„Pořád o nich píšete. Už jste je vlastně někdy viděli?“ osopil se na mne v žertu potápěč Jarda. Musím přiznat, že jen v odměrném válci se cosi zazelenalo, když hygienici brali v přehradě vzorky. „Tak se na ně pojďte juknout, jaký mají mejdan u dna,“ hází rukavici a výzvu k souboji Jarda. Váhavě sbírám odvahu. Už jsem jednou byla na Orlíku pod vodou a mám na to dost neblahé vzpomínky. Mohlo to skončit dost špatně. Absolutně bez jištění a především bez instruktáže na otevřenou vodu může jít jen sebevrah.

„Povedu tě za ruku a o techniku se ti postarám,“ říká jistým a rozhodným hlasem, jako by tušil stíny minulosti. Slova profíka mě uklidňují. Ostatně v koho víc než v instruktora, držitele řady ocenění a člověka, kterého záchranáři někdy volají na pomoc bych měla mít důvěru? Novinářská zvědavost vítězí. Připadám si jako had. Jenže on kůži svléká, zatímco já ji navlékám. Sice nechápu, proč oblékám i rukavice a neoprénové ponožky, když je kalendářně léto. „Je tam pěkná zima,“ směje se Jarda a pod svůj kvalitní suchý podvodní oblek vtěsnal i zimní kombinézu. Lidé z hráze si nás zvědavě prohlížejí. Já vypadám, že jdu do vody, jenže on jakoby se chystal na lyže.

Legrace ale končí, protože mi na zádech přistane snad třicetikilový batoh s technikou a pěkně utažený k tělu. Jarda mě bere za ruku a opatrně couváme na mělčinu. „Vau, pěkně studí,“ hodnotím první pocity nahlas. „Jen couvej, za chvíli se ti voda pod neoprénem ohřeje,“ zní příkaz od černého obra, ve kterého se Jarda s kompletní výbavou rázem změnil.

Ještě automatiku do úst a rázem nás obklopí ticho. Signály, které mi vysvětlil při instruktáži, jsou jediné, jak teď komunikujeme. Na znamení OK spojujeme oba palec s ukazovákem do O a ke dnu.

Viditelnost je nádherná a pod rukama se mi mihnou ryby. Nemám šanci je chytit. Jarda prstem ukazuje na zelený shluk čehosi, povalující se u dna. „A tady jste potvory. Děláte si z nudy podvodní mejdan,“ bleskne mi hlavou a bezděky vdechnu nosem místo ústy. Pak lapnu mimo automatiku po vzduchu.
Pořádně si lokám vody, ale obr mě už vede k hladině. „Končím,“ a na znamení důrazu vrtím hlavou. Byli jsme v necelých čtyřech metrech, ale viděla jsem je. Ten doušek přehradní vody mě nemrzí. Zatím byl bez chemikálií.