Ve Vrchlabí se spolu s ředitelem Základní umělecké školy podílel na založení Společnosti Karla Halíře, která se zabývá významným hudebníkem, vrchlabským rodákem.

Eduardo García Salas mimo rozsáhlou koncertní činnost nadále pokračuje v bádání o životě Karla Halíře, důkazy o jeho významu a skladatelské činnosti nalézá v českých, německých, francouzských, anglických, amerických, italských a španělských archívech. A tak vznikla i příležitost pro rozhovor.

Kde jste se narodil, kde jste prožil mládí a studoval?
Narodil jsem se v městě Lleida ve Španělsku 11. 12. 1974. V mé rodině nejsou profesionální muzikanti, ale můj děda z matčiny strany, který byl truhlář, hrál krásně na kytaru a mandolínu. Jednou, bylo mě asi 10 let, jsem cvičil na housle a můj děda Dionisio mi povídá: „Pojď sem Sarasate", já nevěděl, co mi to děda říká. Krásně potom mi vysvětlil, kdo byl Pablo de Sarasate, nejlepší španělský houslista všech dob. Pak jsem o něm v Ostravě na Univerzitě psal magisterskou práci! Můj taťka Ernesto je učitelem v základní škole (první až pátá třída) a také hraje amatérsky na klarinet, mandolínu, zobcovou flétnu, atd… Z mých šesti sester se tři věnují profesionálně hudbě, Marta hraje na flétnu v Madridu, Ester na violu v Culiacan (Mexiko) a Nuria také na violu v Barceloně. V mém rodném městě Lleida jsem vystudoval střední školu, gymnázium, a Konzervatoř ve třídě u profesora Leopold Gil i Artal.

Od kterého roku jste v České republice?
Od roku 1989 jsem navštěvoval každé léto kurzy orchestrální hudby v mém rodném městě. Vždy se těchto kurzů účastnil Komorní orchestr z brněnské JAMU. V létě roku 1992 tam byl také cellista profesor Jan Hališka z Ostravské univerzity. Mluvil perfektně španělsky a doporučil mi Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity obor Hra na housle u profesora Zdeňka Goly. Dne 5. 10. 1992 jsem v 17 ti letech letěl z Barcelony přes Vídeň do Ostravy, (18 let mi bylo 11. 12. 1992). U pana profesora Goly jsem studoval do června roku 1997. Vždy jsem dostával stipendium z mého rodného města. Se sedmi sourozenci bylo složité studovat někde bez stipendia. Moc si vážím, že jsem mohl studovat u pana profesora Zdeňka Goly. Nedávno vyšla pro nakladatelství Bärenreiter-Praha jeho houslová škola. Když jsem ji měl teď v ruce, právě mi to připomnělo jeho výborný pedagogický přístup k žákům. Jeho nejlepším žákem je bez diskusí Jiří Vodička, který hrál na III. Festivalu Karla Halíře.

Máte za sebou účinkování v českých souborech. Přiblížíte nám je?
V roce 1995 jsem udělal konkurs do Mladého Orchestru Španělska (JONDE) kde jsem měl možnost doprovázet Mstislava Rostropoviče při koncertu pro violoncello Antonína Dvořáka v Torroella de Montgrí, nebo Johna Williamse při kytarovém koncertu Joaquina Rodrigo na Londýnských Proms. Také nás dirigoval Carlo Maria Giulini, byl to zážitek, první Brahmsovu a čtvrtou Schubertovu. Bylo to v Madridu, 20. 5. 1998 a ten den vyhrál můj oblíbený Real Madrid po sedmé Ligu mistrů s Juventusem 1:0. Ten den jsem nešel spát! Od tohoto mladého orchestru jsem dostal stipendium na dva roky. Nejdříve jsem studoval v Norimberku u pana profesora Hanse Petera Hofmanna (1997-98) a pak na barokní housle ve třídě Lucy van Dael na Konzervatoři v Amsterdamu (1998-99). V Holandsku jsem poznal Janu Semerádovou, Dášu Valentovou, Profesora Tomislava Volka a další. A to mě přivedlo ke staré muzice v Praze. Nejdřív přišla svatba se Štěpánkou, rodačkou z Vrchlabí, na které nám hrál mimo jiné i Václav Luks na varhany v Kuksu. Hned poté jsem působil v souborech Collegium 1704, Musica Florea, Capella Accademicca nebo Collegium Marianum.

Z té doby si vzpomínám na světovou premiéru opery Orlando finto pazzo Antonia Vivaldiho s Capellou accademicca v čele s Ondřejem Mackem, na operu Castor et Polluxod J. P. Rameau ve Stavovském divadle v Praze s Musicou Floreou, na operu Orlando furioso od Antonia Vivaldiho ve Státní opeře v Praze s dirigentem Jiřím Kotoučem, na operu Rinaldo od G. F. Händela ve Stavovském divadle se souborem Collegium 1704, na českou premiéru Vivaldiho serenády La Senna festeggiante RV 693 s Collegium Marianum, atd.

Prozradíte čtenářům nějaké své hudební objevy z poslední doby?
V únoru roku 1999 se mi podařilo nalézt ve Státním oblastním archivu v Zámrsku dokument, který je podepsaný Antoniem Vivaldim v Mantově 19. 4. 1719. Vivaldi dostal v roce 1719 peníze od pana hraběte Morzina za nějaké noty. Později, v roce 1725, Vivaldi publikuje v Amsterdamu svou skladbu Cimento della armonia a v úvodním dopise se Vivaldi omlouvá Morzinovi, že ty koncerty (Čtvero ročních období) už dlouho zná (od roku 1719), ale že napsal sonety a budou jako nové…

To znamená, že originální partitura skladeb Čtvero ročních období bude někde v České republice! Musíme je najít!

Ve kterých dalších orchestrech jste účinkoval a které skladby vás oslovily?
V roce 2003 jsem se stal koncertním mistrem v Symfonickém orchestru Julia Carbonell v Lleidě. Vzpomínám si na jeden český projekt, kde jsme hráli Moravské tance Leoše Janáčka, Koncert pro smyčcový kvartet (Orpheus quartet) a orchestr od Bohuslava Martinů a osmou symfonii Antonína Dvořáka. Také jsem měl možnost zahrát sólový part španělské premiéry houslového koncertu G Dur od Joseph Boulogne, Chevalier de Saint George, takzvaného černého Mozarta!

Zároveň jsem vypomáhal v Symfonickém orchestru operního divadla Liceo v Barceloně. V Barceloně jsem měl možnost hrát operu Manon od Julese Masseneta a Elisir d´Amore Gaetana Donizzetiho s tenorem Rolandem Villazon, Otello od Verdiho s Jose Curou,Jenůfu od Leoše Janáčka s Evou Martonovou jako kostelničkou, Semiramide od Rossiniho s Juanem Diego Flórez nebo Cleopatre Julese Masseneta s Montserrat Caballé. Právě po skončení opery Cleopatre jsem dostal jednu zprávu, se kterou jsem vůbec nepočítal. Museli mě operovat benigní nádor v mozku. Operace trvala 6 hodin, 11. 11. 2004 v Badaloně, blízko Barcelony. Pan holič z nemocnice byl fanatik opery a dal mi poslechnout Verdiho árie den před operací! Pak jsem toho pána viděl ještě párkrát v divadle. Naštěstí všechno dobře dopadlo a nejdůležitější v těch chvílích je bez pochyby rodina. V roce 2008 jsme se instalovali definitivně v Praze. Nejdříve jsem opět hrál s Collegium 1704 (Zelenkovou Mši Votiva) pak jako výpomoc v České filharmonii u Eliahu Inbala. Byly to časy, řekl bych zajímavé kvůli tomu, že jsme na protest hráli na schodech Rudolfina proti tehdejšímu Ministrovi kultury, panu Riedelbauchovi. Vzpomínám na úžasný koncert v Obecním domě společně s Orchestrem milánské La Scaly, kde nás dirigoval Italskou symfonii od Mendelssohna Valeri Gergiev!

Jak se cítíte v Hudebním divadle Karlín a České filharmonii?
Udělal jsem svůj konkurs života do orchestru v Hudebním divadle Karlín, kde působím jako koncertní mistr. Je to zajímavá práce, kde mám možnost hrát díla jako muzikál Aida od Eltona Johna s Lucií Bílou nebo klasické operety jako Polská krev nebo Mamzelle Nitousche! V říjnu 2013 jsem podruhé nastoupil jako výpomoc do České filharmonie, nyní pod taktovkou Jiřího Bělohlávka a do roku 2016. Také jsem si užíval nahrávání Deváté, Druhé, Čtvrté a houslového koncertu s Frankem Peterem Zimmermannem pro firmu Decca.

Jaká překvapení jsou připravována pro Vrchlabáky v letošním roce?
V srpnu, konkrétně 28. 8. bude výročí 300 let od založení Augustiniánského kláštera ve Vrchlabí i od prvního vystoupení Morzinské kapely. Společnost Karla Halíře, kterou jsme založili v roce 2011 společně s panem ředitelem vrchlabské ZUŠ Radkem Hanušem, chystá pro Vrchlabí velké překvapení. Letos 4.3. bude v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí přednáška o Karlu Halířovi, kde se budou prezentovat poslední objevy týkající se Karla Halíře.Také mohu s radostí sdělit, že IV. Festival Karla Halíře se bude konat 12. září ve Vrchlabí a 13. září v Rudolfinu v Praze, v rámci XIV. Festivalu Dvořákova Praha. Quartet Casals a violista Emile Cantor (Orpheus quartet) zopakují poslední koncert Karla Halíře se svým kvartetem z 16. 5. 1909 v Bonnu, kde hráli Beethovena Op. 74 a Op. 29.

Co vás osobně čeká ještě v roce 2014 nebo později?
Na Universidad Complutense v Madridu chci studovat doktorandské studium o Karlu Halířovi u paní profesorky María Nagore, která teď dokončila knihu o Pablo de Sarasate, ve které se mluví dvakrát o Karlu Halířovi. Jednou i v souvislosti s tím, že na šedesáté narozeniny Maxe Brucha v Berlíně hráli na stejném podiu Pablo de Sarasate a Halířovo kvarteto!

Otto Singer