Herečka Alena Mihulová: Že je má dcera lesbička? To mě nijak nezaskočilo

Právě jste absolvovala líčení, oblékání, focení. Baví vás to?
Moc ne, ale dnes mám štěstí, vizážistka, stylistka, produkční i fotograf byli opravdu výborní a hlavně připravení. Oceňuji, když fotograf ví, co chce, a jenom nečeká, co před objektivem předvedu. Pak mě samotnou také něco napadne, uvolním se a je to pro mě daleko příjemnější. Herečky takové příležitosti asi mají rády, ale já asi nemám hereckou náturu. Mě baví jenom hraní. Focení a všechny ty společenské akce okolo pro mě moc nejsou.

Herečka Klára Melíšková: Ošklivá jsem si připadala zhruba do pětatřiceti

Líbí se vám šaty, které vám stylistka vybrala? Jaký je vlastně váš styl?
Byly velmi ženské, výrazné, ale ne extravagantní. Na focení ideální. Osobně ale dávám přednost pohodlné eleganci. Mám ráda, když se v oblečení cítím dobře. Džíny, tenisky a trička - to je asi moje nejčastější oblečení.

Sedíme spolu v Ungeltu, kde hrajete hned ve dvou představeních – Skořápka a Přítelkyně. Proč právě tato komorní scéna?
Mám tu blízký kontakt s diváky. Všechny jemné emoce, jak u herců, ale i u diváků, jsou pak zřetelnější.

A co když ty divácké nejsou zrovna pozitivní, nerozhodí vás to? 
Občas zahlédnu člověka, na kterého není zrovna příjemný pohled. Většinou to bývá muž, který byl třeba ženou donucen jít do divadla a dává to ostentativně najevo. To je nejčastější případ. Většinou ale vídám dobré emoce a ty vám to vynahradí.

Herečka Petra Tenorová: Když kamarádkám bylo třicet, plakaly a měly deprese

To skoro vypadá, že chlapi chodí neradi do divadla…
Ani si nemyslím, že by chodili neradi. Možná tam sedávají ti, které sem jejich ženy dovlečou. Anebo by třeba i rádi šli, ale od té doby, co koupili lístky, uplynula dlouhá doba. A v ten den prostě nemají náladu nebo chtějí dělat něco jiného. Nebo se se ženou těsně předtím pohádali. Vlastně nevím… (smích)

Hra Přítelkyně, ve které hrajete s kolegyní Jitkou Smutnou, měla premiéru nedávno. Co vás na ní baví nejvíc?
Když budu hodně upřímná, tak nejvíc mě na celé té hře baví Jitka Smutná. Měla jsem to štěstí, že jsem si mohla vybrat hereckou kolegyni, a s Jitkou jsme léta kamarádky. Ani se nevídáme moc často, takže jsem zabila dvě mouchy jednou ranou. Takhle ji vidím třikrát až čtyřikrát do měsíce, což je pro mne takový osobní bonus. Mám navíc pocit, že ani ona  nemá náturu herečky, což mě na ní baví. Na jevišti ctí partnera, je mu nápomocná. Už jsem zažila kolegy, kteří hráli tak, že jsem si říkala: „Vždyť já tady vlastně ani nemusím být. Jestlipak by si všiml, kdybych odešla?“ Asi ano, ale jen proto, že by mu neměl kdo házet text.

Ve dvou je asi docela prostor někde něco přidat, jinde ubrat. Improvizujete někdy?
Třeba ve zmiňované Skořápce to jde, ale v Přítelkyni se záměrně držíme textu.

Herec Jaromír Nosek: Mám duševní poruchu, ale slušně ji maskuji

Hrajete tam postavu rozvedené padesátnice, kterou trápí syndrom opuštěného hnízda. Myslíte, že vám hrozí něco podobného? 
Může se to stát. Moje dcera se ale stále drží doma a miluje nejenom mě, doufám, ale i Prahu a vůbec život v Čechách. Už měla příležitost se odstěhovat, když studovala rok v Brightonu. V Anglii se jí zalíbilo, očekávala jsem, že tam třeba zůstane. Pak ale projevila zájem bydlet se mnou, takže jsem okamžitě zrekonstruovala patro v našem domě se zahradou. Má svůj byt s vlastním vchodem a doufám, že to ji tu udrží. Ale stát se může samozřejmě cokoli.

Léto znamená pro většinu lidí čas dovolených, prázdnin. Vy ale budete pracovat, čekají vás Shakespearovské slavnosti, Zimní pohádka, kde hrajete sicilskou šlechtičnu Paulinu. Co od ní můžeme na jevišti očekávat?
Umí, téměř za cenu vlastního života, bojovat za pravdu, zastat se někoho, koho se nikdo jiný nezastane. Ona je ta, kdo hájí práva královny Hermiony a její čerstvě narozené dcery, když to neudělají ani muži.

Máte ráda hraní pod širým nebem?
S tím nemám velkou zkušenost. Venku jsem hrála ještě jako studentka na festivalech v Maďarsku, Polsku a podobně. To ještě režíroval Peter Scherhaufer, což byl jeden z mých nejoblíbenějších lidí v Brně u divadla, učil mě i na JAMU. A loni jsme s Petrou Nesvačilovou hrály Skořápku na letní scéně Ungeltu. Na Shakespearovských slavnostech to ale bude celkově náročnější, protože scéna u Letohrádku královny Anny je mnohem větší.

Ester Geislerová: Žít ve třech může být praktické

Kolikrát jste kvůli dešti nedohrála?
Ani jednou. My jsme s Petrou hrály v dešti. Na letní scéně jsme měly nad sebou stříšku, takže jsem si to jednou ani hned neuvědomila. Byla zrovna nějaká vypjatá scéna, takže i když normálně reakce diváků sleduji, tentokrát jsem si všimla, že prší, až když jsem zaslechla  nějaké šustění. Podívala jsem se do hlediště a s údivem zjistila, že si oblékají pláštěnky. A i když občas pořádně lilo, vždycky vydrželi až do konce, byli dobří.

Mám pocit, že hrajete pouze pozitivní role. Najdete nějakou výjimku?
S Bohdanem Slámou jsem dělala jeden díl seriálu Soudce A. K., kde jsem měla roli zdravotní sestry, která byla podezřelá, že zabila několik pacientů. A i když to byla zase zdravotní sestra, nevím už kolikátá v pořadí, vzala jsem ji právě proto, že nebyla jenom laskavá. A vlastně také proto, že jsem předtím s Bohdanem dělala Bábu z ledu a bavilo mě, jak režíruje herce. S ním jsem si na ni troufla.

Jak na vás působí neúspěch? Paralyzuje vás, nebo nakopne?
Já nechci žádný neúspěch, chci úspěch! (smích) Ale když to není velký průšvih, jde to mimo mě. Spíš to poměřuji podle toho, jestli se to mně osobně podařilo nebo nepodařilo, jestli jsem se z toho něco naučila nebo ne.

Karel Heřmánek mladší o nové hře: Nechceme šokovat, reakce nás ale zajímají

Vaše čtyřiadvacetiletá dcera se hlásí k homosexuální orientaci. Vy jste se k tomu postavila úžasně, přemýšlela jste o tom, co by na to řekl její tatínek, kdyby žil?
Nevím, jestli zrovna úžasně, prostě jsem se k tomu postavila tak, že Karolína je moje dítě, které miluju. Předtím jsem se tím tolik nezabývala. Když se vás to netýká, tak to až tak neřešíte. Ale když jsem se nad tím zamýšlela nebo jsem zrovna byla přítomna nějaké debatě, měla jsem vždycky pocit, že to sem patří. Tím pádem mě nijak nezaskočilo, když mi to řekla. Naopak jsem si v duchu říkala: „Vždyť v tobě se teď nic zvláštního neodehrává. Rozhodně ne žádné zklamání.“ Toho se dcera bála. Místo toho jsem jí řekla: „Karolínko, ty nikomu nelžeš, nekradeš, nikoho jsi nezabila, nepodvádíš a já tě nebudu milovat míň.“ Co by tomu řekl Karel, můžu jenom hádat. On byl stará škola, pro něj by to bylo asi větší překvápko než pro mne. Ale myslím, že dceru tak miloval, že by ji prostě měl rád takovou, jaká je. Myslím, že by se daleko více hádali o kumštu, než že by tohle byl problém.

Napadlo vás, co by Karel Kachyňa řekl na vaše úspěchy, kterých jste dosáhla po jeho smrti? Jak by se mu třeba líbila Domácí péče?
Napadlo, ale ještě častěji si na něj vzpomenu, když se něco podaří mé dceři. A také když třeba hezky posekám zahradu nebo když opravím okno, které nedoléhalo. To mu pak v duchu říkám: „To bys nečekal, že to zvládnu, viď? Že se dokážu postarat o dítě, o barák…“ Náš dům měl moc rád. Dal ho dohromady z takové ruiny. Myslím na něj spíše u takových každodenností.

Často v rozhovorech zmiňujete, že vás měl Karel Kachyňa zařazenou jako herečku, která je takový venkovský, laskavý typ. Když se rozhodujete, jestli přijmout nabízenou roli, hraje to ve vašem rozhodování velkou úlohu?
Myslím, že mě tak vnímal nejen on, ale i ostatní. Ale já tyhle role hraju hrozně ráda. Dokud budou chodit, budu je klidně hrát pořád. Důležitý je ale kvalitní scénář a dobrý režisér, který mě povede a bude se mnou pracovat. To sama neudělám.

Prázdniny? Nesmí chybět moře, borůvky a samozřejmě housle, říká rodina Šporclova

Dostáváte i nabídky protichůdné proti vašemu typu? Neláká vás je zkusit?
Moc ne. Ale když to tak vezmete, tak zrovna Paulina ze Zimní pohádky je pěkná dračice. I když si nemyslím, že se nutně  musí hrát jako taková heroina. Na to bych při své výšce ani neměla a působilo by to komicky. Ona je hrdinka s velkou vnitřní silou, i když dělá chyby.

Dcera je dospělá, už se o ni nemusíte tolik starat. Někde jste řekla, že se učíte myslet víc sama pro sebe. Co pro sebe děláte?
Nechávám se opečovávat a myslím, že se mi to daří. O spoustu věcí už se nestarám, už si nemyslím, že všechno udělám nejlíp a musím to zvládnout sama. Klidně ať to udělá někdo jiný. Jestli někdo pověsí prádlo a ono nebude hezky vyrovnané a mít přesně dané kolíčky, mně to vůbec nevadí. Ať ho na šňůry nahází, kdo chce a jak chce. Uschne taky.

To nejste moc náročná.
Nejsem, ale teprve hodlám být, hlavně co se týče cestování. Zatím máme jen pár oblíbených míst, kam rádi jezdíme, což souvisí s nedostatkem času. Teď si ho chci mezi prací udělat, i když předpokládám, že to bude něco stát. Ale jinak chci jenom v klidu, hezky žít, mít kolem sebe lidi, které mám ráda, být s nimi, mít na ně čas. Na tohle možná náročná jsem.

Jsem hrdá, že ve mně stále něco z Valašska zůstává, říká Eliška Balzerová

Vaším nejlepším kamarádem je herec Zdeněk Dušek. Kde jste se potkali poprvé?
Zhruba před třiceti lety na filmu Poutníci, který režíroval Zdeněk Zaoral. Točili jsme ho na Šumavě téměř celé prázdniny. Byli tam ještě Eva Salzmannová, Ondřej Pavelka, Vanda Hybnerová, Jirka Štrébl… Od té doby mám pro ně slabost. Někoho vídám víc, jiného méně, ale vždycky všechny strašně ráda vidím. Myslím, že se ani moc nezměnili. Tehdy byli fajn a takoví zůstali.

Dá se říci, která z vašich rolí, nejvíce koresponduje s vaší vlastní povahou a temperamentem?
Ne-li všechny, tak skoro všechny. Nevybavuji si žádnou, o které bych řekla, že ne. Protože i kdyby ta role byla  sebeodlišnější, než jsem já, jsem přesvědčená, že je v ní něco – vlastnost, emoce, způsob chování – co je mi blízké. Třeba v Domácí péči mě Vlastička v první části filmu iritovala, tou bezmocí a sebeobětováním. Ona se mnou měla něco společného tak před patnácti lety. Viděla jsem se v ní a nesnášela jsem ji. Takže jsem se těšila na moment, kdy se změní, kdy začne bojovat za sebe a stane se z ní silná ženská. Teď mám nabídku na krásnou filmovou roli, kterou bych měla točit v zimě, a tam je vlastně také takový moment. Už teď si říkám: „Budu ji mít ráda od začátku.“

Na dovolenou jezdíte pravidelně do Španělska…
…a také do Bulharska. Když se mi totiž najednou objeví týden volna, dá se to rychle zařídit a můžeme letět.

Martin Finger: Odpočívám za provozu. Herectví není přeplacené

Letos to bude také tak?
Ano. První týden v září ještě budu hrát na Shakespearovských slavnostech, ale pak bych měla mít více volna až do ledna, kdy bych měla začít točit. Ten čas bych ráda využila k cestování. Samozřejmě to bude omezené tím, že hraju v Ungeltu, jezdím na zájezdy a tak dále, ale v tom mezidobí se nějaký čas najít dá.

Co na dovolené nejraději děláte?
Normálně se válím. Válím se, lelkuju, užívám si sluníčko a moře. Miluju léto, zimu musím nějak přečkat. Poslední dobou se ale snažím užívat i zimní měsíce, protože si říkám, že ani tenhle čas už nikdy zpátky nedostanu. Naplánovala jsem si všelijaké aktivity, jako kdyby to byly zkoušky v divadle, jen abych tam musela vyrazit. Takže už to tolik nebolí. Už se mi někdy i chce. 

Herec Martin Stránský: Jsem workoholik z donucení

Herečka Anna Kadeřávková: Po borelióze jsem se rozhodla být tak trochu rebel