Předchozí
1 z 6
Další

„To už je opravdu dávno. Kdysi, před sedmdesáti lety jsem jezdil s rodiči z Náchoda na letní prázdninové pobyty do Velké Úpy. Mezi Rtyní a Svatoňovicemi jsem vždy z okna vlaku vyhlížel „mašinku“, která od štoly Idy tahala vozy s uhlím na studánecké nákladiště. Někdy jsem slyšel i jejich typické rachocení. Jako kluka mě to fascinovalo. Časem jsem se dozvěděl, že je to dopravní trasa po zaniklé koňské dráze ze zdejších uhelných dolů. Otec mi vyprávěl o dávném dolování i na Hronovsku pod Jírovou horou, v Maternici či na Farách. Dokonce i na pozemcích jeho rodného statku ve Zbečníku, kam jsem zase jezdíval k babičce. Tam jsem v rámci klukovských výprav začal „vymetat“ staré haldy, lomy i písníky, sbíral zajímavé kameny, a nějak to ve mně zakořenilo.“

Václav Jirásek v uniformě během křtu grafických listů s báňskou dokumentací.Zdroj: archiv V. Jiráska

Mladé hochy vždy něco zaujme, ale máloktéry u svého koníčku vydrží tak dlouhodou donu. Co však Václava Jiráska na hornictví tak dlouho fascinuje, říká: „Tajemno a zvídavost. Jak horniny i minerály v dávných dobách vznikaly a co vše je potřebné, aby se z podzemí dostaly na zemský povrch. A taky, co všechno se z nich dá vyrobit. Na základní škole mě vedle tělocviku a kreslení nejvíc bavil přírodopis a chemie, což mě v roce 1957 přivedlo na úpickou průmyslovku. Ta se tenkrát jmenovala hornicko-geologická, a už od prvního ročníku jsem se vždy nejvíc těšil na praktický výcvik v podzemí dolů. Hlavně těch svatoňovických. A na možnost nakouknout do nitra nedaleké Zlaté jámy v Suchovršcích, kde se kdysi kutala měděná ruda. Na sklonku 50. let 20. století taky na studentské exkurze do Obřího dolu a ve Svatém Petru v Krkonoších. Po maturitě v roce 1961 jsem dostal umístěnku do Ostravy, ale díky prázdninovým brigádám a doporučení školy jsem mohl zůstat na Trutnovsku.“

Trutnovský publicista a báňský badatel Václav Jirásek je odborníkem na slovo vzatým. Nenajdete člověka, který by vám o hornické činnosti dokázal povědět tolik, co on.Zdroj: archiv V. Jiráska

Hornickou práci dělal i po škole, a zdali ho bavila, odpovídá: „Bavila, i když jsem někdy skřípal zubama. Než jsem se stal důlním technikem a později báňským záchranářem, tak jsem musel projít všemi dělnickými profesemi na jámě. A taky poznat ostatní důlní závody v regionu. Zábavnější to začalo být až v době, kdy jsem jako dispečer musel vždy jeden týden v měsíci profárat všechna pracoviště dolu Zdeněk Nejedlý. Tehdy jsem si vzdělání doplnil další maturitou na náchodské stavební škole, což se mi hodilo ve funkci investičního technika při výstavbě nového dolu. I když jsem převážně stál u rýsovacího prkna ve své kanceláři na půdě správní budovy na Idě, tak jsem měl dostatek času prolézat v jámě vše, kam to jen trochu šlo. Taky opuštěné stařiny, hlavně při akcích se záchrannou službou. Tehdy jsem už pravidelný sběr „šutrů“ doplnil o akvizici veškeré havířské „veteše“ a připomínáním dějin dolování v hornickém časopise JISKRA. To mě koncem 70. let 20. století přivedlo na myšlenku založit hornické muzeum.“

Slavnostní otevření štoly Kateřiny v Malých Svatoňovicích.Zdroj: archiv V. Jiráska

Václav Jirásek se angažuje všude tam, kde to „zavání“ horničinou. Co považuje za svůj největší úspěch? „Že se to s tím muzeem nakonec povedlo. Jednoduché to ale nebylo, protože jsem jeho otevření naplánoval na rok 1990 k výročí 4 století od prvního nálezu uhlí. Shodou okolností ale hornictví v Jestřebích horách právě ten rok končilo vytěžením posledního vozu uhlí a o spoustu exponátů nikdo nestál. Žádná instituce v kraji! Zájem naštěstí projevilo Národní technické muzeum v Praze, než mi o dva roky později nabídlo vhodný prostor rtyňské muzeum. Nesmím zapomenout ani na zájem trutnovských institucí po roce 2000, jak Muzea Podkrkonoší a Státního okresního archivu, tak i střediska Východočeských uhelných dolů, spadajícího pod Palivový kombinát Ústí.“

Václav Jirásek je rovněž autorem řady publikací a článku. Objevil mnoho zajímavých detailů a sám říká, že ho vždy něco překvapí.Zdroj: archiv V. Jiráska

Václav je rovněž autorem řady publikací a článku. Objevil mnoho zajímavých detailů a sám říká, že ho vždy něco překvapí. „Překvapila mě především ochota lidí, které jsem požádal o spolupráci nebo alespoň o vzpomínky, použitelné do svých publicistických projektů. Ať už to bylo v Markoušovicích, Svatoňovicích nebo třeba v Hronově, všude jsem se setkal se vzácným porozuměním. Mé aktivity se ale ne vždy setkávaly s pochopením nadřízených, což mě vzhledem k vrozené povaze nepřekvapovalo. Narodil jsem se ve znamení Vodnáře, tak jsem hledal vlastní cesty a podařilo se mi odolat i nákazám politikaření.“

Václav Jirásek je rovněž autorem řady publikací a článku. Objevil mnoho zajímavých detailů a sám říká, že ho vždy něco překvapí.Zdroj: archiv V. Jiráska

A jak na jeho snažení reagovala rodina? „Někdy s rozpaky, čemuž se nedivím. Toulky po Jestřebích horách, mapování montánních reliktů a zpovídání hornických babiček nakonec přijala za své. Trochu to „zaskřípalo“, když jsem někdy zaměnil kuchyni či obývák za konzervátorskou dílnu. Ale to bylo jen občas, navíc v rámci rodinného kréda objevovat zapomenuté - připomínat mizející. A taky proto, aby se nezapomnělo na cech svaté Barbory, hornický znak a pozdrav Zdař Bůh! Já už vlastně dávno „přesluhuju“. Jen občas si ještě zakutám v nějaké opuštěné haldě, něco o tom povím kamarádům nebo napíšu či nakreslím. V „otáčkách“ mě udržuje pozitivní myšlení, péče lékařů a manželčin komplexní servis…,“ uzavírá Václav Jirásek a my mu přejeme mnoho elánu do dalších let při bádání nad otazníky hornické činnosti.

Václav Jirásek si tvoří podklady sám na základě terénního a archivního výzkumu.Zdroj: archiv V. Jiráska