Středem pozornosti se stala v momentě, kdy se zjistilo, že roste bez stavebního povolení. Stavebník prostě nesehnal všechna potřebná razítka. Historickou vilu přestavovat může, ale přistavět k ní dva moderní trakty už ne. Přesto se pustil do práce. Spoléhal, že povolení získá se změnou územního plánu. Jenže k ní zatím nedošlo. Jasná chyba. Ani kvůli ušlechtilému záměru nelze ohýbat zákony. Potřebné lejstro v ruce nemá, tak měl prostě počkat. Potud oprávněná kritika.

Krátce po „odhalení“ černé stavby se ale objevila jiná kritika. Kraj prostřednictvím náměstka pro zdravotnictví Aleše Cabicara veřejně přiznal obavy, že soukromé zařízení s lůžkovou péčí může veřejným (krajským) nemocnicím odlákat lékaře a zdravotní sestry. Navíc má podobná lůžka ve vedlejší dvorské nemocnici a v nedaleké léčebně v Jaroměři a tudíž vznik dalšího centra považuje za nekoncepční.

Jeho zakladatel Michal Karadzos naopak hovoří o ideálním způsobu, jak českým špitálům odlehčit s dlouhodobými pacienty. Chce nabízet služby a péči nejnovějšího střihu, které nebudou jen pro místní. Klienty bude „sbírat“ z celé republiky. K nim chce shánět specifický personál, neváhá zaměstnat i zahraniční pracovníky, klidně i z Rumunska a Moldávie.

Je to spor dvou stran, i když velmi zvláštní. Lůžek pro seniory a dlouhodobě nemocné přece bude potřeba pořád víc, vždyť populace prokazatelně stárne. Kraj ve zdravotnických školách vychovává nové sestřičky, přesto je to málo. Kombinace nízký plat pro vysoce kvalifikovaný (vysokoškolský) personál, ale přitom po většinu dne práce, kterou by mohl dělat proškolený sanitář, udělala své. Kdo může, radši dál studuje (nejen ve zdravotnictví), nebo zamíří do jiného oboru. Stát prostě zaspal. Za to ale kraj ani soukromník nemohou. Oba si jen hájí to svoje. Jeden sestřičky, druhý nemocné.