Mokrý a ulepený od šampaňského seděl v kabině na lavici. Zlatá medaile se mu klimbala na krku a myšlenky, které mu běžely hlavou, vypouštěl do diktafonů hromady novinářů. Dominika Hašekdotáhl Pardubice k titulu. V pětačtyřiceti letech!

Neskutečné.

Bláznivé.

Dojemné.

Ale pravdivé…

„Je to krásný pocit. Jsem strašně rád, že jsem se k hokeji vrátil. A mohl jsem hrát za Pardubice,“ neskrýval emoce Dominátor, jemuž do burácející kabiny přišel pogratulovat i bratr Martin, kouč fotbalové Sparty Praha. „Jsem moc rád, že brácha tady u toho byl,“ těšilo brankářskou legendu.

Máte dva tituly z osmdesátých let. Jak moc je tenhle jiný?
Je to podobné. Taky si ho pořádně vychutnáte. Už je to dávno, když jsme pohár zvedali s Otou Janeckým a Jirkou Šejbou. Je to krásný pocit. Jsem strašně rád, že jsem se k hokeji vrátil. A mohl jsem hrát za Pardubice.

Je vám pětačtyřicet. Vážíte si zisku poháru víc?
Jsem soutěživý typ. Samozřejmě se na mě spoluhráči dívají jinak, než když jsem přišel do kabiny jako dvacetiletý kluk. Pro mě to je vítězství. Vítězství mužstva. Prožívám to úplně stejně.

Nepovídejte, že neprožíváte výjimečné chvíle.
Ale jo. Je to výjimečný. Víte, nikdy jsem si nemyslel, že se do Pardubic ještě vrátím, že tady budu hrát hokej. Kdyby mi to někdo řekl před pěti lety, tak bych tomu nevěřil. Rok jsem nehrál hokej, pak mě oslovily Pardubice. Šel jsem do toho a nikdy jsem toho nelitoval. Ani jednou. Od první do poslední chvíle jsem týmu věřil. Hrozně věřil. Měl jsem tušení, že tohle mužstvo opravdu chce. I po Vánocích, kdy se nám moc nedařilo, jsem v kabině říkal, že společně to dokážeme.

Na ledě mladým klukům stačíte. Bude to stejné i při oslavách?
To se uvidí. Člověk hraje hokej, aby si ho užil. A když vyhraje titul, tak ho musí pořádně oslavit. To k tomu patří. Budu se snažit.

Máte v sobě tolik zápalu, že jste se během posledního utkání málem popral s vítkovickým mladíkem Šedivým.
Zdálo se mi, že jsme v první třetině trošičku couvali před jejich tvrdou hrou. Tak jsem se naštval. To k hokeji patří. Kluci mi pomohli se uklidnit, od soupeře tam nebyly žádné záludnosti. Jen pár pěstních soubojů, ale to je normální. O to víc si toho člověk váží, když se takhle jeden pro druhého obětujeme. Nechci nikoho vyzdvihovat, ale třeba Aleš Píša nebo Petr Sýkora měli vynikající play off a pomohli nám vyhrát několik zápasů.

Vítkovická hala skandovala: Hašek ven! Motivovalo vás to?
Slyšel jsem to. Člověka to vyhecuje. Nic jsem si z toho nedělal. Vždyť jsem neudělal nic špatného.

Váš bratr Martin, trenér fotbalové Sparty, měl slzy v očích. Víte o tom?
Jsem rád, že mi to říkáte. Doufám, že ho brzo uvidím. Přeju si, aby za námi přišel do kabiny. Jsem moc rád, že tady u toho byl. Volal mi, že by chtěl přijet, což mě překvapilo.

Jak vidíte pokračování své kariéry?
Budu se rozmýšlet, ale nemyslím, že to bude během jednoho či dvou týdnů.Obhajoba titulu? Je to jedna z možností.

Co reprezentace?
Co jsem slyšel a četl v novinách, tak má Vláďa Růžička jasnou představu. Trenéři jsou zodpovědní za mužstvo. Chápu to. Třeba musím hrát ještě rok, abych se tam dostal.

„Co nás čeká? After party!“ řvali mistři

Maséři Hovorka s Mandysem nesou kabinou obrovské puzzle, kde chybí poslední, dvanáctý dílek. Slovo si ihned bere Dominik Hašek a řve: Je tady s námi jeden! Protože tady byl s námi vždycky, ze začátku, na konci. A když nemohl hrát, stál za námi!“ Chybějící kousek za obrovského rámusu předává do rukou Jana Starého, jenž kvůli zranění ruky nemohl do finále zasáhnout. Puzzle je komplet. Oslavný karneval začíná. Špunty od šampaňského lítají kabinou, do toho šampioni spustí: „My jsme mistři, co jste vy, co jste vy! Co nás, čeká ? After party! After party!“ Čekala, a pekelně dlouhá…

RADEK ŠPRYŇAR