Předchozí
1 z 6
Další

Bude to znít divně, ale tak trochu šokem. Bylo mi asi deset, když jsem se počátkem šedesátých let dostal s turistickým oddílem v Orlických horách na tvrz Hanička. Tehdy byla opuštěná, tajuplná, zarostlá lesem. Postupovali jsme hustým mlázím, které náhle končilo a před námi se najednou tyčil obrovský bunkr; stál jsem před dělostřeleckým srubem a zíral do hluboké jámy jeho diamantového příkopu.
Dodnes si vzpomínám, jak jsem se tehdy lekl. A tím to začalo. Dlouho jsem se však bunkry zabýval spíše teoreticky - studium, občasné návštěvy. Celý život se amatérsky věnuji vojenské historii, především pevnostnímu stavitelství. Dlouhá léta jsem se zabýval hlavně kastelologií - hradními stavbami. Vždycky jsem chtěl nějakou zříceninu zrekonstruovat, oživit, zpřístupnit veřejnosti.

Před pěchotním srubem T-S 73 na Stachelbergu. Zde je muzeum i vstup do pevnostního podzemí.Zdroj: Deník / Redakce

Jenže zkuste si zrekonstruovat hrad, to by vás památkáři hnali! Pak jsem se přistěhoval do Trutnova a objevil Stachelberg: obrovský, výjimečný, opuštěný, zanedbaný a bez zájmu památkářů. To byla výzva, která se nedá zahodit. Začala spolupráce s odborníky, jako byl Dr. Vladimír Karlický nebo spisovatel Ota Holub - člověk, který už v šedesátých letech jako první propagoval československé opevnění, člověk, který mě a mou generaci přivedl k "bunkrologii". Seznámili jsme se, vedli řadu diskuzí. Ota se velice zajímal o Stachelberg, bohužel nás opustil půl roku před jeho otevřením.“
Nedokončená tvrz Stachelberg však byla koncem 80. let v naprosto zuboženém stavu a s rekonstrukcí se muselo začít fakticky od nuly. Na ony těžké začátky vzpomíná Miroslav Kejzlar následovně: „Jednoho dne v roce 1987 jsme se sjeli na zanedbaném a nálety zarostlém Stachelbergu.

Je únor 1989 a Stachelberg pořádá v Trutnově první výstavu o čs. opevnění.Zdroj: Deník / Redakce

Bylo nás šest a někteří se viděli poprvé v životě. To hlavní jsme však o sobě věděli: Máme rádi vojenskou historii a zajímá nás československé předválečné opevnění. A ještě něco: Nechtěli jsme bunkry pouze poznávat, chtěli jsme v nich vytvořit expozici a tu zpřístupnit veřejnosti. Příležitost byla úžasná: Nad Trutnovem stál Stachelberg – největší, byť nedokončená, moderní pevnost v Československu a jedna z největších v Evropě.
Přistěhoval jsem se do Trutnova v roce 1985 a nikdy jsem nepochopil, jak Trutnov mohl nechat tuto raritní památku zdevastovanou a využitou jako sklad jedů. Už v počátcích našeho fungování jsme si vytyčili cíl: Ze skladiště jedů vytvoříme vojensko-historickou expozici. Byl to zdánlivě bláznivý nápad. "Bunkrologie" byla tehdy v plenkách, ale pomohli nám odborníci z Vojenského historického ústavu.
Trutnovské muzeum nás v roce 1990 už nechtělo zaštítit, proto jsme ihned založili malou soukromou společnost - družstvo Fortis. V roce 1990 se podařilo vyklidit z pevnosti více než sto tun odpadních jedů. Ihned jsme se pustili do asanačních prací a na jaře 1993 jsme otvírali pro veřejnost, neboť ze skladiště jedů se skutečně podařilo vybudovat vojensko-historickou expozici!“

Na podzim 1990 jsme dokončili vyklízení jedů z našeho bunkru. Pod jedním z ochranných obleků se ukrývá i autor.Zdroj: Deník / Redakce

Přestože mnoho lidí nevěřilo ve zdárný výsledek, stal se opak, což Miroslav Kejzlar považuje za jeden z úspěchů. „Za prvé jsme zde již přes třicet let a Stachelberg stále funguje. A nejen funguje, rozvíjí se, zlepšuje, dál se buduje. To jsme si na začátku, v osmdesátých letech, často říkali: Copak začít, to jde snadno, ale budeme tu za patnáct či dvacet let? Dokážeme to? Stalo se.
Za druhé, že se Stachelberg podařilo předat další generaci. Kolik aktivit právě na generační výměně zkrachovalo. K nám se postupně přidávala řada mladých kluků, kteří dnes, už jako zkušení tátové od rodin, převzali řízení tvrze a drží současný spolek Stachelberg. Z původních, kteří v roce 1987 stáli na úplném začátku, nás už zbylo jen několik. Odcházíme.
Za třetí je velkým úspěchem, že se podařilo zpřístupnit část unikátního rozestavěného podzemí tvrze. To byl vždycky náš sen: Vypustit rozsáhlé jezero, které zaplavovalo většinu podzemí často až do výšky několika metrů, odstranit vrstvy bahna a kamení, vytvořit prohlídkovou trasu a přivést sem návštěvníky.

Píše se rok 1993 a Stachelberg se otvírá veřejnosti. Provázíme první návštěvníky, zatím pouze v bunkru na povrchu.Zdroj: Deník / Redakce

Dnes Stachelberg ukazuje zhruba tři čtvrtě kilometru naprosto unikátního rozestavěného podzemí v hloubce padesát metrů pod povrchem. Díky tomu představuje turistickou atraktivitu celostátního významu. Nebylo to ovšem zadarmo. Podzemní prostory jsme do stávající podoby zpřístupňovali šestnáct let,“ dodává Miroslav Kejzlar a doplňuje.
„Mám zážitek, jenž se zejména v poslední době stále více opakuje a přesto ho pokaždé považuji za jedinečný. Řada návštěvníků nám při odchodu z pevnosti děkuje za krásný zážitek - za pocit hrdosti na úsilí, s nímž naši prarodiče chystali obranu státu proti Hitlerovi. Jak do opevnění vestavěli svou víru v Československo, jak mohutný potenciál vlastenectví a národního uvědomění měl stát v těchto prostých občanech! Pokud od nás lidé odcházejí s těmito pocity, je to pro mě zážitek.“

Od roku 2000 zpřístupňujeme rozestavěné, dlouho zaplavené podzemí pevnosti. Často ho téměř doslova dolujeme z bahna.Zdroj: Deník / Redakce

A jaké má plány do budoucna: „Na jedné straně - jak velké plány může mít důchodce, který se pomalu blíží k sedmdesátce. Mám sedm vnoučat a snažíme se s manželkou pomáhat při jejich výchově. Ta děcka jsou perfektní. Vy máte ovšem na mysli spíše vojenskou historii. Tady určité plány mám. Pochopitelně permanentní práci na Stachelbergu, pokud to zdraví dovolí.
Vedle toho se ovšem řadu let zabývám strategií výstavby pevnostních systémů v rámci obrany státu. Tedy jaké byly důvody a cíle výstavby a následný efekt - splnily či nesplnily svoji úlohu a proč. V minulosti jsem publikoval své názory na reálné možnosti československého opevnění a vzbudily poměrně živý ohlas. Shromáždil jsem řadu dalších podkladů a chystám se opět publikovat. Uvidíme.“ My přejeme Miroslavu Kejzlarovi a všem členům a přátelům spolku Stachelberg stálé nadšení při zvelebování této významné památky.

Stachelberg potřebuje také propagaci. S hercem Miroslavem Vladykou při natáčení dokumentárního seriálu 'Krásné živé památky'.Zdroj: Deník / Redakce