Mohl byste něco říci pro čtenáře, kteří vás neznají?
Jsem Alan Homolka, fashion a portrétní fotograf a model. Je mi teď zrovna 27 let a není to se mnou zrovna jednoduché. Když nefotím nebo nejsem focen, tak čtu a sleduji filmy. Snažím se věnovat rodině, na kterou mám strašně málo času, což mě hodně mrzí. Jsem už zase svobodný a snažím se věnovat práci, lásce se ale nijak nebráním.

Jak jste se vůbec dostal k fotografování? Co nejčastěji máte před objektivem?
Tak celkem jednoduše, bylo mi 17 let, nevěděl jsem ani moc co se sebou a chtěl sem se nějak vyjádřit. Malovat ne-umím dodnes, psát či zpívat taky ne, ani hudební talent nemám, tak jsem začal fotit. První přístroj mi koupila máma, díky mami, a s tím jsem začal. Byl to obyčejný digitální kompakt od Canonu, ale dobré bylo, že měl priority clony a závěrky a i plný manuál, takže jsem se mohl začít učit. Za těch 10 let jsem se snažil fotit snad všechno. A taky jsem snad všechno vyfotil. Časem jsem zjistil, že lidi, respektive ženy, holky, mě baví nejvíc. A také nahota, miluji odvážný holky.

Jak vzpomínáte na Trutnov? Vracíte se tam někdy?
Teď už sem Pražák, asi šestým rokem, myslím. Trutnov ale stále beru jako svůj domov, jezdím tam za rodinou, snažím se, jak jen to jde. Babička a děda, máma si mě moc neužijí. V Trutnově jsem vyrostl, miluji to tam, autobusy jezdí jednou za půl hodiny, je to tam super.

Na jakých projektech jste pracoval? Které se vám vryly do paměti?
Rozhodně můj dlouholetý projekt Okno, na tom jsem se naučil hodně o portrétování. Bydlel jsem na Vinohradech a fotil lidi v okně, ale už rok tam nebydlím a tak to skončilo. Stejně jako jedna dlouhá etapa mého života. Teď se nejvíce věnuji fashion editoriálům a v přípravě je i fotografický workshop, takže je na co se těšit. Dokonce bych rád udělal i vlastní kolekci triček, potisk bude pochopitelně kontroverzní.

Jaké dělají začínající fotografové základní chyby? Dá se vůbec fotografování naučit nebo se musí jednat o vrozený talent?
Dělají chyby, dělají jich hodně, od rámečků a podpisů fotografií dole v rohu, až po neschopnost se naučit přijímat kritiku. Přijímat kritiku je podle mě důležité, bez toho se nedá posunout nikam dál. Vrozený talent je super, může to však být i překážka. Ale když se talent rozvíjí, tak je to potom znát. Pochopitelně se fotografování dá naučit, pak je to řemeslo a nic víc. Třeba fotografování na pas nebo občanku, na to jsou pravidla a těch je třeba se držet. Nic víc, nic míň.

Jaké fotografické vybavení sám používáte? Co musí mít každý správný fotograf za vybavení?
Fotoaparátů mám celkem dost – flexaret, polaroid, prakticu atd. Se všemi fotím, ale jen své soukromé projekty. Na práci používám techniku od Canonu a Sigmy, konkrétně Canon EOS 5d Mark II a objektivy Sigma 28mm a 50mm. A hlavně, každý fotograf musí mít dobré oko a pohodlné boty.

Všechno si musíte platit sám nebo máte nějakého štědrého sponzora?
Všechno si platím samozřejmě sám, už. Jak jsem říkal, první stroj mi koupila máma a znovu děkuji. Mecenáši ve fotografování dnes asi neexistují. Nebo já žádného nemám. Pokud byste tedy měli zájem…

Poslední dobou se jako nákaza šíří hit selfies. Co to je? Podlehl jste sám této mánii?
Ano, teď to docela frčí. Ale já si myslím, že to nic nového není, je to stará věc. Jen to na Oscarech dostalo pojmenování. Dělal to už i Mr. Bean, co já pamatuji. A ano, dělám to taky, dokonce jsem o selfie dělal dva rozhovory, jeden do Střepin a druhý na Stream.cz. Ve Střepinách na Nově mě označili jako "selfiemastera" což jsem tam jenom zmínil, že jako srandu občas připíšu hashtag #selfiemaster a už mi jen málokdo dnes řekne jinak. Já si selfie dělám s lidmi, které mám rád, s kamarády a přáteli. Je to pro mě druh zápisníku, kde a s kým jsem byl. Až budu šedivý děda, rád si ty fotky budu prohlížet a vzpomínat, koho to vlastně na té fotce objímám.

Jak to berou ostatní?
Nevím, stovky fotek na facebookovém profilu z koupelen a špulení pusy mi nic neříká. A ani to nedělám. I když koupelny za to nemůžou, je to prostě místnost, kde je vždycky zrcadlo.

Jak se sám vidíte za rok? A obecně, máte nějaké životní cíle, kterých byste jako fotograf chtěl docílit?
Mám strašně moc cílů, až se bojím, že se mi nesplní. Když jsem začínal, můj sen byl fotit pro týdeník Reflex a to se mi splnilo. Chtěl bych fotit pro National Geographic, Vogue nebo TIME, to by bylo super. Ale to si nemyslím, že se stane. Další můj sen je fotit v Nepálu nebo Tibetu, ale ne jako turista, ale prostě dostat se tam pracovně, to by bylo skvělé. Největší sen je být úspěšný fotograf, který má skvělé jméno v branži a dobře se tím uživí. Každý by měl mít vizi. Ale kde budu za rok, to neumím odhadnout. Před rokem jsem byl taky ještě jinde než dnes, tak uvidíme co mi další rok přinese.

Dá se podle stylu fotografie poznat autor? Dokážete to?
Dá, lehce. Pokud je styl nebo rukopis, chcete-li, dostatečně silný. Fotky svých oblíbených fotografů poznám, bohužel i těch neoblíbených. A moje fotky leckdo taky už pozná, což je skvělé, to mě hodně těší. I negativní reakce jsou reakce, hlavně když se něco děje.

Nyní máte šanci na několik posledních slov pro čtenáře.
Čtenáře od srdce zdravím, doufám, že sem nenudil a taky doufám, že si pak sednou k počítači a podívají se na moje práce na internetu, nejlépe na Facebooku nebo Tumbleru. A ještě úžasnější bude, když mi třeba i něco napíší nebo olajkují a okomentují. Zpětná vazba je děsně cenná věc, bez ní jsem vždycky naprosto ztracen. Mějte se hezky a držte se své vize.

Miroslav Varga