Po sezoně 2013/2014 se Jan Semorád rozhodl ochutnat i mezinárodní chlebíček. Vystřídal kluby ve třech zemích, aby se v létě vrátil do mateřského klubu v Trutnově. Zde by se měl stát jednou z hlavních ofenzivních opor a o nadějích, jaké do něho spoluhráči vkládají, svědčí, že si ho zvolili kapitánem.

Honzo, vy jste za vrcholovým hokejem vyrazil v nízkém věku coby školák. Kdy jste se vlastně vy nebo rodiče rozhodli jít z Trutnova do Pardubic?
Nebylo to jednoduché rozhodnutí, jelikož jsem chodil teprve do šesté třídy  základní školy. Absolvoval jsem kemp s Pardubicemi, kde projevili zájem. Problém byl, že bylo špatné spojení mezi Pardubicemi a Trutnovem. Abych zůstal přes týden v Pardubicích, na to jsem byl hrozně mladej. Nakonec jsme se domluvili v Hradci Králové, kam jsem mohl dojíždět každý den do školy a na tréninky. Nebylo to jednoduché pro mě, ani pro rodiče, ale chtěl jsem se v hokeji posunout dál a jiná možnost nebyla. Později jsem odešel do Pardubic, bylo to v 9. třídě, kdy už jsem přes týden mohl zůstávat v Pardubicích na hokejovém baráku, kde se o nás starala rodina, která tam žila.

JAN SEMORÁDOdchovanec trutnovského hokeje se narodil v České Lípě a velkou část svého sportovního života strávil v Pardubicích. S nimi je i dvojnásobným mistrem republiky. Poslední roky působil v zahraničí, nyní se vrátil domů.

Jak vzpomínáte na první hokejové krůčky?
V Trutnově si pamatuji, jak jsme hráli ještě na stadionech, které nebyly zastřešené. Chumelilo, pršelo, ale nikomu to nevadilo, hokej jsme hráli, protože nás strašně bavil. To bohužel u většiny dětí dnes už nevidíme.

Dlouhá léta jste prožil v již zmiňovaných Pardubicích. Zalitoval jste někdy jakéhokoliv svého sportovního kroku?
Co se tyče mládežnických kategorií, ničeho nelituji. Měli jsme výborné trenéry a vše fungovalo dobře. Později lituji, že jsem neodešel do Kanady, když byla možnost. Bohužel jsem se nechal přemluvit, abych zůstal. Tohle rozhodnutí mě možná stálo lepší kariéru, ale tak to ve sportu bývá, ne vždy se rozhodnete správně.

Ve městě perníku jste se v letech 2010 a 2012 dočkal dvou titulů, když na tom druhém jste se podílel i vstřelenými góly v play off. Byla právě sezona 2011/2012 tou, na kterou budete vždy nejraději vzpomínat?
Ano. Titul z roku 2012 je pro mě nejvíc, co jsem dokázal, a rád na to budu vždycky vzpomínat. Bylo to krásné play off s tím nejlepším koncem. Beru to jako odměnu za to, co jsem hokeji věnoval.

Přibližte hokejovým fanouškům poslední roky, v nichž jste působil v zahraničí.
Hrál jsem postupně na Slovensku, v Polsku a nakonec na Islandu. Nebylo to špatné, zažil jsem to zase z jiné stránky, kdy jste cizinec a musíte být v týmu prostě nejlepší, jinak máte smůlu a nahradí vás někým jiným. Na Slovensku jsem měl parádní sezonu, kdy jsem byl druhý nejlepší střelec tamní extraligy. V Polsku mě zase trénoval Jiří Šejba. A Island je krásné místo a s rodinou se nám moc líbilo i tam. Hokej tam ale není na moc velké úrovni, proto jsem se rozhodl dál tam nepokračovat.

Nyní jste se rozhodl vrátit domů. Co si slibujete od sezony v trutnovském dresu?
Moc se na ni těším. Uvidíme, jak to bude vypadat. Chci se hokejem bavit a užívat si to. Dlouho jsem v Trutnově nehrál.

Co se tu ve vašich očích nejvíc změnilo? Co naopak přiblížilo vaše hokejové vzpomínky z dětství?
Já si myslím, že se tady nezměnilo nic (úsměv). Vzpomínky, jak jsem sem chodil hrát jako malý kluk, pořad mám a vrátilo se mi to všechno.

Ve druhé lize působí řada bývalých extraligových hráčů. V utkání s Vrchlabím si třeba zopakujete souboje s Jiřím Vašíčkem, s nímž jste v roce 2012 bojoval ve finále extraligy. Jak se těšíte na úroveň soutěže?
To je pravda, Ve druhé lize působí řada výborných hráčů a na souboje s nimi se těším. Momentálně nevím, jakou úroveň soutěž bude mít, ale tím, že se uzavřela první liga, spousta dobrých hráčů radši bude hrát ve druhé a věnovat se i jiné práci, než se plácat v první lize, kde stejně u většiny klubů je finanční situace dost špatná. Pro starší hráče a hráče, kteří mají rodiny, je druhá liga lepším řešením.