Začátkem roku 2020 se vrátil do kádru Dynama jako hokejista, na jeho konci už byl na střídačce v nové pozici. Tomáš Rolinek v listopadu oznámil konec hráčské kariéry, po pár týdnech se stal manažerem týmu Pardubic.

„Přišla nabídka, abych pomohl. S trenéry jsme na jedné vlně, proto jsem do toho taky šel,“ říká v rozhovoru Tomáš Rolinek.

Je tady začátek nového roku. Bilancujete obvykle ten uplynulý, nebo se spíše díváte směrem dopředu?
Nerad bilancuji, protože si myslím, že jsem stále mladý a život jde strašně rychle na to, abych si sedl a bilancoval, co bylo. Uzavřel jsem hráčskou kariéru, tu mám za sebou. Teď jsem v nové roli a spíše koukám dopředu, jak pomoci Dynamu, když se mi to nedařilo za poslední roky na ledě. A hlavně tak, aby se Dynamu začalo dařit.

Před rokem touto dobou jste zřejmě neočekával, co vše se nejen ve vaší sportovní kariéře stane. Bylo toho opravdu hodně…
Přesně tak, ale to už trochu bilancujeme. Jenom když se otočím o dva měsíce zpátky, tak by mě vůbec nenapadlo, že budu vystupovat v této roli, v jaké nyní jsem. Vždy jsem si myslel, že budu pomáhat klubu jenom jako hokejista, ale s kariérou už jsem skončil a pomáhám jinak.

Jste s odstupem času rád, jak to dopadlo? Že jste se ještě v lednu vrátil do týmu a podílel se na záchraně extraligy pro Pardubice?
Strašně rád. Když se tenkrát vedení vyměnilo, tak jsem dostal nabídku k návratu. A vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, jestli to vezmu. Byl jsem hned rozhodnutý. Obavu jsem měl jen z toho, jestli budu schopný pomoci po hokejové stránce, protože jsem předtím byl tři měsíce ve Vrchlabí. Z toho jsem měsíc nehrál vůbec. Touha a srdce rozhodly, že do toho půjdu a pomůžu za každou cenu.

Zápas v Brně byl nakonec poslední v kariéře. Hrálo se ještě před diváky, dal jste gól a mohli jste oslavit udržení. Byla to dobrá tečka, i když jste v tu dobu samozřejmě nevěděl, že je to konec?
Nevím, je to pořád čerstvé (usmívá se). Já jsem nedávno ukončil kariéru, ten zápas se hrál před deseti měsíci. Pro mě byl obrovský boom, že jsme zápas v Brně vyhráli a povedla se především záchrana. Když jsem se vracel do Pardubic, tak jsme ztráceli snad patnáct bodů. Všichni nás pasovali do role sestupujícího, ale nám se to povedlo. Tým se ještě dobře posílil, udělalo se dobré klima v kabině, dařilo se nám zápasy vyhrávat. Dá se říct, že to byla jízda jako v play off. Tak to s posledním zápasem vyšlo hezky. Vůbec by mě v tu dobu nenapadlo, že bude poslední.

Následovaly další události jako operace a v listopadu i oznámení konce kariéry. V té době jste neměl jasno, čemu se budete věnovat. Nečekal jste, že to volno bude delší?
To je právě to, že jsem do toho skončil rovnou (směje se). Už jsem si říkal, že je člověk v důchodu, odpočine si a bude mít spoustu času na jiné koníčky. A na rodinu, že bude žít jinak než v hokejovém zápřahu. To jsem si plánoval, ale pak mi přišla po nějakých třech týdnech od oznámení konce kariéry nabídka. Abych pomohl.

Richard Král zmiňoval, že jste si vzal den na rozmyšlenou. Co rozhodlo o tom, že nabídku přijmete?
Vzal jsem si sice den na rozmyšlenou, ale tušil jsem, že se do toho vrhnu po hlavě. Když jsem oznámil konec kariéry, tak jsem řekl, že nechci být trenér. Za tím si stojím, mám to tak nastavené. Nejsem ani ten typ, nemám takové ambice. Richard mi dal takovou roli, abych byl týmu nápomocný. Trenérský tým se sladil, což je pro mě bomba. Já si s nimi rozumím, jsme na jedné vlně. Proto jsem taky do toho šel.

V roli týmového manažera jste hodně v kontaktu s hráči, tedy s řadou nedávných spoluhráčů. Musel jste si dávat pozor na to, jak v kabině budete vystupovat?
Nemyslím si. Nechci být nějaký trenér, nedržím si odstup. S více než polovinou týmu jsem hrál, tak ani nejde, abych přeskočil na druhou stranu a choval se jinak. To nejde, člověk se chová automaticky. Jde jen o to nastavit si parametry. Ale že bych se jen kvůli tomu, že jsem týmový manažer, choval jinak, to určitě ne. To nikdo nečekal, ani já sám ne.

Vzhledem k opatřením není možné sledovat ani tréninky, kterých se zúčastníte s týmem na ledě. Jak se zapojujete do tréninků?
Chodím na led a snažím se trenérům pomáhat. Konzultujeme spoustu věcí, hlavní slovo má samozřejmě Richard Král. Jsem nápomocný, i spolu s Davidem Havířem a Petrem Sýkorou. Hokej vidíme podobně, s Petrem kluky známe hodně, protože jsme s většinou z nich hráli. Skvěle se doplňujeme.

Na ledě se cítíte zase dobře, po zdravotní stránce jste po operaci kyčle zcela fit?
Ano, říkal jsem to, i když jsem končil kariéru. Žádné minus tam není. Nekončil jsem kvůli operaci, jsem zdravotně fit.

A co zápasy? Prožíváte je přímo na střídačce, hodně povzbuzujete, ale taky radíte. Jak vám sedí tyto momenty?
Tohle nikdo nemůže vidět, když tam fanoušci nejsou (usmívá se). Ne, vážně. Je to pro mě úplně jiná role. A je to jiné. Z pozice hokejisty se dokážu vžít do role hráčů, když přijedou z ledu. Vím, co si můžu dovolit a co ne. Mám klukům radit, aby se co nejvíce chybám zamezilo. Aby to prostě klapalo.

V tom je ta výhoda, že většinu hráčů dlouho znáte a dokážete odhadnout, jak k nim přistupovat?
Výhoda to je, znám kluky i po charakterové stránce. Člověk ví, jak se chovali ve vypjatých situacích, to určitě na střídačce výhodou je.

Už během hokejové kariéry jste říkal, že nechcete být trenérem. Nepřibližujete se k tomu ovšem trochu?
Právě, že ne. Já jsem řekl, že pomůžu v nějaké roli, ale vím sám, že trenérem být nechci.

Kromě současné hokejové role jste tátou tří dětí. Jak doma vnímáte současnou situace, kdy je omezena řada aktivit, především ty sportovní?
Je to těžké, mám tři děti, syn je hokejista. A v této době je samozřejmě hodně omezený. Kdyby hrál třeba fotbal, tak se dá venku třeba něco natrénovat i v šesti lidech. Ale u hokeje, když se zavřou stadiony, tak to je strašně těžké. Celkově je to pro děti omezující. Moc se s tím peru, protože mi vadí, že nejen děti, ale celkově společnost nemůže sportovat. Je to velké omezení.

Jak se to tedy projevuje konkrétně u hokejistů v žákovských kategoriích?
Hokejista to má těžké, protože zápasy pro něj jsou samozřejmě nejlepší. Člověk trénuje v letní přípravě a pak se těší, až bude moci jít na led. A u kluků to tak platí všeobecně ve všech kategoriích. Teď dostávají individuální tréninky, musí trénovat sami. Vím, jaké to je, když si ve dvanácti nebo třinácti letech přečtete plán a máte to dělat, když tam není ta motivace, že zítra půjdete na led. Je to strašně těžké.

Plníte tak doma plány a vy sám třeba vymýšlíte další pohybové aktivity?
Vymýšlím, i když jsem teď zase v hokeji, ale snažím se synovi věnovat, aby pohyb měl. Led ovšem nic nenahradí, hokejista potřebuje především tyto pohyby. Běhat venku nebo posilovat s vlastní vahou nenahradí tréninky na ledě. Můj syn má malou výhodu v tom, že jsem sportovně založený a sport mě baví. My spolu hrajeme hokej před barákem, chodíme spolu na fotbal. On se tak hýbe i díky tomu. Pak je samozřejmě spousta rodičů, kteří jsou dlouho v práci a nemohou se věnovat svým dětem. Ty jsou pak kvůli covidové době doma a mají málo pohybu.

V řadě sportů bude ten výpadek opravdu dlouhý. Projeví se to hodně na dovednostech dětí?
Jasně, myslím, že rok už se nějakým způsobem podepíše. Když se řešilo na jaře, že se ukončí sezona, tak jsem z toho neměl takový strach jako později. Dá se říct, že od srpna byli kluci na ledě asi měsíc a půl. To je málo, hlavně se to projeví i na jejich chuti. Třeba pro juniory, kteří budou přecházet, to je strašně těžké. Nehraje se druhá liga, celkově to budou mít i tyto dorazové kategorie hodně těžké.

Zpět ještě k současnému Dynamu. Jak si užíváte poslední prosincové zápasy, které se Pardubicím dařilo vyhrávat?
Povedlo se nám vyhrát osmkrát za sebou. Je to super, ale v klubu dobře víme, že může přijít horší doba. Proto si teď moc vážíme toho, že se daří. Trochu se to zvedlo, ale máme ke všemu velkou pokoru. Trenéři i já se snažíme přenášet na hráče to, aby nikdo nic nepodcenil. Musí se pracovat dál. Je tenký led, kdy se může všechno obrátit.

Vnímáte nyní větší sebevědomí u hráčů? Když se daří, víc si najednou dovolí, je to vidět v zápasech…
Když je pohoda a klid, udělá se šňůra nějakých zápasů, tak si tým samozřejmě začne věřit. Kluci chodí s radostí do kabiny a radují se z maličkostí. Člověk v roli sportovce je šťastný, když se večer vyhraje zápas a druhý den v klidu odtrénuje. Je to něco jiného, než když prohraje a neví, co se druhý den bude vyčítat a řešit. Toho jsme si v Pardubicích užili dost. Jsme rádi, že se to trochu otočilo, vážíme si toho. Makáme dál.

Daří se trenérům na hráče přenášet to, co po nich vyžadují?
Ríša Král byl geniální hokejista v tom, že byl strašně šikovný a snažil se hrát na puku. Neodhazoval je. To jsme taky chtěli přenést na hráče. Já jsem byl samozřejmě jiný typ hokejisty, může toho být na můj vkus někdy až moc. Ale myslím si, že to je dobře. Když má člověk puk na hokejce, tak nedostane gól, pokud neudělá nějakou chybu. Je to nastavené dobře, přejeme si, aby to klapalo dál.

V poslední době jste si mohli užít radost z vítězství. Není vám na druhou stranu líto, že u toho chybí potlesk a nadšení ze strany diváků?
Jsem rád, že jsem takovou otázku dostal, protože na tom všem je nejsmutnější, že nemůžu stát na střídačce a zároveň vidět tu radost fanoušků. Každý trenér i hráč v pardubickém týmu by byl moc rád, kdyby fanoušci mohli přijít a povzbuzovali nás. Když bychom dali gól do branky, za kterou je Jižní tribuna, ta by začala skandovat, celý stadion by se přidal. Na konci zápasu by přišla mexická vlna, všichni by byli šťastní, že se Pardubicím daří. Bohužel je to jinak. Hrajeme hokej dál bez diváků, aby se mohli radovat alespoň u televize. Kdyby byly tribuny plné, byla by to úplná bomba.

Co si přejete do nového roku?
Odpovím jednoduše. Hlavně zdraví nás všech, rodiny a nejbližších. Zdraví je hodně důležité, v této těžké době si ani člověk nic jiného přát nemůže.