Jindra Polák z kapely Jelen: Myslím, že každý muzikant musí být trochu kočovník

Na loňské koncertní sezoně bylo ještě patrné zotavování po dvou pandemických letech, ale už se přece jen hrálo. Jak jste s Jelenem prošli těžkými časy?
Bylo to složité pro všechny, ale já se většinou snažím koukat na pozitivní stránky. Peníze na živobytí samozřejmě plynou hlavně ze živého hraní, ale i se všemi možnými podporami jsme měli vlastně kliku, i když se žilo na knop. V něčem to bylo dokonce inspirativní, točili jsme desku a zároveň situace přiměla každého z nás pracovat trochu víc za sebe. A tak jsem si třeba vytunil domácí studio, přiměl se k lepší práci na demonahrávkách, taky jsme se naučili spolupracovat i na dálku. Museli jsme do jisté míry vystoupit ze svých komfortních zón.

Jindra Polák - Natáčení videa „V oblacích“

V kapele je vás docela dost.
Dohromady osm lidí. Jeden přibyl právě během covidu. Občas s nadsázkou říkám, že jsme spíš hudební hnutí než skupina. Jsme navíc poskládaní z celé republiky: produkční Honza Balcárek je z Nového Jičína, já bydlím v jižních Čechách, manažer Martin Ledvina je z Prahy, bubeník Víťa pochází z Mostu, někteří kluci jsou z Vysočiny… Někdy se sejdeme u mě, jindy u Martina. Takhle to máme. A doma s rodinou bývám rád, taky proto jsme se před třemi roky odstěhovali na vesnici, protože nás to všechny táhlo na venkov. Dnes bydlíme na kraji vsi, kde už jsou jen lesy a pole, kde potkáš daňky a lišky, užíváš si zahrady a procházek.

Čím vám venkov učaroval?
Oba jsme se ženou rodilí Pražáci, ale vždycky nás to z Prahy táhlo ven, snad proto, že jsme dlouhá léta jezdili na chalupu Kateřinina otce na Tachovsko. Já cestoval po koncertech a žena s dcerou tam pobývaly třeba od května do září. Viděl jsem na holce, že jí to moc svědčí. Ona má ráda přírodu, je taková víla, ačkoli teď v pubertě už víla trochu „gamerská“. V kraji u Orlíku jsem neměl žádné vazby, hledal jsem něco nablind, ale trochu se to prostředí na chalupě podobá. Stavěli jsme tady doslova na zelené louce a pozemek má asi pět tisíc metrů.

play_fill

Jsem tady přes čas, směje se Josef Zíma. Sílu k životu mu dává rodina a publikum

Deník s nadhledem Podcast

Doufám, že jsi milovníkem sečení trávy.
Sekal jsem ji vždycky tři dopoledne. Barák nás vycucal z peněz, takže na nějaké dražší věci na zahradu už nezbylo. Ale nakonec jsem od souseda dobře koupil starší traktůrek. Zatím mi stačí, naučil jsem se s ním. Startování se sytičem a tak…

close info Zdroj: se svolením Jindry a Kateřiny Polákových zoom_in Doma…

Jak se stavělo od základů?
Měl jsem ohromné štěstí, protože jsem se přes mámu seznámil s paní projektantkou, která je taky z Prahy, ale kořeny má v jižních Čechách. Je bezvadná. Nejenže nám navrhla domeček, ale pomohla i s výběrem firmy a ujala se stavebního dozoru. Stavělo se už od podzimu, ovšem přes zimu se hrubá stavba nechala vymrznout a rozjelo se to zase na jaře, což je doba, kdy nám začínají koncerty. Věděl jsem, že se na projektantku můžu spolehnout, že nezalejou betonem nic, co ona nezkontroluje a neodškrtne. Neplatili jsme dopředu nic, co ještě nebylo hotové. Dali jsme si rok a za ten rok dům opravdu stál. Přivezl jsem holky z chalupy do Prahy, zabalili jsme si a stěhovali se.

Našemu desaterákovi nadělíme album i O2 arenu, říká Jindra Polák z Jelena

Hudba

Jak stěhování probíhalo? Říká se, že je to horší než vyhořet.
Tohle byla příjemná akce. Akorát jsem tehdy měl Renault Clio. My měli vždycky malý byt a malé auto. No, v tomhle ohledu jsem se moc nepolepšil, dnes mám jen o málo větší Thalii… Je taky fakt, že tehdy jsem na domečku pobýval ještě tři dny předem, smontoval jsem nějaký nábytek a postele, aby bylo kde spát, a dodělal drobnosti v kuchyni. Pak jsem se vrátil do Prahy, naložil rodinku a jelo se.

Ty nejsi na auta nějak extra vysazený, viď?
Ne, auta jsem nikdy moc neřešil, Clio jsem měl dlouho. Auta nestřídám, je to pro mě dopravní prostředek z bodu A do bodu B.

Na úpravy zahrady jdeme pozvolna

Máš dům, a to už by jeden řekl, že ke kutilství zbývá jen krůček.
Upřímně řečeno, nepatřím k lidem, kteří si na domě a v něm dělají zásadní věci. Nejsem úplně levej, ale že bych byl kovaný v řemeslech, manuálních dovednostech a technologiích, to ne. Rád, a pokud je to možné, tyhle věci přenechám lidem, kteří je umějí. Mně by to přinejmenším trvalo dlouho a výsledek by určitě nebyl stoprocentní. Ale vzít do ruky akuvrtačku a šroubovák a smontovat nábytek nebo pověsit obrazy, to samozřejmě zvládnu.

Zahradu už jste zkrotili?
Zatím ne, ta přijde až ve druhé fázi. I proto, že je fakt rozlehlá. Budování bydlení se přece jenom prodloužilo covidem, jelikož, co ti budu povídat, peněz nebylo nazbyt, stačilo to sotva na slušné přežití. Zase bylo pozitivní, že jak jsme tam dva roky žili, aniž bychom v podstatě na zahradu sáhli, tak jsme přesně vypozorovali, co a jak na ní funguje, co a jak se na ní projevuje. Kdybych do ní sáhl zbytečně rychle a netrpělivě, udělal bych nejspíš chybu. Takhle zjistíš, kudy ti teče voda a kde stojí, kam ti ve kterou dobu svítí slunce, poznáš, kde bude dobré mít cestičky, kde se hodí udělat stání na auto…

Petr Čtvrtníček: Ve vězení jsem jako doma. V kuřimském kriminále hraju na bubny

Společnost

Máš nějaké koníčky, sportuješ?
Zkoušel jsem od dětství všechno možné, ale nikdy jsem nebyl nějaký ultra sportovec. Pro pro mě bylo vždycky nejlepší sebrat se a jít na dlouho procházku. Pořídili jsme si psa, no, on je spíš větší veverka – jorkšír, ale se srdcem malamuta. Jakmile třeba napadne sníh, může se radostí zbláznit a vyrazí do závějí. Jenže nemá hustou srst s podsadou, spíš takové vlasy, takže musí dostat obleček, jinak je hned mokrý a promrzlý. Pes je kámoš, nejradši s ním chodím do lesa, klidně na dvě hoďky. Měli jsme ještě kocoura, ale bylo mu šestnáct let a už umřel.

Už dvanáct let jsem vegetarián

Jaké sporty jsi zkoušel?
Vyženil jsem dvě děti, už jsou velké a nebydlí s námi. Klukovi je třicet a dělal trenéra fitness. Bral to rozumně a inspiroval mě, takže jsem jednu dobu chodil posilovat. Taky jsem už dvanáct let vegetarián, nijak na sílu, prostě jsem to tak cítil. Jenže kluk pak změnil práci a já posilovny taky nechal. Ale třeba jsem poctivě trénoval historický šerm a taky jsem lezl na horolezeckou stěnu. Líbí se mi i cvičení venku nebo TRX. Mám něco doma, snad to zase opráším.

Dost pohybu si užiješ i o sezoně na koncertech, ne?
Zrovna my je máme hodně pohybové. Koncert na hodinu a půl je dobré kardio. Někdy pak doslova ždímám košili. V létě určitě.

Sagvan Tofi po delší době před kamerou: Dodržel slib a přišel o hlavu

Společnost

A co ty koníčky? Měl jsi nějaké v dětství?
Mě vždycky vedli k muzice. Babička byla zpěvačka, měla našlápnuto na kariéru na Fidlovačce, ale odmítla jít do strany a bylo utrum. Praděd z druhé strany byl zase houslový virtuos a v Benátkách nad Jizerou založil notovou tiskárnu, která byla ve své době snad největší ve střední Evropě. Tenkrát se hudba nevydávala masově na deskách, nebyly kazety, cédéčka… Hit se dal možná občas slyšet v rádiu, ale jinak se prostě písnička vydala v notách a s textem, a mohl sis ji přehrát na pianu sám.

To přispívalo k hudebnímu vzdělání.
V jistých komunitách určitě. Hrálo se na sedánkách, na čajích… Já jako kluk taky hodně kreslil, měl jsem rád výtvarku. Doma to byla trochu přetahovaná – táta byl sportovec, jezdil na lyžích, hrál volejbal, nohejbal. A máma zase měla obavy, abych si nezlámal ruce a mohl hrát na klavír. Já na zimní sporty moc nebyl, raději jsem si četl, měl jsem rád filmy komiksy, příběhy… Muzika byla v mém případě trochu nátlaková, z klavíru jsem se dostal na trumpetu, pak na trombon, což byla dobrá zkušenost.

Dokonce jsem hrál v orchestru, zkoušeli jsme třeba věci od Ježka. Tenkrát jsem vlastně prvně vyzkoušel busking, protože jsme jeli s orchestrem do Francie na nějakou soutěž a hráli jsme i na ulici a i v tamějším Disneylandu. No a pak jsem objevil elektrickou kytaru… Ovšem zkušenost s orchestrem pro mě byla důležitá, protože člověk se sice o samotě moří a cvičí, ale pak začnou hrát všichni dohromady a on pozná, jak to bezvadně funguje. Asi proto mě baví velké kapely a v Jelenu si docela zakládáme na vícehlasech.

Prodával jsem i křišťálové skleničky

Dělal jsi všechny možné práce, ale přísloví o deveteru řemesel a desáté bídě by se ve tvém případě dalo upravit, že na podesáté ses trefil přesně do toho, co děláš nejradši – hraní a zpívání s vlastní skupinou.
Dělal jsem opravdu všechno možné – prodával křišťálové skleničky nebo se pokoušel o webovou grafiku v reklamce, což mi ovšem moc nešlo, tak jsem se při tom naučil InDesign a přeorientoval se na tištěnou reklamu. Taky jsem s bráchou buskoval v Irsku. V Mladé frontě jsem jako grafik pracoval dvanáct let. A dnes dělám veškerou grafiku v kapele. Na malování a kreslení moc času nemám a taky mi chybí trénink, vykreslená ruka. Je to jako s nástrojem – když chceš hrát dobře, přesně a třeba i svižně, musíš trénovat, abys nevyšel ze cviku.

Jsem cokoli, ale určitě ne kariéristka, říká o sobě zpěvačka Kateřina Bohatová

Společnost

Stihla tě ještě vojna?
Nechtělo se mi, tak jsem šel na civilku. Pracoval jsem jako kulisák v divadle CD 94 v Celetné. Seznámil jsem se tam s bezvadnými lidmi, třeba s Tomášem Kargerem, Danem Hrbkem nebo Hynkem Čermákem, který promlouvá v písničce Pověste ho vejš na naší desce věnované památce Michala Tučného.

Řekni mi, jak to bylo s tím uličním hraním – buskingem?
Tehdy se u nás na ulici hrát nesmělo. My s bráchou jsme navíc měli rádi Irsko a tamní muziku, tenhle způsob hraní nás lákal. Prostě vylezeš na ulici, nikdo tě nezná, nikoho nezajímáš a musíš kolemjdoucí nějak zaujmout. Byli jsme pak v Corku a moc se nám tam líbilo, hráli jsme i po klubech. Vládla tam fajn atmosféra, přátelská a svobodná. Nepobývali jsme tam v kuse dlouho, vždycky tak čtrnáct dní a zase zpátky.

close info Zdroj: se svolením Jindry a Kateřiny Polákových zoom_in Jindra Polák - busking v Irsku.

A jaké je muzicírování s kapelou u nás?
Myslím, že každý muzikant musí být trochu kočovník. V létě je to jiné, na podzim taky, ale pak je toho najednou dost a rád jedu domů, kde jsme spolu celé dny, máme se rádi a je to bezva. Potom zase jedu pryč. Nemůžu říct, že bych neměl pestrý život. Ale možná nejsem zase tak extrovertní, jak by se mohlo zdát. Když skončí šňůra nebo sezona, nepotřebuju kolem sebe pořád fůru lidí. Rád se seberu a zmizím sám do lesa. Vnímám ale jako štěstí, že dělám, co mám opravdu rád. Cítím, že mě to nabíjí. Třeba nedávno jsme se chystali hrát na firemním večírku a já z toho měl obavy, protože mi bylo blbě. Ale hraní mě z toho najednou dostalo.

Posloucháš hodně hudbu?
Nevím, jestli bych řekl, že hodně, Když skládám, tak ji moc neposlouchám. Spíš jsem si teď oblíbil mluvené slovo. Ovšem třeba svého oblíbeného Eckharta Tolleho v autě poslouchat nemůžu. To bych mohl usnout za volantem.