Na černý festival, který si říká hudební, koná se vždy začátkem července a je naší noční můrou – bydlíme totiž hned vedle. Název Obscene Extréme naprosto vystihuje podstatu toho, co nám každoročně servírují kapely z celé Evropy, ať chceme nebo nechceme. Nechceme, ale co je nám to platné. To, co se v otevřeném areálu na Bojišti koná, je totiž dáno tím, kolik kdo může zaplatit. Ne tím, co prospívá a pozvedá nejen kulturu, ale i prestiž našeho města.
A co mi tak vadí? Hluk, randál, řev, rámus… jak jen to příhodně nazvat? Když jsem se v jednu v noci marně pokoušela usnout při zavřených oknech, a přitom měla pocit, že mi přímo u hlavy řve na plné pecky rádio, zkusila jsem to poslouchat. A ono to šlo. Připadalo mi, že jsem na nádraží uprostřed rušného dne, nádražáci posunují velkou rychlostí jeden zrezivělý vagon za druhým, do toho nepřetržitě duní nekonečně dlouhý rychlík, a jedna celá pracovní četa do přistaveného mikrofonu krká, křičí a zvrací. Takový je OEF v Trutnově po stránce akustické (chtěla jsem napsat hudební, ale to by byla asi příliš velká nadsázka).
Po stránce vizuální asi netřeba popisovat – kdo v tyto dny v Trutnově vyšel ven, ten viděl. Hloučky potácejících se černooděnců (jde přeci o smrt) dělaly radost asi jen obchodníkům. Pro mne velice zajímavé a nikoliv nepodstatné zjištění bylo to, že mezi účastníky bylo našinců jen pár. A nebo se všichni z nějakého důvodu bavili německy? Zajímalo by mě, proč si takový moc pěkný fesťák neudělají tam u nich. Že by to nešlo? A že to jde tady? Asi jsem moc zvědavá.
Monzunové období jim přeje každý rok a my jsme jim ho také vždycky přáli. Stáli jsme s dětmi u okna, s radostí pozorovali, jak lije, a s napětím poslouchali, kdy přestanou hrát. Ale jen do té doby, než se nám několik takových spoluobčanů – opilých či zfetovaných jak zákon káže – za bílého dne zabydlelo pěkně v suchu pod terasou, něco málo pojedli z naší úrody a uložili se k spánku. Vyhodili jsme je vlastními silami. Městská policie začala naší ulicí aspoň projíždět až poté, co jsme je zavolali.
Zajímavé je, že v tomto období jako by se nám naši přátelé vyhýbali, nikdo nás nechce navštívit. Když už někdo přijde, je to spíš omylem nebo z nouze. Přichází se slovy: „Jak tady můžete žít?“ a po několika minutách odchází se slovy: „Dělá se mi špatně!“
A co z toho všeho vyplývá? To, co všichni dobře známe. Jste-li slušní, poctiví, nekonfliktní, počítejte s tím, že na vás nikdo nebude brát ohled, nikdo se vás nezastane a nikoho nebude zajímat, co prožíváte a co si myslíte. Protože vaše zájmy nemají tu patřičnou hodnotu. Jestli chcete něco, na co máte zákonný nárok, musíte si to vybojovat – a ten boj není rovný. Další poznatek je podobný, a sice, že peníze jsou zase až na prvním místě. Takže nic nového pod sluncem. My si teď aspoň umíme moc vážit toho ticha, které nás v noci obklopuje. A hlava mě přestala bolet už jeden den poté.

Zaslala: Ing. Veronika Meisnerová, Trutnov