeba, když rozhoduje zápas, kde hraje nějaký váš oblíbený tým?
Nedá se říct, že bych měl vyloženě oblíbený tým. Pro mě je trošku specifické, když člověk píská „doma“. V okolí a na stadionech, kde ty lidi člověk zná, protože se na tom stadionu roky pohybuje.
Nemáte někdy během těch zápasů chuť přidat se třeba k hráčům?Nechal jste se někdy unést hrou a málem se do ní zapojil?
Tohle je jedna z prvních věcí, kterou se musí mladý rozhodčí naučit. Koukat se na hokej jinak. Nekoukat se, ale v podstatě ten hokej řídit. Třeba mladší kluci, když začínají, tak mají problémy s tím, že je hra pohltí a oni najednou nepískají, ale koukají se na hokej. To musí rozhodčí odbourat. Ale na extraligové úrovni už toto samozřejmě nepřipadá v úvahu. Ano, někdy se samozřejmě stane, že se člověk zadívá na krásný hokej. Ale musíme se neustále koncentrovat na to, abychom byli v tom módu rozhodčího a připravení řešit situace, které nastanou.
Sám hrajete ještě hokej?
Chodím si zahrát v podstatě jen přes léto, protože během sezony na to není moc čas. Chodím hrát inline hokej, a pak začnou semináře nebo kempy a přípravné zápasy. Chodím ale třeba pilovat bruslení na power skatig, abych se stále zlepšoval.
Když už si jdete zahrát, nemáte třeba tendenci taky plést se rozhodčímu do pískání?
Myslím si, že jsem hrozný na kecání rozhodčím do práce. Ale snažím se s tím pracovat a kecat jim do toho míň a míň.
Dá se nějak shrnout, co by takový rozhodčí, který má ambici dostat se do extraligy, měl mít?
Řekl bych, že by měl mít zápal. A potom na sobě člověk musí neustále pracovat. Musí přijmout to, že ta cesta je dlouhá. Člověk musí umět bruslit, musí se naučit pravidla, ale to už jsou nějaké dovednosti, které musí mít v sobě, případně na nich pracovat.
Musíte být třeba i nějak jazykově vybavený?
To je asi takové nepsané pravidlo. Dnes jsou soutěže protkané cizinci. Takže pokud samozřejmě člověk potom pomýšlí na nějaké mezinárodní licence a na mezinárodní hokej, tam je to bezpodmínečné.
Co musí zájemce o pruhovaný dres rozhodčího umět, kam se může přihlásit?
V podstatě, když se někdo rozhodne, že chce pískat, tak by se měl obrátit na místní komisi rozhodčích. Většinou na každém stadionu najdete někoho, kdo vám poradí. Většinou před sezonou se koná školení nových rozhodčích, kde se dělá licence 3. třídy a začne pískat většinou nějaké žákovský soutěže. Po roce si můžete udělat licenci 2. třídy a začít pískat a seniorské soutěže. A potom když se mladému rozhodčímu daří, tak od osmnácti si můžete udělat licenci 1. třídy. Většinou se začíná v dorosteneckých soutěžích, pak ve druhé lize, potom je extraliga juniorů a samozřejmě ten nejvyšší stupínek je potom extraliga.
