Stav 0:0. Začíná 18. minuta. Z trestné lavici naskakuje na led mostecký kapitán Petr Martínek a upaluje sám na vrchlabskou branku. V té stojí PETR ŠEVČÍK. Poprvé v sezoně. Důležitý okamžik zápasu. Dostane–li gól, budou muset domácí vynaložit ještě více sil na dobývání už tak urputně bránícího soupeře…

Šéévča, Šéévča, skanduje kotel domácích fandů jméno mladíka s 91 na zádech. Hostující obránce si střelou mezi betony na Ševčíka nepřišel. „Už loni jsem proti němu hrál a věděl jsem, že asi nepůjde do žádného blafáku. Tak jsem to risknul a zůstal stát na střelu. Vyšlo to,“ zářil po zápase vrchlabský brankář.

Petře, byl to asi hodně důležitý zákrok pro vývoj utkání. Souhlasíte?
Určitě. Jsem hrozně rád, že se mi ten nájezd podařilo chytit. Kdybychom dostali gól, o to víc by to pak bylo horší. Věděli jsme, že Most je tým, který bude bránit, který má mladé kluky, který bude hrát na brejky. Po gólu by to ještě více zabetonovali.

Kde se stala chyba, že jste soupeři umožnili takovou šanci hned po návratu z trestné lavice?
Nevím. Na kluky jsem ťukal, že už končí trest, ale asi mě neslyšeli. Dvakrát se to tam také nějak zamotalo, že nebylo zřejmě, jestli to projde. Nakonec jsem ale viděl, že puk na Martínka proletí.

Na co jste v tu chvíli myslel?
Na nic. Tam nemáte vůbec čas na nic myslet. Byla to jen půlvteřinka, kdy jsem se podíval a zjistil, že to je Martínek, protože on, když jede na bránu, tak se před vámi setmí, jak je obrovský.

Čekal jste od obránce střelu nebo pokus o kličku?
Už loni jsem proti němu hrál a věděl jsem, že nepůjde asi do žádného blafáků. Tak jsem to risknul a zůstal stát na střelu. Vyšlo to.

Udělal třeba při tom nájezdu nějakou chybu?
(začne se usmívat) To vám nepovím. Nikdy jsem takhle na gólmana nejel, a tak mu nemůžu sahat do svědomí, jak to udělal.

Zápas byl vlastně o tom, kdo dá první branku. Most poté, co inkasoval, musel otevřít hru a vy jste přidali druhou. Co jste říkal na parádní zakončení Nikoly Gajovského pod víko?
No, jo. Ten, když jede na bránu, tak po cestě uspí dva hady, gólmana pošle do kouta a jede v klidu střídat. (smích)

Do druhé třetiny jste vstupovali s vedením 2:0, Most ale snížil. Nevzpomněl jste si v té chvíli na zápas v Olomouci, kde pak začalo být na ledě dusno?
Já určitě ne. Měl jsem tolik problémů sám se sebou, že jsem neměl čas na nic vzpomínat. Kluci to pak ale odehráli perfektně. I to oslabení dvě minuty před koncem zvládli, soupeře ke mně vlastně vůbec nepustili. Když dal Látoš (Látal – pozn.) góla, měl jsem velkou radost.

Byl jste nervózní před zápasem?
Určitě. Už proto, že příprava z mé strany nebyla taková, jak jsem si představoval. Nikdo mi sice nic nevyčítal, ale sám jsem cítil, že to není ono. Proti Mostu jsem si chtěl dokázat, že na to mám, že můžu chytat dobře.

Zpočátku to ale vypadalo, jakoby se vám do branky vůbec nechtělo. Spoluhráči na vás čekali u brankoviště a vy jste velmi dlouho postával na modré čáře…
To je takový můj rituál, který aplikuji už delší dobu. Nechtěl bych to ale dál rozvádět.

Opravdu ne?
Ne. To by pak třeba přestal fungovat. (začne se smát)