Jmenuji se Katka Boráňová a jsem v první řadě spokojená ženská, která má dvě malé děti a skvělého manžela, takže je mi dobře. Navíc jsem si splnila sen a otevřela si svůj vlastní bezobalový obchod. Dříve jsem pracovala v kanceláři, práce mě bavila, ale pak jsem dospěla do stádia, kdy mi práce u počítač připadala stereotypní a frustrující. Toužila jsem po životní změně. Pak jsem náhodou potkala kamarádku Kamilu Skaleckou, slovo dalo slovo a za tři čtvrtě roku jsme otevřely obchod. V beZobalce prodáváme všechny potraviny, drogerii a podobné věci bez obalu, abychom pomáhaly lidem nevytvářet zbytečný odpad.

S mužem se snažíme žít bezobalově, ale nepřeháníme to. Není to tak, že bych si něco nekoupila jenom proto, že je to v obalu, například se smetanou nebo tofu je to komplikované. Nejvíce obalů jsme se zbavili v drogerii. Jar nebo šampon se v domácnosti spotřebují během chvilky, ty půllitrové a litrové lahvičky jdou velmi rychle do plastu, teď tu samou používáme dokola. Stejné je to u mýdel, kartáčků a podobně. Spotřebujeme pouze obsah a už nám nezůstává odpad v podobě obalu. Problematické jsou třeba i takové drobnosti jako houbičky na nádobí, ty se vyměňují velmi často a je to nerecyklovatelné „něco“ – kus plastu, který se buď spálí, nebo skončí na skládce. Když jsem objevila houbu, která není plastová, byla jsem nadšená. Jsou to takové moje malé výhry.

Když se začíná žít bezobalově, bývá to dlouhodobý proces. Člověk k tomu často dospěje změnou životního stylu, která přijde s dětmi. U mě to šlo přes respektující výchovu, výběr školky a školy až po výběr toho, čím se děti stravují, s čímž se pojí i bezobalový život. Já jsem začínala postupně, nosila jsem si třeba krabičky do řeznictví. Pak jsem si na ně nevzpomněla, tak jsem si řekla: „Aha, zase mi to dali do těch igelitových papírů, příště si musím zase vzpomenout“. Některé změny u nás tedy byly spíše pozvolné, nebyli jsme na sebe tvrdí.

Ze současného stavu životního prostředí začínám mít takový vnitřní stres, protože se ke mně většinou dostávají jen špatné zprávy. Jsme neustále bombardováni zprávami o tristním stavu životního prostředí a v tom okamžiku se člověk snaží svoji troškou aspoň nějak přispět a méně ohrožovat prostředí. Dává mi to dobrý pocit, každou chvíli se raduju z toho, že se mi něco povedlo. Člověku to dělá malé radosti, že zvládl třeba nakoupit zeleninu úplně bez pytlíků. S Kamilou jsme spočítaly, že týdenní spotřeba plastového obalu pro čtyřčlennou rodinu byla dříve jedna opravdu velká nákupní taška, kde byly obaly od tyčinek, rajčat nebo kelímky od jogurtů. Teď je to malá hromádka.

Ve volném čase se snažím relaxovat v přírodě. Máme psa, takže denně chodím na procházky, o víkendu pak jezdíme na výlety. Když to jde, jezdím na horském kole, ráda vyjedu někam opravdu daleko a do kopců. 

Pomáhala jsem také zakládat školu. Na kurzu respektující výchovy jsem potkala pár lidí, kteří stejně jako já nechtěli dávat děti do běžné státní školy. Rozhodli jsme se, že založíme školu vlastní. Máme tedy Základní školu V Pohybu, která funguje už tři roky. Mám tam obě děti a jsou spokojené. Některé třídy jsou spojené, děti se učí podle svého tempa, nesedí pořád jen v lavicích, pracují na projektech a učí se věci v souvislostech. Jeden den v týdnu mají zážitkový den, kdy nejsou ve škole a někam vyrážejí.