Vlastimil Harapes, milý a šarmantní muž, byl  hostem Poetického podvečera, který pořádá v útulné cukrárně Karolínka hudební publicista Zdeněk Vokurka. Známý elegán bez okolků odpovídal na  otázky návštěvníků, pustil přehrávač s několika svými hudebními ukázkami, ke kterým dokonce i zatančil. Příjemná atmosféra setkání nás motivovala k rozhovoru, a tak jsme Vlastimilu Harapesovi položili několik otázek, na které nám ochotně odpověděl.

Vlastimil Harapes  po dokončení státní konzervatoře působil jako sólový tanečník v baletním souboru pražského Národního divadla. K jeho velkým rolím  patří Romeo z Prokofjevova baletu, Escamillo ze Ščedrinovy Vášně, Spartakus z Chačaturjanova stejnojmenného baletu. Tančil samozřejmě i různé prince z baletních pohádek (Louskáček, Labutí jezero, Popelka).

Z filmů, ve kterých se objevil, můžeme připomenout například  Markétu Lazarovou, Den pro mou lásku, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Pannu a Netvora, Bolero.

Dnes je  právem počítán mezi evropskou baletní elitu. Navíc je členem rady Kiliánovy nadace v Praze, zasedá jako člen poroty na mezinárodní soutěži klasického tance Prix Carpeaux ve Francii, předsedá udílení ceny Philip Morris Ballet Flower Award.

Kdo vás přivedl k baletu?
Učitelka v základní umělecké škole doporučila mým rodičům, aby mne zapsali na rytmiku kvůli mému výjimečnému pohybovému nadání. Potom mě naši přihlásili i na konzervatoř, kde mě ve čtrnácti letech přijali  ke studiu. S konzervatoří jsem souhlasil kvůli absenci  matematiky, fyziky a chemie. Těšil jsem se na šerm. Učení mi vůbec nešlo a nebavilo mě. První rok jsem doma brečel, protože to bylo nesmírně těžké. Hrozila mi dokonce i pětka z hlavního předmětu – klasického tance. Balet jsem pochopil až po čtyřech letech strávených na škole a maturoval s vyznamenáním.

Vystupoval jste nejen v Čechách, ale i v zahraničí, kde pro vás byla čest tančit?
Nerozlišuji tanec na jevišti v Římě nebo Košicích. Vždycky záleží na publiku. Například v Košicích je naprosto úžasné, ale rád jsem jezdil i do Říma. Pro mě byla velká čest být členem Národního divadla v Praze, kde jsem strávil celou kariéru, přes čtyřicet let. Mimo tanec jsem byl i několik let ředitelem baletu.

Vzpomínáte na své nejúspěšnější role?
V roce 1971 byla premiéra Romea a Julie, kde jsem tančil Mercucia, což byl pro mě vstup do velkého světa a zlom, protože si mě všimli choreografové.

Jaké předpoklady by měla mít budoucí baletka nebo tanečník? Kdy je nejvhodnější začít s baletem, pokud se mu někdo chce věnovat profesionálně?
Jsou dva taneční směry. Dnes  se mladí věnují spíše  modernímu tanci, kde výběr není tak přísný. U klasického tance musí mít tělo tanečníka správné proporce a dispozice. Nejlépe je začít v deseti letech.

Můžete nám v krátkosti přiblížit svoji profesionální kariéru?
Nyní již netančím. Jsem poradcem generálního ředitele Národního divadla v Bratislavě, hraji činohru a zpívám. Účinkuji s Leonou Machálkovou v muzikálu na ledě s názvem Popelka. Pět let jsem vyučoval na konzervatoři u nás  i v Římě. Mluvím rusky a italsky.  Chci dělat pouze to, co mě nejvíce baví, což je   kontakt s lidmi. Těší mě, že jsem nikdy nechodil do práce a mohl dělat jen to, co mě naplňuje.

Celý život jste hodně cestoval. Kde byste se nejraději usadil? Který kraj nebo země vás oslovila?
Poznal jsem spoustu zemí až po Aljašku, Japonsko, Čínu, Austrálii nebo Izrael.  Nejraději  však mám Itálii a Řím kvůli historii.

Se Sárou Saudkovou jste nafotil snímek, který byl součástí charitativního kalendáře. Přiznal jste, že máte zdravotní potíže a chůze vám dělá problémy. Co je na tom pravdy?
Měl jsem pozvolné  zlomeniny holenních kostí nebo zánět sedacího nervu. I když jsem nemohl tancovat, alespoň jsem natočil několik filmů, například Den pro mou lásku, Operace mé dcery nebo  Panna a Netvor. Poté  jsem začal účinkovat i v činohře a zůstal u ní. Nyní hraji s Uršulou  Klukovou v představení Někdo to rád v kině.

Slyšela jsem, že se věnujete zpívání.
Ano. Celá moje rodina vždycky zpívala. V televizi se před dávnými lety  točil Silvestr a režisér po mně chtěl něco zazpívat, což pro mě nebyl problém. V té době za mnou přišla moje  bývalá žena Hana Zagorová, která chtěla natáčet Pohádku z karet a potřebovala prince. Mimoto v této inscenaci učinkovali  Karel Gott, Jiří Korn a Luboš Pospíšil, kteří zpívali. Já jsem se měl vyjádřit pouze  pohyby. To se mi samozřejmě nelíbilo a řekl jsem jí,  že chci také zpívat, jinak roli v žádném případě nevezmu. Za týden se ozvala, a opravdu jsem zpíval. Potom začalo naše přátelství, které se postupně  změnilo 
v manželství.

Láska k tanci vás zřejmě provází téměř celým životem. Byla nebo je ještě nějaká jiná?
Vždycky kolem mě byly ženy. Je to úžasné, když je mám kolem sebe  i na jevišti. Hana byla vždy velmi elegantní, cílevědomá a moudrá. V životě jsem neslyšel, aby někoho pomlouvala. Mám rád přemýšlivé lidi – hlavně opačného pohlaví.

Do Libáně s vámi přijela i vaše psí kamarádka Alba. Odkud ji vlastně máte?
Pomáhám Nadaci Zdeny Frýbové, která se stará o opuštěná a týraná zvířata. S touto nadací jsem navštívil i jeden útulek v Měcholupech u Prahy, kde jsem se setkal s Albou. Prošla mým výcvikem a poslouchá. Když stojíme na přechodu, počká, až řeknu: Jdeme! Je velmi ukázněná.

Potěšilo vás, když jste se dozvěděl, že jste byl v anketě Českého rozhlasu nominován na Šarmantní osobnost roku?
Myslím si, že už to je pozdě vzhledem k mému věku. Jsou tady určitě mladší a šarmantnější osobnosti než já.

Očima blízkých

Martina Středová, kamarádka:
„Vlastimila Harapese jsme před více než dvaceti lety oslovily s mojí přítelkyní a spolupracovnicí Olgou Kurzovou a požádaly ho o spolupráci s Českým hnutím speciálních olympiád. Vlastík tehdy souhlasil a postupně se stával jeho součástí. Já doufám, že toho nelituje. Dnes je čestným předsedou ČHSO, což není jenom funkce formální, ale naopak  – Vlastík shání sponzory, snaží se o zviditelnění ČHSO a obětavě se zúčastňuje našich akcí, kde neúnavně podporuje a povzbuzuje naše sportovce a kdy se jeho osobnostní kvality podle mého názoru projevují zcela evidentně. Myslím, že za tu dobu se z nás stali  opravdoví přátelé.  Nikdy bych si nepomyslela v době, kdy jsem Vlastimila Harapese obdivovala pro jeho umění  i krásný zjev, že se stane jednou mým kolegou a přítelem, na kterého se mohu spolehnout, 
a že za to vlastně vděčím lidem 
s mentálním postižením.“

Gustav Skála, kamarád:
„Od školních let znám Vlastíka  jako obrovského profesionála, posléze jako kolegu, který dokázal být vždy velmi kritický. To je vlastnost, která je pro něho charakteristická. Vzpomínám na něj také z dob jeho šéfování v baletu Národního divadla, kde vybudoval dobrý soubor i repertoár. Posléze také jako „svého“ herce, zpěváka a tanečníka, se kterým jsem spolupracoval na několika inscenacích. A nad tím vším se klene oblouk cesty, který musí urazit dva lidé, aby se přes různé peripetie stali přáteli. Mám rád Vlastíka jako věčného kritika (forma nepřijatelná, obsah téměř vždy pravdivý), jako laskavého člověka, jako někoho, k němuž si musíte najít svou cestu stejně jako on k vám. Vlastimil Harapes je přírodní úkaz, něco mezi duhou a krupobitím. A stejně jako příroda i on je dokonale pravdivý. I tehdy, když se  pokouší oklamat on vás, nebo vy jeho.“