Jeden ze zakázaných zpěváků, jehož písně ale znali a zpívali všichni. V jeho repertoáru najdeme moravské lidové balady i vlastní folkovou tvorbou – Stůj břízo zelená, Vandrovali hudci, Náměšť, Havlíčku, Havle. V pátek 9. července koncertoval Jaroslav Hutka na hradu Grabštejn v rámci kulturního programu Grabštejnské léto.

Milníky historie

Dodnes si vzpomínám na jeden z nejsilnějších Hutkových koncertů, tuším, že to bylo 21. nebo 22. listopadu 1989, kdy Jaroslav Hutka přijel zpět do Prahy. Všichni čekali, že se druhý den Prahou provalí komunistické milice, jenom Hutka se celý večer usmíval, přímo chechtal, a hlavně hrál a s celým sálem zpíval.

Myslím, že tak svým smíchem a společným zpěvem zatloukl jeden z pomyslných žebříčků do rakve komunismu v Čechách. Nakonec vše dobře dopadlo, nikdo si nemusel nechat mazat Hutkovo jméno z občanky a Jaroslav Hutka se mohl vrátit domů do Čech.

Občanku s Hutkovým podpisem mám dodnes schovanou jako jednu z relikvií té doby. Vzpomněl jsem si na ni až vloni, když Jaroslav Hutka zavolal. Tak jsme domluvili koncert.
Z pramenů

Hutkova tvorba je v mnohém ovlivněna folkem 60. let, jako je hudba Dylana nebo Donovana. Životodárnou vodou jeho písničkářství je i osobité zpracování české a moravské lidové písně. Nelze si představovat, že by snad Hutka chodil krajinou se zápisníčkem. Vycházel zejména z díla svých předchůdců, hlavně ze sbírek Františka Sušila.

Osobitá krása úprav jeho moravských balad je možná nechtěně ovlivněna tím, že byl Hutka šikanován tehdejším režimem. Důvod pro zákaz lidových písní se hledá přece jenom hůře než pro ty dobové, v nichž se odráží autorův pohled na svět.

Hutka zůstal sám sebou dodnes. Jeho kritický pohled na svět kolem sebe dokáže spoustu lidí naštvat i urazit. Spoustu lidí asi mrzí, že se Jaroslav Hutka zatím nepolepšil. Naděje na to, že by zpěvák protestsongů současný svět začal chválit, je ale lichá stejně, jako kdyby si někdo myslel, že David Černý přestane svým uměním provokovat.

Roman Dobeš